Zničená doněcká čtvrť Vesjoloje

Zničená doněcká čtvrť Vesjoloje

Rozhodl jsem se podívat se k mešitě, ležící na západním okraji čtvrti Okťabrskij 1 km od hraniční linie s Ukrajinou. Nejprve jsem došel na křižovatku, kde jsem už dříve byl. Silnice vpravo vedla na sever k letišti a do čtvrti Vesjoloje, rovně do ukrajinských Pisků. Vydal jsem se rovně.  Jdu dál přes vypálené tržiště, trhovci tak mají zboží vyložené nedaleko na zemi či stolech. Míjím sídliště, kde je na domech patrné ostřelování ukrajinskými střelami. Většina oken je zabedněná nebo přikrytá jakousi plachtou či igelitem. Již vidím mešitu mezi stromy. Před mešitou končí sídliště, zde má dočasnou konečnou autobus. Před válkou v roce 2014 jezdil až do Pisků. Sídlištěm a mešitou tak končí veškerá civilizace.

Šel jsem dále na západ směrem na Pisky. Nikde ani človíček, silnice zarůstá travou. Došel jsem k plaveckému bazénu. Bazén je poškozený, střecha dostala zásah. Na zničenou autobusovou zastávku před bazénem už tři roky nepřijel žádný autobus. Pokračoval jsem dál a přišel na kruhový objezd u zavřené šachty Okťabrskaja. Rudá hvězda na budově je stále na svém místě. Na kruhovém objezdu byla cedule se zákazem vstupu a vjezdu. Obešel jsem kruhový objezd a ocitl jsem se asi 600 m od hraniční linie. Pohlédl jsem na smutnou opuštěnou silnici, vedoucí do ukrajinských Pisků. V dálce, asi 350 ode mě, jsem viděl další křižovatku, 50 m za ní je již hraniční linie. Překvapilo mě, že ani tady nebylo žádné vojenské stanoviště, žádní vojáci ani vojenská auta. Dál už jsem raději ale nešel a vrátil jsem se do civilizace. Ale jen na chvíli.

Nejdřív jsem chtěl jít zpět na nádraží, také znovu začalo pršet, ale nakonec jsem neodolal a na známé křižovatce jsem se vydal směrem k severu, k letišti a do zničené čtvrti Vesjoloje. Nejdříve jsem šel silnicí, jejíž částí jsem již dříve šel. Potom jsem šel už neznámou částí.  Přešel jsem silnici mezi Okťabrským a areálem skladů a vešel jsem do osady Vesjoloje ( 1,5 km od hraniční linie). Na začátku jsem potkal ještě několik chodců, pak už nikoho. Nikde ani živáčka. Procházel jsem ulicemi s poškozenými nebo úplně zničenými domy. Bylo vidět, že lidé v této části čtvrti již nebydlí. Potom jsem se dostal na hlavní ulici, po níž jsem se vydal dál k letišti. Vtom začala střelba u letiště, asi 1 km vpravo ode mě. Samopaly a kulomety. V této severní části není celý jediný dům. Mnoho domů je úplně srovnáno se zemí. Došel jsem na konec vesnice, který je asi 400 m od hraniční linie. Poslední dům vlevo byla školka, což se dalo poznat podle mnoha kolotočů, prolézaček a houpaček na zahradě. Byl to moc smutný pohled. V tu chvíli se ocitla zničená hlavní budova letiště vpravo ode mě, viděl jsem ji asi 1 km ode mě. Z té strany se najednou ozvala ohlušující rána, asi z minometu. Přede mnou byly křoviny a nebylo skrz ně vidět dále. Propletl jsem se křovinami, pohlédl před sebe a strnul. Na poli, zdvíhajícím se mírně do kopce,asi 300 m přede mnou, vidím betonovou linii. Ukrajinci, blesklo mi hlavou, musí mě vidět a mohli by začít střílet, a rychle jsem zalezl zpět do křovin. Pak jsem si teprve uvědomil, že to jsou obranné linie „našich“. Přes betonové bloky nebylo vidět na rozjezdovou dráhu, kde se nachází tzv. „linie příměří“. A nedaleko za ní jsou ukrajinské pozice. Střelba u letiště napravo ode mě neustávala. Vylezl jsem z křovin a snažil se vyfotit betonovou linii. Ale již prudce pršelo a tak nevím, jestli se fotky povedly. Opět bylo velmi zvláštní, že jsem klidně mohl přes pole dojít až k „našim“. Ale nešel jsem. Vracel jsem se zpět a vydal jsem se ještě po jedné silnici, vedoucí kolem hřbitova a Iverského kláštera k řídící věži letiště. Nešel jsem vesnicí, ale podél plotu letištních skladů. Zase žádné vojenské stanoviště, nikde ani živáčka. Vpravo u letiště se stále střílí. Došel jsem na místo ( bylo to asi 1 km od linie), odkud jsem dobře viděl  zničenou hlavní budovu letiště a zničený klášter (z roku 2001) se hřbitovem u letiště. Dál jsem už nešel. Vrátil jsem se k nádraží.



Jiný den jsem si prohlédl starou osadu Putilovka, také částečně poničenou, odkud nyní chodí děti do 56. školy. Vyfotil jsem si i poškozenou zavřenou 59. školu. Pak jsem šel směrem na Putilovský most. Na konci sídliště bylo vojenské stanoviště. Vojáci sídlili v poničené bytovce, kde jinak už nikdo nebydlel. Řekl jsem, že jsem nezávislý novinář, nechtěli ani vidět můj akreditační průkaz a pustili mě dál. Jinak pouštěli jen lidi, kteří dál bydlí (u letiště nebo ve Spartaku). Ale řekli, abych nechodil dál než na most. Došel jsem na most. Přešel jsem jej, druhý most přede mnou byl zničený (dal se ale objet) a za ním už začínal zničený areál letiště. Hlavní budova a linie byla ode mě vzdálena asi 2 km. Čtvrť Spartak směrem k severu byla ode mě 1 km. Bylo ticho. Fotil jsem si zničený most a areál letiště, když kolem jel voják v autě. Ptal se, co tam dělám. Řekl jsem, že jsem novinář, chtěl vidět akreditaci. Ptal jsem se jej, jak daleko můžu jít. Řekl, že bych dál ještě mohl, že je tam z jednoho místa pěkně vidět v dáli ukrajinská Avdějevka (za Spartakem, odsud 5 km). Ale že lepší bude, když pojedu s ozbrojeným doprovodem a že se mám zeptat na vojenském stanovišti na velitele. Tam mi ale řekli, že velitel je v terénu, mám to zkusit druhý den ráno. To jsem však měl jiný program, tak jsem to již nezkusil.

vesjoloje

vesjoloje2

vesjoloje3

vesjoloje4

vesjoloje5

Jaromír Vašek, předseda Společnosti přátel LLR a DLR, Doněck, DLR




Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*