Do základů zámku Březnice byl zazděn člověk!

Do základů zámku Březnice byl zazděn člověk!

Zámek Březnice najdeme nedaleko od Příbrami. Dodnes připomíná tvrz, kterou zde ve 13. století vybudovali pánové z rodu Buziců. Nedobytnost nevelké, ale dobře opevněné tvrze, ležící na výrazném vršku nezaručovaly pouze valy, příkopy a ozbrojenci, ale i dodržení dávného mystického zvyku – do základů byl zazděn člověk. Ale ani v tehdejších dobách nebylo možné beztrestně zazdívat lidi, a protože Březničtí neměli výsadu trestat na hrdle, požádali o pomoc Rožmitálské, kteří jim ochotně poskytli tělo popraveného lapky. Strohou tvrz přestavěli později členové rodu Zmrzlíků v gotický hrad a na protějším bře­hu řeky postupně vyrostlo tržní městečko. V roce 1512 pak koupil Březnici nejvyšší písař Království českého Zdeněk Malovec z Chýnova, jehož syn Petr se však zapletl do povstání proti císaři Ferdinandovi I., jenže prohrál a při­šel o majetek, který od panovníka koupil Jiří z Lokšan, řezenský hejtman a místokancléř.

Lokšany na zámku nepřipomíná jen velká kni­hovna v malovaném pokoji zámecké věže, kte­rou založila v roce 1558 Kateřina z Lokšan, ale průvodce nikdy neopomene zopakovat půvab­nou historku plnou lásky. Filipína Welserová, krás­ná a bohatá, leč málo vznešená neteř majitelky zámku, si tu v roce 1557 vzala arciknížete Ferdi­nanda Tyrolského. Tajná svatba ve velké hodovní síni proběhla úspěšně, ale nastal problém, jak do rodiny začlenit jejich prvorozeného syna. Ženy se rozhodly pro lest. Nechaly kojence „odložit“ u zámecké brány. „Náhodou“ vyběhnuvší chůva ho spatřila a vrátila do krajek. Jak kázal tehdejší mrav, Filipína dítě adoptovala. Návštěvníci tak zvědavě strkají hlavu do výklenku, kde dvě sochy znázorňují Filipínu a „nalezence“.

Konec Lokšanů v Březnici souvisí s nezdaře­ným povstáním proti Habsburkům v roce 1618. Po Bílé Hoře o své sídlo přišli a v roce 1623 ho jako konfiskát koupil Přibík Jeníšek z Újezda, který z titulu krajského prokurátora připravil podklady pro potrestání povstalců, včetně těch, kteří byli popraveni na Staroměst­ském náměstí. Popravu, i to, co se odehrávalo před a po ní, nechal vymalovat na velké plát­no, jehož pozorná prohlídka stojí za to. Napří­klad kat Mydlář při popravě neměl kápi. Přibík Jeníšek (odkoupil také druhou část březnického panství) Březnici a okolí zvelebil. Jeho zakázky plnili význační stavitelé italského původu – bratři Luragové. S manželkou Kateři­nou z Talmberka založili jezuitskou kolej a chrám sv. Ignáce a sv. Františka Xaverského, a také nád­herný hřbitovní kostel sv. Rocha. Ke vší smůle však zůstali bezdětní. Ačkoliv si Přibík Jeníšek vyprosil od císaře, aby jeho synovec František byl i se svými četnými potomky povýšen do šle­chtického stavu, rod Jeníšků vymřel po meči. Na již zmíněném plátně ožívá legenda. Vpravo starosta pije z obrovského korbelu, vlevo velitel císařské armády Tilly žasne a uznale pokyvuje hlavou. Do radniční vinárny, jejíž historie se datuje od roku 1446, měli dříve přístup jen radní (samozřejmě pouze muži). Orloj byl do štítu instalován v roce 1683.

Po setmění provází turisty historickým jádrem města fešný ponocný s halapartnou, lesním rohem a lucernou. Mladík, původně vyučený pokrývačem, zjistil, že tato profese je bezpečnější a víc vynáší. Oficiální plat mu vylepšuje „trinkgeld“ od spokojených klientů. Ti oceňují jeho svérázný výklad prošpikovaný historkami a za recesi rádi připlatí.

Na Březnici přišel rod Krakovských z Kolowrat a později Palffyové z Erdödu. Jan Palffy, posled­ní majitel zámku, podnikl na počátku 20. stole­tí několik cest do východní Afriky. Přivezl si pře­devším lovecké trofeje a jejich sbírka na zámku patří ke kuriozitám zachovaných zámeckých fondů. Milovníky koní jistě nadchne obsáhlá sbírka podkov. Z původního zařízení zámku se mnoho nedochovalo, a tak zde odborníci zařídili poko­je ve stylech, jak šly v dějinách po sobě – od renesance, přes baroko až po historizující slohy 19. století.

Jen dva kilometry od zámku Březnice je na mírné vyvýšenině ves Bubovice. Na první pohled natolik obyčejná, že dokonce ani místní příliš nevěří tomu, že právě tohle místo dlouho řídilo život prvních obyvatel Březnice. Až do roku 1786 totiž spadali farou právě sem a první zmínka o škole v tomto kraji z roku 1389 se také váže k Bubovicům. Ta březnická byla zřízena až koncem 15. století. Dobu bývalé slávy Bubovic, které byly zalo­ženy někdy v první polovině 14. století, prozra­zuje jen stejně starý kostel sv. Václava, stojící uprostřed obce. Z bezpečnostních důvodů je dnes většinou uzavřen, takže příležitostí k jeho prohlídce je především doba konání mší. Do kostela se vcházelo z boku, takže nád­herný původní portál musíte hledat právě tady. Nad dalším z vchodů je vytesána kamenná soška malého a trochu obtloustlého sv. Václa­va. Práce prozrazuje, že ji kdysi vytvořil některý z kameníků, kterých žilo v kraji plném žulových lomů vždy hodně. Kostel byl za třicetileté války poničen a obnoven byl až v letech 1662 a 1721. Důkladná oprava z roku 1907 pak uvnitř odkryla vzácné gotické nástěnné malby a zmíněný portál. Vedle kostelních lavic je jeden z náhrobních kamenů: „Léta 1529 tuto leží urozená paní Monika z Ořešina“. Zajímavé je i jméno obce. Slovo Bubovice totiž připomíná latinské označení Bubo bubo výra velkého. A jak mi potvrdili místní myslivci, tyto ptáky s rozpětím křídel až 1,5 metru lze v okolních lesích skutečně spatřit.

Z Březnice se do Dobré vody dostanete snadno. Stačí vyjet k nádraží a už po dvou kilo­metrech se ocitnete v táhlém dlouhém údolí, kam lidská noha vstupuje jen málokdy a chová se tu překvapivě ohleduplně. Všechny zajíma­vosti, a že jich je v tomto zapomenutém koutě republiky hodně, stojí za to absolvovat pěšky, nejde o náročnou cestu. Dech se zatají hned u silnice. V malém svahu vedle železničního náspu stojí nádherná kaplička sv. Máří Magdaleny. Centrální osmiboká barokní stavba byla postavena za třicetileté války v roce 1642. Pro Přibíka Jeníška z Újezda ji projektoval věhlasný stavitel pražského opev­nění Carlo Lurago. Majitele březnického panství zřejmě k vystavění kaple inspiroval pramen, který zde prýštil ze země. Kdoví, možná i jemu při léčení nějaké choroby pomohl. Pramen nebyl k přehlédnutí – poměrně velké množství síry a sanitru na něj upozorňovalo zápachem široké okolí a lidé se k němu zdaleka scházeli.

Díky Přibíku Jeníškovi tak vznikly v Dobré vodě malé lázně. Voda se pila teplá a měla prý vynikající vliv na zdraví. Využívala se při nemocech, kdy bylo vítané silné pocení, ale také při ochrnutí, při léčbě pakostnice, nachlazení, kož­ních vyrážkách a onemocnění očí. Lázně byly v provozu ještě v 19. století.

Kaplička je vyzdobena díly sochaře a řezbáře Ignáce Hammera. Znázorňují světce, mající na starosti léčbu určité nemoci. Kaple, jež byla v 90. letech opravena, je ovšem pečlivě zam­čena. Pokud tedy budete chtít vidět na vlastní oči krásu uvnitř, zastavte se nejprve v březnickém Informačním centru.

Půjdete-li z Dobré vody k řece a pak chvíli podél úpatí kopce Božen doprava, zjistíte dvě věci. Březnická Vlčava se přejmenovala na Skali­ci a navíc se před vámi objeví velký Mlýnský ryb­ník. Dobře se dívejte kolem sebe. U řeky žijí ledňáčci a není výjimkou, že vám od nohy vyrazí vyplašený zajíc, skrývající se v malé houštince.

Někteří historikové tvrdí, že jméno kopce Božen je odvozené od názvu Boiosedos značí­cí Bójské sídlo, časem zřejmě zjednodušené na Bohemia. Ostatně ještě začátkem středově­ku se podle písemných zpráv řeka v těchto místech nazývala Božes. Turistické značky vás bezpečně vyvedou nahoru, kde znalci na první pohled zjistí, že tu kdysi žili Keltové. Mohutné valy obepínají vrch kopce a klešťové brány pro­zrazují, že místo bylo dobře hlídané.

K akropoli bylo na severozápadě připojeno oválné předhradí. Opevnění má tři vchody, před jedním z nich je ve skále umělá jeskyňka. Valy jsou místy spečené, což prozrazuje, že tu kdysi řádil velký oheň. Na zemi můžete ještě dnes najít kousky spálené hlíny. Valy akropole jsou dlouhé 360 a vysoké šest až osm metrů. Nej­silnější je opevnění na severní a západní straně, kde návrší přechází do přirozené plošiny.

Dobrá Voda je východiskem i k dalšímu zají­mavému místu – Božen zde totiž není jediným pamětníkem dávného keltského osídlení. Vrátíte -li se zpět do Dobré vody a půjdete po silni­ci dál směrem od Březnice, projdete pod úzkým železničním viaduktem. Tady po pravé straně snadno najdete zbytky keltského hradiště dnes nazývané Hrochův Hrádek. Valy tu jsou mnohem nižší než na kopci a při bližším zkou­mání poznáte, že tvoří pravidelný obdélník. l zde najdete v trávě spečené kousky hlíny, která kdysi pomáhala kamenům tvořit ochran­nou zeď. Místo poblíž vodního toku zřejmě neby­lo pro lidi přitažlivé jen v dávných dobách, ale i později. V rohu hradiště totiž stojí velká zříceni­na středověkého Hrochova hrádku, která získala jméno od vladyky Hrocha, jež zde sídlil ve 13. století a proslavil se po okolí i jako ochránce mastičkářů a léčitelů z celého širého okolí Březnice.

(Zámek Březnice Foto: Turistika.cz)




Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Svoboda a demokracie zrušeny

Svoboda a demokracie zrušeny

Svět se změnil. Pamatujeme dobu, kdy byly Spojené státy považovány za nejstabilnější demokracii, kde si…

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*