Jaderný arzenál Ruska a Číny překoná o 600 procent USA

Jaderný arzenál Ruska a Číny překoná o 600 procent USA

Nové závody ve zbrojení mezi Ruskem a Spojenými státy nabírají na tempu už několik let. Zároveň vedoucí představitelé obou zemí vždy upřesnili podmínky jaderného odstrašení v samostatných dohodách.

USA podepsaly první dohodu o zbraních se Sovětským svazem v roce 1972. Smlouva o omezení strategických zbraní (SALT-1) legitimizovala pětinásobné zvýšení počtu sovětských a amerických jaderných hlavic.

Navzdory rozsahu považovaly strany dohodu za předzvěst nové éry mírového soužití.

Smlouva SALT-2 z roku 1979 odstartovala růst počtu strategických jaderných systémů (komplexů s dlouhým doletem), čímž se jejich počet zvýšil na téměř 12 000 hlavic. V souladu s tím se celý sovětský jaderný arzenál tehdy odhadoval na zhruba 35 000 hlavic.

Během jednání o smlouvách START-1 a START-2 v letech 1991 a 1993 se Spojeným státům a Rusku podařilo dohodnout na snížení počtu strategických jaderných hlavic.



Při podepisování takových dokumentů byla klíčová schopnost Spojených států chránit se před ukončením smluv o omezení zbrojení, připomíná Peter R. Huessy, prezident Geostrategické analýzy v Marylandu.

Po rozpadu SSSR Spojené státy své rakety ani nevyměnily, ani nevylepšily. Bylo jasné, že vznik problémů je jen otázkou času.

Americký Kongres odložil projekt nové pozemní rakety vyzbrojené bojovou hlavicí Peacekeeper 10 a zrušil projekt malých mezikontinentálních balistických raket Midgetman.

Kdyby tento proces pokračoval, Rusko a Spojené státy by zredukovaly své zbraně o deset záhybů. Ruský parlament (Státní duma) odmítl smlouvu START-2 a Spojené státy nebyly schopny vyřešit problém s pozemními raketami.

Když se vrátíme ke Smlouvě o protibalistických střelách, každá smluvní strana mohla nasadit stovku stíhaček, aby ochránila svá hlavní města. Toho však Spojené státy dosáhnout nechtěly, protože bránit pouze Washington bylo nesportovní chování.

Po moskevské smlouvě z roku 2002 a nové smlouvě START z roku 2010 se počet jaderných hlavic rozmístěných Spojenými státy a Ruskem snížil ještě více z 6 000 (úroveň START-1) na 2 200 a poté na 1 550.

Spojené státy z tohoto hlediska jednaly až do roku 2002, kdy Washington definitivně odstoupil od Dohody o protibalistických střelách. Později mnoho expertů tvrdilo, že Američané potřebují spolehlivý a dostatečný bezpečnostní potenciál.

Dnes je to právě dostupnost vysokorychlostní mezikontinentální balistické rakety, která dělá velký rozdíl. Právě v tomto bodě čelí Spojené státy dvěma velkým problémům.

Spojené státy si jsou přinejmenším vědomy, že v Číně je asi 350-400 nových raketových sil, umístěných jako síť ve vzdálenosti asi tří kilometrů od sebe. Nové odpalovací rampy jsou určeny pro střely DF-41, které nesou až deset hlavic.

Veškeré redukce přivedly Spojené státy do stavu, kdy jim nezbyly prakticky žádné mezikontinentální balistické rakety. To je problém, který si USA vytvořily samy.

Podle Petera R. Huessyho je životně důležité, aby Spojené státy pokračovaly v práci s pozemními odstrašujícími prostředky. Splňují odstrašující požadavky strategického velení. Jejich údržba bude navíc mnohem levnější.

S problémem balistických raket je třeba něco udělat, čím dříve, tím lépe. Dnes jsou Spojené státy v počtu bojových hlavic jen o něco málo za Ruskem.

„Vedle Číny by dva američtí jaderní nepřátelé zkombinovali strategické jaderné hlavice zhruba o 600 procent větší než Spojené státy. Když to srovnáme s počtem jaderných zbraní, které jsou v pohotovosti ze dne na den, nerovnováha dosahuje řádově 1000 procent,“ napsal Peter R. Huessy pro The National Interest.




Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*