Ázerbájdžán se může stát jedním z center světové ekonomiky a významným hráčem světové ekonomiky, pokud nepodlehne islámskému fundamentalismu

Ázerbájdžán se může stát jedním z center světové ekonomiky a významným hráčem světové ekonomiky, pokud nepodlehne islámskému fundamentalismu

Ázerbájdžán se může stát jedním z center světové ekonomiky a významným hráčem světové ekonomiky, pokud nepodlehne islámskému fundamentalismu

Podívejme se na Ázerbájdžán jako novou asijskou a možná i světovou velmoc z ptačí a ekonomické perspektivy, jako na stát, který se velmi brzy může stát centrem světové ekonomické prosperity. Jak se vlastně v této zemi s devíti milióny a 116 tisíci obyvateli žije a kam kráčí ekonomický vývoj této země?

Při pohledu z vrtulníku na břehy šedomodré hladiny Kaspického moře se neustále zvětšuje na horizontu tmavá skvrna, je to plovoucí vrtná souprava – vysoká konstrukce z ocelových nosníků a plošin, ověšená kabely a nádržemi, se tyčí třiačtyřicet kilometrů od ázerbájdžánského pobřeží. Soustava trubek v jejím středu směřuje do hloubky sto osmdesáti metrů, až na dno Kaspického moře. Tam se vrták vytrvale prodírá vrstvami bahna, písku a jílovité břidlice až k ložisku kouzelného elixíru, který pohání světové hospodářství.

Přímo z okraje hlavního města Baku, jinak jedna a půl miliónové metropole, zažíváte zřejmě poslední ropnou horečku tohoto století. V příštím desetiletí se zde vytěží až pět miliónů barelů denně, což je skoro tolik jako v celém Severním moři. Podle odhadů je v Kaspickém moři nejméně padesát miliard barelů ropy, ale ve skutečnosti to může být i dvojnásobek. Jen pro srovnání – zásoby v celém Perském zálivu činí šest set miliard barelů. Kaspická produkce, která může cenu ropy mnoho let udržovat na přijatelné hladině, nejenom podpoří ekonomický růst, ale připomene zemím Perského zálivu, že na dodávky nemají monopol. Není tedy divu, že se v Ázerbájdžánu snaží získat vliv nejenom Ruská federace, Írán a Turecko, ale i Spojené státy, západní Evropa a Čína.

O lepkavé černé tekutině, která vyvěrá ze země kolem břehů Kaspického moře, psal už Marco Polo. Zmínil se, že dobře hoří a místní obyvatelé jí léčí prašivinu u velbloudů. Pro Evropany ta podivná látka dlouho neměla žádnou cenu, v devatenáctém století však náhle získala na významu. Petrolej, vedlejší produkt při zpracování ropy, se totiž začal používat do lamp. Z počátku se ropa v Baku těžila velmi primitivním způsobem: dělníci vykopali mělké jámy, a když se naplnili ropou, nabírali ji do sudů. První změny nastaly až v roce 1873, kdy sem přijel obchodník Robert Nobel, který původně sháněl ořešákové dřevo na pažby pro ruskou armádu, ale po prohlídce ropných jezírek pustil dřevo z hlavy. Za pětadvacet tisíc rublů koupil malou rafinerii a brzy spolu se svým bratrem Ludwigem vydělával obrovské peníze. Do té doby se ropa na lodích převážela v barelech, ale Ludwig Nobel ji začal vozit přímo v lodním trupu – vynalezl vlastně ropný tanker. V roce 1901 pocházelo z Ázerbájdžánu jednapadesát procent veškeré světové produkce a většinu evropského trhu ovládli spolu s Rothschildy bratři Nobelové. V Baku, malebném městě mešit a bazarů obehnaném hradbami, vyrostla nádherná divadla a luxusní kavárny. Tehdy negramotní rolníci, z nichž se přes noc stali milionáři, si stavěli honosná sídla ve stylu benátských paláců. Tučná léta však trvala jen do bolševické revoluce. Sovětský svaz brzy Ázerbájdžán ovládl a vývoz ropy na západ přerušil. Objem těžby se sice nesnížil, ale ropa najednou mířila do SSSR. Rusové navíc v následujících desetiletích proměnili kaspickou oblast ve skládku – vozili sem radioaktivní odpad a nejrůznější chemikálie, které nechávali volně ležet v neoznačených kontejnerech na zemi, často i v blízkosti obytných čtvrtí.

Po rozpadu Sovětského svazu získal Ázerbájdžán nezávislost, ale nastaly mu těžké časy. Továrny se zavíraly a těžní zařízení kvůli nedostatku součástek nemohla pracovat. Dlouhodobé územní spory v Náhorním Karabachu navíc přerostly ve válečný konflikt. Když pětinu ázerbájdžánského území obsadili Arméni, ulice Baku se zaplnily uprchlíky. V té době se tam objevili íránští ,,misionáři“, kteří lákali mladé lidi pod záminkou teologických studií do Íránu. Tam potom dostali vojenský parašutistický výcvik, aby se mohli později vrátit domů a svrhnout vládu. Ázerbájdžánští političtí vůdci si uvědomili, že hrozbám ze strany Ruska a Íránu můžou čelit jen s pomocí Spojených států a Evropy. Nakonec se bývalý prezident a otec současného prezidenta Gejdar Alijev, bývalý generál KGB, rozhodl pro spolupráci se Západem. Odmítl přítomnost ruských vojsk na ázerbájdžánském území, projevil zájem o společné vojenské cvičení s členskými zeměmi NATO a podepsal dohodu s Ázerbájdžánskou mezinárodní těžební společností (AIOC), konsorciem složeným ze sedmi zahraničních firem. Ta měla spolu s ázerbájdžánskou vládou uvolnit osm až deset miliard amerických dolarů na rozvoj zdejšího ropného průmyslu.

Díky obnovené těžbě se do Baku začaly znovu hrnout peníze. Zchátralé domy z přelomu století se opravily a na předměstích vyrostla přepychová sídla ropných magnátů. V nově otevřených obchodech se prodávají kuchyňské spotřebiče, konfekce a televizory z dovozu. Po hlavním náměstí si vykračují ázerbájdžánští obchodníci s mobilním telefonem v ruce, zahrádky kaváren jsou ověšené reklamami na cigarety a nápoje ze Západu. V čase modlitby soupeří „muezzinovo volání“ o pozornost s rapovou muzikou, jejíž nahrávky prodávají pouliční prodavači. Jenže pozor! Samotný stát začal hrát s investory značně nebezpečnou hru, když ohlásil privatizaci svých podniků, původně i těch ropných. Do této privatizace se zapojil i investiční fond „piráta z Čech“ Viktora Koženého a nabídl své akcie americkým kongresmanům a senátorům. Jenže ropný průmysl byl nakonec z privatizačního balíku vyřazen a zbyly ostatní komodity ázerbájdžánského průmyslu – chemický, strojírenský a potravinářský. Ten posledně jmenovaný se navíc mohl opírat o pěstování vinné révy a subtropických rostlin, chemický průmysl pak mohl vsadit na pěstování bavlníku. Ale privatizace bez ropy byla přeci jen neatraktivní, a tak Viktor Kožený obvinil z podvodu vládu v Baku a vlivní američtí magnáti zase Viktora Koženého. Od té doby jakoby se začal měnit i geopolitický kurs této asijské ropné velmoci, která stále více inklinuje k Íránu, Turecku a pochopitelně i Rusku.

Vleklé sociální a politické problémy však zdejší společnost rozdělily. I když potyčky mezi Ázerbájdžánci a etnickými Armény v roce 1994 ustaly, územní spory dosud vyřešeny nebyly. Přibližně osm set padesát tisíc uprchlíků, to znamená více než deset procent obyvatelstva, žije v otřesné bídě. O dalším vývoji země zdaleka není rozhodnuto, ale nejbližší budoucnost má v rukou prezident Iilham Alijev mladší a jeho rodina, jehož netečná tvář shlíží z plakátů v obchodech, na úřadech i na veřejných prostranstvích a jehož moc zasahuje do všech oblastí života země. Ázerbájdžánci si o tom vyprávějí vtipy. Jeden je o muži, kterému se porouchá televize. Opravář se chvíli hrabe v brašně s nástroji, pak vytáhne fotografii prezidenta Alijeva, nalepí ji na obrazovku a spokojeně prohlásí: „Tak, a je to zase v pořádku!“
Alijev starší vyvedl zemi z politických zmatků, které tu vládly na počátku devadesátých let. Odzbrojil nelegální vojenské oddíly, doslova vyhnal íránské „misionáře“ a vymýtil pouliční kriminalitu, která ohrožovala bezpečnost v Baku. Odrazil také snahy Ruska, které se snažilo získat znovu nad Ázerbájdžánem kontrolu. Stability však dosáhl na úkor svobody tisku a regulérních voleb. Po vzoru KGB označil své politické odpůrce za špiony a arménské agenty a více než sto jich dal uvěznit. Pozorovatelé z Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě zaznamenali opakovaně při volbách četné podvody včetně vydávání falešných hlasovacích lístků. Tak se dostal k moci i Alijev mladší, který vládne značně autokraticky.

S dobrou vládou by se Ázerbájdžán mohl stát ekonomickým tygrem Kavkazu. Politické represe můžou naopak vést k nepokojům, které by těžbu ropy ohrozily. V současné době probíhají ostré spory o poměrně nově postavený ropovod, kterým by mělo co nejdřív začít protékat tolik ropy, že se stává pohromou pro ropné velmoci, které obviňují Ázerbájdžán z toho, že ceny ropy klesají. Každá z možných tras měla své výhody i nevýhody a byla předmětem politických spekulací.

Ropovod mohl vést přes Írán k Perskému zálivu, což by vyhovovalo ropným společnostem, ale nikoliv Spojeným státům. Moskva prosazovala, aby šel přes jih Ruska. Znamenalo by to pro ni obrovské zisky ve formě transportních poplatků a kromě toho by kdykoli mohla přivřít Západu kohoutky. Třetí trasa se líbila Washingtonu, ale stála nejvíc peněz. Potrubí o délce více než tisíc šest set kilometrů mělo vést přes Gruzii a kurdské oblasti Turecka až do Středomoří. Vedení prezidentské republiky Ázerbájdžán nakonec zvolilo více či méně trasu vyhovující Američanům a z ropných polí ve své zemi nesoucích název Azuri-Širag-Guešli zatím za pomoci tureckých firem vystavěli ropovod vedoucí z Baku přes Gruzii do Tbilisi až do tureckého Ceyhanu. Jenže takzvaný boj o ropovod tím neskončil a bude ještě dlouho rozdělovat geopolitické velmoci v boji o ropu z Baku a nastíní také, jaký kapitál se do bývalé asijské republiky Sovětského svazu vlastně dostane. Tím spíše, že o to, jaký politicko-ekonomický kurs zvolit se nyní bojuje, jak v Gruzii, tak paradoxně i v členské zemi NATO, v Turecku.

Ázerbájdžánci přitom sní o velké budoucnosti své země, investoři z Turecka, Íránu, Evropy, Ruska a USA mají zase jiné sny, kdo bude ovládat ropnou produkci a transport z Ázerbájdžánu! Bude to ještě tvrdý boj a možná nejen na ekonomickém poli. Nástupem Donalda Trumpa do prezidentského úřadu USA se navíc rýsuje Ázerbájdžánu velká možnost, že by mohl aktivně spolupracovat s Putinovou Ruskou federací i s Trumpovými Spojenými státy a hlavně zabránit tomu, aby se v zemi projevovali tendence různých muslimských společenství o nastolení teokratického modelu islámské země. Pokud se ufrání vedení v Baku islámskému fundamentalismu, bude Ázerbájdžán významným hráčem na mezinárodním politickém poli.

Použité zdroje:

Bloomberg.de/news-6754/ azerbajdzan – investieren/ 308

Reuters.com/ 15 – 22 – 09 / russland-news / economics

The Moscow Time č. 23.9. 2015/ str. 5-6




Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Svoboda a demokracie zrušeny

Svoboda a demokracie zrušeny

Svět se změnil. Pamatujeme dobu, kdy byly Spojené státy považovány za nejstabilnější demokracii, kde si…

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*