Mýtus ruské agrese

Mýtus ruské agrese

Ne, Rusko se nepřipravuje na invazi na Ukrajinu.

Vždyť ještě v dubnu byla většina Evropy na vážkách kvůli zprávám, že se na východní hranici Ukrajiny shromažďuje sto tisíc ruských vojáků a připravuje se na… no, nikdy nebylo přesně řečeno, na co se připravují.

Mohlo jít o invazi a převzetí celé Ukrajiny, dosazení loutkové vlády v Donbasu nebo o anexi tohoto území Ruskou federací po vzoru Krymu v roce 2014, či o „integraci“, jak by Rusko dalo přednost. Nebo jen nová „ofenzíva“ proti ukrajinským vládním silám v regionu.

Pak se nejen nic nestalo, ale objevila se i dvě poměrně rozsáhlá vysvětlení. Prvním bylo, že na ukrajinské hranici se nikdy nehromadilo 100 000 ruských vojáků. Drtivá většina byla na svých základnách vzdálených mnoho kilometrů.

A za druhé, mnohem menší počet těch, kteří se pohybovali, tak pravděpodobně činil v reakci na zprávy o tom, že se ukrajinské jednotky shromažďují k jarní ofenzivě, o dodávkách nových zbraní z Velké Británie a USA a o poměrně rozsáhlém cvičení NATO, které se koná v Černém moři a na západě Ukrajiny.



Jak už to tak bývá, to, co bylo prezentováno jako agresivní postoj ze strany Ruska, byla jen polovina příběhu. Druhou polovinu tvořilo to, co USA, Velká Británie a NATO dělaly ani ne sto kilometrů od ruských hranic. Jakmile to započítáte, můžete dojít k závěru, že Rusko nedělalo nic jiného, než že provádělo obezřetná opatření a že veškeré přesuny vojsk byly především obranné.

Součástí toho, co dnes vidíme a slyšíme, je téměř přesná reprodukce tohoto, a to i pro počty vojáků, kteří jsou údajně v pohybu. Ale jsou tu určité rozdíly. Tentokrát nejsou údajně v ohrožení jen ukrajinské hranice. Západní šíření strachu se také zdá být více zorganizované, přičemž první varování byla informována ministry zahraničí a obrany v USA. Ty zachytil odstupující šéf britské obrany, generál sir Nick Carter, než Boris Johnson ve svém projevu lorda starosty při banketu přislíbil „podporu“ Ukrajiny (proti velkým zlým Rusům).

Lze také poznamenat, že USA podle všeho vyvinuly zvláštní úsilí, aby ukrajinského prezidenta dostaly na svou stranu. Volodymyr Zelenskij měl v minulosti tendenci snižovat vzrušení ostatních z bezprostředních ruských útoků. Minulý týden však také varoval před zlověstnými přesuny ruských vojsk – odvolával se na zprávy amerických tajných služeb.

Dalším velkým rozdílem je migrační krize, která se v současnosti odehrává na bělorusko-polské hranici. Navzdory nulovým důkazům, že tato zmatená a znepokojivá situace má cokoliv společného s Ruskem, mnozí z těch, kdo šíří varování před hromadímící se ruskými jednotkami chystajícími se k invazi na Ukrajinu, odhalují i zde nepříliš skrytou ruku Ruska.

Jejich argument zní, že Bělorusko a jeho nelegitimní prezident Alexandr Lukašenko nemohou bez ruské podpory nic dělat (což je špatně), že Putin je Lukašenkův velký přítel (což je ještě horší) a že celý ten žalostný zmatek je součástí dlouhodobějšího ruského plánu na uvedení rusko-běloruského svazku v platnost a na destabilizaci EU a Západu obecně.

Všechny náznaky, ať už jsou jakékoli, poukazují na migrační krizi jako výhradně běloruský projekt – vysněný Lukašenkem v naději, že zostudí EU, zosnuje odstranění sankcí a donutí Brusel, aby s ním jednal jako prezidentem. Jediné, co zatím Rusko udělalo, je, že nabídlo jakousi mediaci – dosud odmítanou –, než se od Lukašenka velmi veřejně distancovalo, když pohrozil zablokováním ruských dodávek plynu do EU. Ani jeden z těchto kroků nenaznačuje, že by Kreml měl zlovolnou ruku.

Samozřejmě, že pro ty, kdo vidí Rusko jako vždy a navždy nebezpečí pro Západ, takové uvažování hezky zapadá do nové poplašné zprávy o hrozící ruské ofenzivě proti Ukrajině. Nevysvětluje to však, proč se tento konkrétní pramen strašení náhle vrátil.

Zbavme se zřejmého vysvětlení: že Rusko skutečně plánuje invazi na Ukrajinu. Proč by někdo, a už vůbec ne Rusko, plánoval na začátku zimy vojenskou ofenzívu v srdci Evropy? A proč by ohrozilo schválení svého plynovodu Nord Stream 2 – který by v případě jakéhokoli ruského kroku proti Ukrajině dozajista propadl? To nedává smysl.

Takže co by mohlo? Za prvé, americká administrativa v tichosti urovnává spory s Ruskem a plánuje se nový summit. Washingtonští jestřábi musí být přesvědčeni, že Joe Biden neprodá americké zájmy. Nějaké vytrubování o ruské hrozbě by nebylo od věci. Zadruhé, vzhledem k tomu, že rozšíření operací NATO do tichomořského divadla neprobíhá dobře, ruská hrozba vždy nabízí NATO nový smysl života, zejména mezi jeho východoevropskými a středoevropskými členy.

Zatřetí, Evropa, zejména Německo, ruský plyn potřebuje a ceny prudce vzrostly, zčásti i kvůli vlastním chybným krokům EU. Rusku je však třeba ukázat, že si nemůže diktovat podmínky. Než Nord Stream 2 získá licenci, musí být trochu tvrdý oříšek.

A za čtvrté, blíže k domovu, globální Británie je zmítána opožděnou láskou s Ukrajinou, která zahrnuje nejen vojenský výcvik, ale i stavbu lodí a dodávky zbraní. Červnový incident v Černém moři ukázal, že Spojené království není proti tomu, aby se oddávalo riskantnímu machismu. Nyní kromě vyslání „malého vojenského oddílu“, který má Polsku pomoci zabezpečit hranici s Běloruskem, má na Ukrajinu vyslat 600 příslušníků speciálních sil. Vezmeme-li v úvahu bezprostřední ruskou hrozbu, pak by moudrost dotovat ukrajinskou válečnou mašinérii, natož podněcovat napětí v Černém moři, mohla přitáhnout větší pozornost veřejnosti než v současnosti.

Mnohé nesourodé zájmy by tak mohly pomoci vysvětlit, proč se nyní vyvolává nová ruská hrozba. Ale přehánění hrozby může být stejně nebezpečné jako zanedbávání hrozby skutečné. Dosavadní nevojenská krize na bělo-polské hranici zavádí zcela nový prvek velmi lidské nepředvídatelnosti, který vyžaduje ze všech stran spíše zdrženlivost než humbuk.




Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*