Jak se Sidney Siska dopustil trestného činu pomluvy dle § 206 tr.z.

Jak se Sidney Siska dopustil trestného činu pomluvy dle § 206 tr.z.

Včera jsem se dozvěděl z diskuze k mému blogu, že mě kanadská vláda vypověděla ze země, deportovala a zakázala mi vstup do Kanady. A co čert nechtěl; nedávno jsem si z nostalgie zajel na pražské letiště, jelikož se zase chystám do světa, a ejhle, zrovna přistál Boeing z Toronta a z něho se vynoří opálené rodiny, vrchovatě napapané děti, velké kufry a mně došlo, že kruh se uzavírá; dva roky prázdnin Romů na mezinárodní útraty končí.

A když padne řeč na Toronto, jako zlý sen se mi vynoří hebefrenik Sidney Siska, co je jeden z Romů, s nimiž jsem se kvůli reportáži pro Moravskoslezský den setkal v ubytovně na třídě Scarborough, kde byli i bývalí vězni z Valdic a Mírova. Jednoho jsem urazil dotazem, zda si už našel práci v kanadských lesích? Obořil se na mě, že kvůli tomu přece nepřiletěl do Kanady; jmenoval se Aladár z Valdic, ale říkal si Sidney; předtím to totiž prý zkoušel až v Austrálii, a přepočítával si právě své první dolary, pro něž si byl na torontské sociálce.

„Ty, kámo! Tebe já přece znám z Mírova!“ řekl jeden z Romů Aladárovi, který přiletěl do Toronta teprve nedávno. „To jsem nebyl já, ale brácha!“ odpověděl oslovený Aladár. „Já jsem byl ve Valdicích.“

„Za co?“

„Za ,El Paso´!“ zněla Aladárova odpověď, která v překladu z hantýrky ostrých hochů znamenala, že byl vězněný za loupežné přepadení.

A v Kanadě jim napřed podstrojovali, vše zadarmo, k tomu sedm dolarů na osobu a den jako přilepšení. A jak to před sedmnácti lety bylo, cikánská pohádko? Začněme u torontského advokáta Jiřího. G. Kubese. Když jsme se setkali v Torontu, stěžoval si, že se musí bránit nejen útokům některých českých masmédií, které se ho snažily obvinit, že láká Romy za oceán z finančních důvodů. V roce 1997 pomohl v Kanadě získat azyl zhruba sto padesáti českým žadatelům o status uprchlíka, většinou z řad romské komunity.

“Nikdy jsem do Kanady žádného Roma nelákal,” bránil se. “A už vůbec ne na inzerát! Měl jsem v českých novinách jenom oznámení, ale ta se netýkala romských uprchlíků, nýbrž náboru legálních přistěhovalců, kteří k nám přicházejí z celého světa v rámci tak zvaného bodového systému. Kanadská vláda mi dává za jednoho romského klienta, který může mít podobu i desetičlenné rodiny, šedesát kanadských dolarů za hodinu práce s nimi, když jedné takové rodině se může právník v otázce jejich azylu věnovat maximálně šestnáct hodin,” vypočítával mi. Řekl jsem mu o vězeňském pikniku na Scarborough. Nechápal jsem, jak je vůbec pustili do Kanady…?

„Kanada má zákon, který říká, že není možné vpustit do země nikoho, kdo se ve své bývalé zemi dopustil trestného činu, za níž je v Kanadě trest ve výši deseti a více let vězení,“ vysvětluje mi G. J. Kubeš. „Kanadské imigrační soudy zajímá posledních pět let každého žadatele o status uprchlíka. Pokud tento člověk spáchal zločin před více než pěti lety a trest absolvoval, nebo byl rehabilitovaný, je šance, že soud rozhodne v jeho prospěch. Pokud se ale dopustil kriminálního činu během posledních pěti let, je zbytečné o azyl žádat.“

Ale od začátku; Romský pobyt v Kanadě měl několik fází; od bezvízového cestování, přes dvojí vízovou povinnost, až po její další zrušení. Snad si konečně Toronto oddechne, naši romští spoluobčané zase skoro všichni už odletěli nebo se k tomu chystají; zbytky těch, co nezískali azyl, odlétají zpět do ČR nyní. Čekají je ghetta Janov, Přednádraží, Chánov, Varnsdorf, Šluknovsko a rvačky skinů s cikány budou zase na denním pořádku. Romové zkrátka musí mít problémy, jinak by “jejich ochranné organizace” neměly čárku. Proto je česká vláda opět špatná kvůli vzdělávání romských žáků. Výroční zpráva Amnesty International o stavu lidských práv ve světě za opakovaně Česku vytýká, že nedokáže zabránit jejich segregaci; zdejší Romové jsou prý stále vystaveni útokům a nucenému vystěhování. Následkem neustálého vybydlování… Volby na krku

Amnesty International je dobrovolným hnutím lidí z celého světa, kterým není lhostejné porušování lidských práv a chtějí se mu postavit… Proč se tedy nepostaví na ochranu české většiny, která je diskriminovaná sociálně vyloučenými a nepřizpůsobivými Romy? Kdy pokárá za nedodržování lidských práv vlády Velké Británie a Švédska za tamní barevné čtvrtě Woolwich, resp. Rinkeby, kde je useknutá hlava sekáčkem na maso i stovky podpálených aut a vyrabovaných obchodů. A co se Sarkozym, který vrátil do Rumunska stovky rumunských Romů šupito presto. Chtěl bych vzkázat zbabělým individuím, co se alibisticky jako děcko za máminu sukni schovávají za velkohubou Amnesty International, co ví všecko, jak vše spravit, ale přespat v některém vybydleném romském bytě…? Ani náhodou. Nejraději bych celou AI poslal do Chánova, Janova nebo do ostravského Přednádraží, aby viděli, jak jsou někteří Romové geniální, když dokáží “vybydlet” i holobyty… Co to je “vybydlování”? Prostě “čorkaření”, ať jsou to poklopy na kanalizaci, kliky u dveří či oken, elektrické vedení, kovové trubky na vodu, kovové zárubně… zkrátka, co je z kovu, s tím do sběrných surovin.

Na jedné z torontských ubytoven měli Romové povyražení na účet Kanady… romove 2Snímek Břetislav Olšer

Musím vzpomenout i to, co jsem psal do Moravskoslezského dne během záplav roce 1997. Psal jsem o tom, jak lidé, jimž voda zničila nebo zaplavila domy a byty, byli dočasně ubytováni také na studentských kolejích Vysoké školy báňské – Technické univerzity v Ostravě. Pokoje zde na přechodnou dobu obývalo na tři tisíce povodněmi postižených osob, z nichž asi dvě třetiny byli Romové. Místo vděku se však tito nájemníci, jimž ubytování, teplou vodu, televizi a jídlo třikrát denně platil ostravský Magistrát, začali chovat značně neurvale. Pryč s kšefty s chudobou a sliby

Dělali si ohýnky, slovně napadali pracovníky Červeného kříže, vodili si na stravu i ubytování své příbuzné ze Slovenska, kteří nepatřili mezi poškozené, ale rádi přijeli se zadarmo najíst. Společně pak ničili zařízení pokojů, kradli prostěradla, deky, příbory, skleničky a další vybavení, až musela zasáhnout policie, aby část Romů přestěhovala. To už se ukradené věci z kolejí objevily na černých burzách, které nabízely i oděvy a jídlo, jež Romové odcizili ze zásob, dodaných postiženým občanům jako humanitární pomoc.


Zdevastovali též interiér základní školy, v níž Romové rozbili lavice a tabule, poničili stěny a na chodbách, i když zde měli k dispozici záchody, vykonávali do různých koutů budovy své lidské potřeby. Za ústřední topení pak nacpali zbytky jídla či pokálené ručníky, čímž se škola změnila v zapáchající hnojiště. Po vystěhování Romů museli nastoupit deratizátoři, aby vše za nemalé peníze daňových poplatníků vydezinfikovali a speciálními vysavači odstranili blechy, vši a další parazity. Zahájení školního roku muselo být v této škole nemalé radosti školáků odloženo o měsíc.

Také asi sto dvacet obyvatel Ostravy – Hrušova bylo nuceno se během povodní vystěhovat ze svých zaplavených domovů. Když začal školní rok a tito azylanti museli opustit ubytovací kapacity ve studentských kolejích, přidělilo jim město Ostrava provizorní dům, který vznikl složením dvaceti tzv. unimobuněk. Každou z nich tvořil obytný prostor o rozměrech 2,3 krát 6 metrů a WC. Koupelny s teplou vodou byly společné na chodbách. Z dvaadvaceti rodin si vzalo tento dočasný domov jako svůj osm bílých a čtrnáct romských rodin, z nichž se však několik odmítlo nastěhovat a své přechodné ubytování nazvaly “psími boudami”. Stát jim tedy nabídl místo tohoto ubytování finanční výpomoc ve výši 30 tisíc korun, které však mnozí Romové nevyužili pro určený účel, ale zakoupili si za ně letenky do Kanady, kde se prý dá krušná zima zadarmo přežít mnohem snadněji než v Česku.

povodne

Povodně 1997… Snímek Břetislav Olšer

Před sedmnácti roky to dělalo od 800 do 1 200 kanadských dolarů za zmíněného mnohočlenného klienta. Byly to však prý jen finance, které skoro nepokryly ani náklady na chod jeho kanceláře, tvrdil rezolutně. Náhle mi bylo jasné, proč se moji romští spolucestující šprtali v letadle tři slůvka v angličtině: status of refugee – status uprchlíka. Vyslovili je před celníky a měli rázem, jako „diskriminované české etnikum“, co srdce ráčí. Na letišti se jich ujali imigrační úředníci, zadarmo je odvezli do motelu, dali jim ubytování na účet státu i peníze na stravu. K tomu bezplatně tlumočníka a slevu na městskou hromadnou dopravu i na nákup základních potravin. A ještě peníze „na přilepšenou“.

“Jak chceš dělat řidičák, když neumíš anglicky?” chtěl jsem pochopit, odkud se bere nevídané sebevědomí mladého Roma, s nímž jsem se setkal v jedné kanadské hospůdce, kde čekal na Aleše, co měl v Torontu autoškolu. “V osmnácti jsem byl zdravý, jako kosmonaut a dostal jsem v Ostravě invalidní důchod, proč bych teď jako nebohý psanec neměl v Torontu dostat řidičák…?” pohrdlivě se ušklíbl. Čeští Romové, žádající v Kanadě o azyl pobírali zhruba sedm dolarů na den a osobu jako přilepšení, přičemž jim zdejší radnice platila ubytování a stravu. Půl roku museli čekat na zaměstnání. Pětičlenná romská rodina tak měla bez práce denně skoro 35 dolarů. Kdo měl jídlo třikrát denně a na pokoji sprchu, dostal ,jen” pět dolarů na den, na koho zbyla skromnější ubytovna, tomu přidali.

“Co všechno se dá za pětatřicet kanadských dolarů nakoupit?” zeptal jsem se v torontské samoobsluze. “Dohromady čtyři kila vepřového masa, dvě kila kuřecích párků, čtyři litry stolního oleje, bochník chleba, deset housek, třicet buchtiček a kostka margarinu,” dostal jsem šokující odpověď. Tak jsem začal ještě v únoru 1997 psát z Toronta reportáže pro české deníky o romském exodu. Přečetl si je i redaktor televize Nova Josef Klíma, přijel za mnou do Ostravy, vyzvěděl, co se dalo a natočil v Kanadě dokument, v něm byly příběhy romských rodin prezentovány jako rozmarný výlet s pikniky u Niagarských vodopádů.

”Když náhodou v Kanadě azyl nedostaneme a budeme se muset vrátit do České republiky, nezboří se svět,” ujistil mě klidně další romský žadatel. “Náš byt v Ostravě jsme pronajali, takže nám za něho jdou peníze a máme se po návratu kam nastěhovat. Navíc nám do rodiny přibude kanadský občan,” řekl s úsměvem. “Moje žena je v jiném stavu a podle zdejších zákonů získá každé dítě, narozené třeba v letadle při mezipřistání v Montrealu, kanadské občanství…” dodal a pohladil svoji choť po bříšku.

“Jak si seženeme byt, dostaneme od vlády Ontaria sociální podporu. Ta činí měsíčně 650 kanadských dolarů na ubytování, kolem čtyř stovek je na stravu,” vypočítával a vesele brnkal na kytaru. “K tomu dostaneme dalších 700 dolarů jednorázově, jako tak zvané „startovné“ na zařízení bytu. Před Vánocemi nám přibude obligátní stovka na dárky a sleva na městskou hromadnou dopravu,” přidal informovaně. A tak jsem v malé torontské komůrce napsal článek; o povodních a chování postižených občanů během jejich dočasného ubytování v prostorách některých základních a vysokých škol, o tom, jak prodávali humanitární pomoc na černém trhu, jak si na dobré bezplatné bydlo zvali i své příbuzné ze Slovenska, jak brali třicet tisíc odškodnění a kupovali si za ně letenky do Kanady, o jejich nechuti pracovat…

Článek pro kanadský 300tisícový The Globe and Mail všechny šokoval, Čecho a Slovákokanaďané však byli rádi, že mají argument, proč žádat vízovou povinnost pro Českou republiku. „Nechceme dezinfikovat naše školy a živit nepřizpůsobivé přistěhovalce, kteří obchodují s drogami a chtějí žít pouze ze sociálních podpor z našich daní!” protestovali u kanadské ministryně práce a sociálních věcí. A protestovali tak vehementně, až z toho byla pro Česko vízová povinnost. Ta trvala s přestávkou až do konce roku 2013. Přes sedmnáct roků jsem musel odpovídat na otázky ostravských nepřizpůsobivých občanů: “Ty, gadžo, jak do tej Kanady…?” Alespoň mám teď vzkaz pro Kanaďany; chyba nebyla v Česku, ale ve vašem multikulturním zákonu. Kdyby přistěhovalce nerozmazlovali a bez dolaru je ihned vyhostili, nikdo by se k nim nehrnul. A Romové už vůbec ne!

Ale kdo by potom v Kanadě načerno zametal chodníky, svážel odpadky, kácel tamní lesy…? Naskytly se však závažnější potíže, torontská sociálka honila jejich děti pořád do školy a na angličtinu, peněz nemají moc, nájemné je tam strašně drahé, a u doktora ani na úřadech se svojí lámanou češtinou nedomluví. A tak aspoň nakoupí na půjčku notebooky značky Toshiba, podepíšou všem mobilním operátorům smlouvy na tři roky, aby dostali zadarmo ty nejdražší, pak ještě rychle rozprodat svým podnikavějším soukmenovcům, co už jsou v Torontu deset let, svoje kanadské uprchlické doklady totožnosti a šupajdá zadara zpátky do ČR, alespoň že za letenky zpět nemusejí platit… A jelikož svůj náhlý odjezd zpět nikomu nenahlásí, zejména ne na sociálce, pak si ještě pár měsíců v Česku vybírají kanadskou sociálku, která jim dochází na jejich kanadské bankovní účty, pomocí mezinárodní sítě torontobankomatů.

Toronto… Snímek Břetislav Olšer

A to ještě není řeč o tom, že v Kanadě nechají po sobě nezaplacené nájemné, elektřinu, o karetních dluzích ani nemluvě… Z několika tisícovek Romů, co šly kdysi do kanadského nebe či k Niagarským vodopádům za pikniky, už jich takto odjelo zpět do Česka asi dvě třetiny z těch, co přijeli po prvním zrušení víz v říjnu 2007. Amnesty International již bystří své slechy, zda dostanou v Česku byty, a když ne, hned to svedou na nevycválané Čechy, co je neustále diskriminují…

olser

Před mým „deportováním“ ještě na kus řeči u Škvoreckých…

V Torontu jsem se sešel se spisovatelem Josefem Škvoreckým, který o deset let překročil své tajné přání dožít se roku 2000, když předloni zemřel, a samozřejmě, že padly i otázky týkající se Romů…

“Jaký je váš vztah k českým Romům, žádajícím v Kanadě o azyl?”

“Kdysi dávno jsme s manželkou chtěli v Praze vyměnit byt za větší a ozvali jsme se na inzerát lidí, kteří měli zájem prodat své pětipokojové apartmá za menší,” začíná zeširoka. “Když jsme přišli na patřičnou adresu, otevřela nám slušně a čistě oblečená paní, za ní na nás vykukovaly z elegantně zařízeného bytu její děti jako z cukru,” říká obdivně. “Byli to Cikání, ale velmi spořádaní. Byt jsme s nimi ale k našemu smutku nevyměnili. Když totiž ta dobrá romská žena zjistila, kde bydlíme a kam by se měla s dětmi stěhovat, odmítla to, protože tu naši čtvrt a ulici prý dobře zná. Žili v ní podle ní špinaví Cikáni a ona se bála, že by se její děti s nimi hrávaly a zkazily se…”, zakroutí nechápavě hlavou.

“Češi mají zkrátka od Romů nezdravý odstup. Říkáte u vás o Romech, že jsou nevzdělaní, ale když takové romské děcko přijde do první třídy základní školy a ostatní děti se na něj dívají přes prsty, jelikož doma od svých rodičů pořád slyší, co jsou ti Cikáni za pakáž, pak se nedivme, že se romským dětem do školy nechce a nemají zájem se učit….” Znovu se odmlčí; v přísně antirasistické Kanadě se musejí některé formulace zvažovat. “Otevírání romských škol je nesmysl, začátek nebezpečné separace. Musíte se prostě naučit tento problém řešit a dělat vše proto, aby u vás vznikla romská buržoazie a inteligence,” usmál se mému údivu.

Jsem rád, že mě náhoda svedla dohromady s romskou rodinkou, abych mohl konečně odhalit i podvodníka Sidneye Sisku, co tvrdí, že žije v Torontu, kde ho ale nikdo nezná, ani kamarádi z tamních krajanských novin Nový domov, na které se neustále odvolává. Že by Aladár z Valdic, kde seděl za „El Paso“? Stačí, aby se zastavil v Torontu za šéfredaktorkou, která zveřejní inzerát; kdo zná někoho jménem Siska, ozvěte se. Nikdo z české čtvrti Masaryktown však o něm rovněž nikdy ani neslyšel a všichni se za břicha popadali, když jsem jim četl jeho diskuzní příspěvky, kde mě popisoval jako vyvrhele, co měl potíže s kanadskými soudy a policií, jelikož jsem si v Torontu půjčil spoustu peněz a nevrátil ani dolar. Přitom jsem byl v Kanadě služebně a žil ze slušných diet.

A žádná vláda mě nevyhostila, ani žádné velvyslanectví mě nezakázalo vstup do Kanady, což dokazuje můj pas se třemi cestami do Toronta a Montrealu; ostatně, lze si zatelefonovat i na kteroukoli ambasádu – v Praze či v Ottavě. Sprostá Siskova pomatená lež si zadělala na bezprecedentní urážku o mé „deportaci“, což je hodno právního řešení; žaloba za trestný čin pomluvy by se hodila, jedině, že by se včas vzpamatovali admini, co pořád operují s etickým kodexem. Napsat o někom bez relevantních důkazů, že byl „deportován“, tedy nedobrovolně s pouty na rukou za asistence policie posazen do letadla, to už je silné kafe i na etický kodex blogera či diskutéra.

Psychický stav Sisky se symptomaticky blíží k hebefrenii, tedy ke stavu chování pubertálního jedince. Jde o formu schizofrenie, projevující se svévolí, negativismem a používáním slovních novotvarů, jimž nerozumí. Bez léčby vede k postupnému rozpadu osobnosti… Pokud však není uznán za mentálně retardovaného, pořád se ho týká podle § 206 trestního zákona trestný čin pomluvy, který spáchá ten, kdo o jiném říká nepravdu a tím může ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, hlavně ho poškodit v zaměstnání, narušit rodinné vztahy nebo způsobit jinou vážnou újmu. Siska má prostě hebefrenní hobby; výše uvedené urážky píše v každé druhé diskuzi, ať je můj text o Číně, Izraeli, Ukrajině či Kanadě. Prostě diskutérská ranní masturbace, a že je Siskova pisatelská erekce, alespoň nějaká, přímo vývozní, i když jeho jméno je určitě falešné, jako vše v jeho životě…

Inu, Cikáni šli dlo nebe a Romové do Kanady; ti první došli ke svému cíli, těm druhým se zase rozhořela koudel u zadku a tajně prchali zpátky za svými příbuznými do ghett, za sociálními dávkami a ještě nevybydlenými byty, aby měli před sebou další etapu diskriminování od těch gadžovských lumpů. Promiňte, Patriku, Juditko, Radku, Renatko… Vás přesto nelze nemilovat…

Publikováno se svolením autora
Autor publikuje na http://olser.blog.idnes.cz/
Další komentáře, glosy a ukázky z mých knih na webech olser.cz, bretislav-olser.enface.cz a na mém facebooku

Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*