Proč jsem konvertoval k islámu a odešel z domova?

Proč jsem konvertoval k islámu a odešel z domova?

Proč jsem kdysi dávno odešel z domova a stal jsem se muslimem? Ptá se mne na to hodně lidí a já jim odpovídám, ale jednu věc jsem neřekl plně, pouze ji naznačil. Už asi nastala doba říci ji naplno.

Narodil jsem se v podhůří Beskyd, a když mi byly zhruba 4 roky, tak se mí rodiče rozvedli. Třebaže byl můj život, jako ostatně život dítěte v téměř každé rozvedené rodině, těžší, díky obětavosti mé maminky a mého dědečka jsme se sestrou měli krásné dětství. Mé bezstarostné dětství však skončilo, když si má maminka našla přítele, který mi začal dělat ze života peklo. Urážel mě, mlátil mě a ponižoval, kde jen mohl.

Dokud žil můj dědeček, dalo se to ještě zvládat. Mohl jsem odejít k němu a u něj se učit, být v bezpečí a poznávat, co to je rodičovská láska. Jenže v mých 12 letech můj děda neočekávaně zemřel a já jsem byl nechán na pospas psychopatickému nevlastnímu otci, který svůj teror ještě zesílil a liboval si v mém urážení, ponižování a mlácení. K tomu všemu se ještě přidalo to, že v hodině náboženství, do které jsem chodil, mi paní učitelka řekla, že vlastně Ježíš chtěl, aby můj dědeček zemřel. To mě duchovně ranilo a zprotivilo mi křesťanství.

I přes to, že jsem začal nenávidět křesťanství (kvůli tomu emočnímu zážitku z hodiny náboženství) v Boha jsem nikdy nepřestal věřit, naopak jsem se začal zajímat o islám, neboť jsem měl o islámu povědomí z četby dobrodružných knih Karla Maye a knížek od Felixe Tauera či Luboše Kropáčka.

Na veřejnosti si hrál můj nevlastní otec na hodného tatínka, ale teror, který jsem zažíval doma, byl až tak neúnosný, že jsem ve věku 14 let začal uvažovat o sebevraždě. Naštěstí jsem o tom pouze přemýšlel, ale velmi rychle jsem se takového řešení vzdal, protože jsem si uvědomil, že by to můj dědeček nechtěl a že má můj život jistě smysl.

Asi zhruba v 15 jsem po jednom z mnoha výstupů a mlácení ze strany mého nevlastního otce utekl z domova k mé pratetě do Ostravy, která mi pak řekla, abych se vrátil domů, přežil to do 18 a pak odešel. A pokud to nepůjde, abych šel vše oznámit na policejní stanici. To jsem učinil a jednou mého nevlastního otce nahlásil za napadení, poté mi ovšem bylo mou maminkou slibováno, že se vše změní, a tak jsem oznámení stáhl (to mi bylo zhruba 17).

Čím více sílil psychický teror u nás doma, tím více jsem se ponořoval do studia islámu, který slibuje všem ponižovaným a utlačovaným, že když se k islámu přidají, Bůh jim dopomůže ke spravedlnosti. V 18 jsem poprvé zašel do mešity a konvertoval k islámu a v 19 odešel z domova pryč.

Není jednoduché psát o tomto hrozném období mého života a přiznat se tak k něčemu takovému, ale považuji to za důležité, protože tento můj osud sdílí se mnou i mnozí další mužové – konvertité k islámu. Problémy v rodině, nefunkční vztahy a mnohdy i teror ze strany nevlastních otců. Tito lidé pak vidí islám, který jim slibuje ochranu, spravedlnost, lásku Alláha a jistoty, tedy to, co jim jejich rodiny a společnost nebyly schopné v jejich dětství dát.

Já jsem měl v životě štěstí, poznal jsem svůj omyl v islámu a opustil ho, osvobodil se od traumat týrání nevlastním otcem a našel jsem svou vnitřní i lidskou svobodu, ale tisíce mužů a žen v Evropě takové štěstí nemají. Oni si v naší společnosti v rodinách prožili horory a najednou se v některé části svého života potkali s islámem, který jim dává jistotu, ochranu, lásku Alláha a slibuje jim, že když budou věrní Alláhovi, najdou spravedlnost za zlo, které jim bylo spácháno.

Je jednoduché tyto konvertity k islámu odsoudit, ale tím se nic neřeší, pouze se utvrzuje jejich přesvědčení, že konali správně. Chceme-li porazit islám, musíme nejprve vyléčit naši společnost. Musíme také konvertitům k islámu ukázat, že přijmout islám není řešení, že pokud se chtějí opravdu osvobodit od traumat prožitých v dětství, musí se stát vnitřně silnými a svobodnými lidmi. To jim neumožní islám, ale křesťanství ano.

Samozřejmě v případě konvertitů a konvertitek k islámu, kteří konvertovali kvůli partnerovi/ce nebo ze zištných důvodu – u nich nebude žádná terapie fungovat. Oni totiž v islámu nehledají ochranu, spravedlnost, ale jen ukojení svých vášní.

Přeji čtenářům vše dobré a snad se někdy potkáme na besedě, v Kristu Lukáš 🙂

(www.ostravainfo.cz)
(www.ostravainfo.cz)




Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

3 Komentáře “Proč jsem konvertoval k islámu a odešel z domova?

  • JL – jestliže nic nemá smysl, pak nemáte ani možnost volby a tonete v chaosu. Až Vám to docvakne, volejte k Ježíši. Zachrání Vás jako mnohé před Vámi i po Vás, včetně mě.
    EK – nejde o náboženství, ale o živý osobní vztah s živým Spasitelem. Nepoznáte-li Boha takto, nemáte šanci ho poznat vůbec. Prosazování vlastní vůle bez ohledu na cokoli je právě onen fanatismus, který odsuzujete.

  • Žádný bůh vás nezachrání, musíte se vždy zachránit sami. To neznamená, že vám nikdo nepomůže, ale samovolně se to nikdy nestane. Pokud je nějaký bůh, není důvod aby k nám měl jiný vztah než my máme třeba k broukům, takže bych na něj moc nesázel.
    Hodně lidi potřebuje boha, protože bez něj přece nic nemá smysl ne? Proč by jsme tu byli jen tak? Ale tomu se říká svoboda, když nic nemá smysl, jen pak si každý může zvolit jak chce tak, aby žádná volba nebyla správná ani špatná. Falešné modly nikomu pravdu neodhalí, ale je to svým způsobem taky volba . . .

  • Náboženství jako únik z vlastních problémů, je vždy problém. Lidé se najednou cítí, že někam patří a jsou snadno manipulovatelní. Islám je díky tomu umí využívat jako živé bomby. Jak moc musí být člověk zoufalý, aby utekl k nesmyslné víře? Síla člověka je v něm samém. Mějme svojí vůli a nenechme si jí brát náboženskými ani politickými či ideologickými fanatiky.

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*