Život bez hranic je jen předzvěstí zkázy

Život bez hranic je jen předzvěstí zkázy

K tomuto poznatku by měl vlastně dospět každý průměrně vzdělaný občan. Je proto více jak pozoruhodné, že poslední desetiletí činíme opak.

Všechny přírodní vědy vycházejí z poznatku, že existují jevy a hmotné částice, které je dobré držet pod kontrolou a mnohdy přímo v separaci. Jejich nevědomé míchaní či podceňování vede často ke katastrofě. Je proto naivní přístup mnohých humanistů, kteří se domnívají, že člověk, ač produkt přírody, těmto zákonům a pravidlům nepodléhá.

michal kotyk baner

V celé historii lidstva vždy docházelo k bojům mezi domnělým zlem a domnělým dobrem. A to v plné relativitě obsahu těchto pojmů. Byl to boj o hranice, kdy se společnosti dělili podle určitých charakteristik kulturního vývoje. Výhodou bylo, že docházelo k určité specifikaci v chápaní významu těchto pojmů.

Sjednocování názorů tak probíhalo formou výběru, i když mnohdy na základě fyzické síly. Jenže stále bylo možno různé struktury porovnávat, protože nebyl problém specifikovat rozdílnosti nově vznikajících systémů. Možno i říci, že se jednalo o určitý druh přirozeného výběru. A to přesto, že ne vždy spravedlivého.

Jenže neustále existovala určitá pravidla, kdy bylo možno srovnávat a kvalifikovat. Dnešní nedávno nově vytvořené uspořádání evropských společenství však velkou část těchto předností prakticky zlikvidovalo. Násilná tvorba všeobecně platných norem si dala za cíl veškeré existující rozdíly prostě ignorovat.

Vše probíhalo formou postrádající veškerou racionalitu. Asi tak, jako by někdo násilím vniknul do chemické laboratoře a odstranil všechny názvy chemických prvků a o značil je nějakým jednotným názvem. Něco jakoby v tom smyslu, vždyť to jsou všechno jen chemikálie. Chemika by z toho pojala hrůza a v podstatě by věděl, že není možno očekávat nic jiného, než katastrofu.

Naši humanisté tak však i nadále činí. Snaží se nás přesvědčit, že jsem všichni lidé. Nic proti tomu, to také odpovídá pravdě. Jenže stejné pravdě odpovídá i tvrzení, že každý z nás je složen z rozdílných substancí. Tedy jsme různí. Paradoxně je to právě to, co z nás dělá lidské bytosti. Jenže podléháme právě oněm zákonům přírodních věd. Ne každý může žít s každým. V praxi tohoto poznatku běžně užíváme.

Tvoříme různá společenství na základě určité snášenlivosti odpovídající naší specifické substanci. Vedle toho i nadále pokračujeme v naší tisícileté snaze, totiž neustále se snažíme dělit dobro od zla. V našem každodenním životě určujeme pravidla, která nejsou ničím jiným, než právě tou hranicí mezi tím, co akceptujeme a co ne.

Přes tato triviální poznání, kterých běžně užíváme, jsme s naivní nevědomostí dopustili globální rušení hranic mezi substancemi kulturního charakteru bez ohledu na to, že se jedná o velmi nebezpečný experiment, jehož následky mohou končit katastrofou. Vše ale nasvědčuje tomu, že se již pomalu probouzíme. Začínáme opět budovat hranice. Jsme dokonce možná i ochotni je chránit.

Jsme tedy na dobré cestě? Možná. Problém je v tom, že se můžeme dopustit opět amatérských chyb.  Necháváme s unášet emocemi. Jsme ochotni se stejným nadšením hranice budovat s jakým jsme je nedávno odstranili. Opět jsou u  kormidel těchto změn prapodivné charaktery, které bojují o kapitánskou čepici. Vzniká touha se opět oddělit od zla. Problém je v tom, že i zastánci určité obnovy hranic uvažují pořád v kategorii globálního světa. Tudíž i jejich úsilí směřuje k vytvoření nějaké pomyslné globální hranice, která by nás měla chránit.

Přitom ignorujeme, že jsme dopustili, aby se velká část „zla“ u nás již usídlila. Ale nejen to. Logickým důsledek tohoto jevu je i obnovení latentního zla v nás samých. Je nebezpečí, že se dopustíme dalšího omylu. Že si totiž necháme namluvit, že pakliže zůstane zlo za ostnatým drátem, tak se od zla jako takového oprostíme.

Je to lež, které bychom rádi věřili. Je to pouhý alibismus a zdroj pro argumenty populistů. Naší záchranou může být jen důkladné přehodnocení našich vlastních hodnot. Musíme se opět naučit rozlišovat dobro a zlo z našeho pohledu. Musíme také pochopit, že zlo a strach z něj, je z velké části tržním produktem našeho mediálního světa a argumentace dubiózních politiků.

Teď je v módě boj proti Islámu. Naivní trend. V podstatě laciný slogan. Boj proti tomuto náboženství není možno vyhrát. Faktem však zůstane, že je to velmi nebezpečná víra, která ve svém vývoji poněkud zaostává v relaci k našemu postoji hodnocení světa. Globálně může trvat po několik generací, než dosáhne tolerance, která by umožňovala opravdu mírové soužití.

Nezbývá tedy nic jiného, než se bránit tím, že obnovíme kulturní hranice ve fyzické formě. Jenže ty globálně realizované nám pomohou jen částečně. Mohou sloužit jen k tomu, že se omezí masivní přiliv podobný invazi. Nicméně nás nemine, abychom se konečně zabývali již stávajícím vlivem tohoto náboženství v jednotlivých zemích evropského seskupení.

Tento nový boj dobra proti zlu nemůže být centrálně řízen. Jenom podporován poznáním, že situace v jednotlivých evropských zemích je více jak specifická. Česko je Česko a Francie je Francie. A i problémy Německa jsou značně rozdílné v relaci k naší situaci. My máme ještě šanci všemu čelit bez použití fyzického násilí. Potřebujeme k tomu jen trochu nadhled,  sebekritiku a realistické posouzení skutečného nebezpečí pro naši společnost.

Jsme v situaci, kdy nepřiměřená radikalizace by nám uškodila mnohem více, než nebezpečí, které nám skutečně hrozí. Nechat se strhnout různými extrémními silami bouřícími v západní Evropě by nebylo rozumné. Zrovna tak podléhat mnohým našim křiklounům. Ať se již jedná o primitivní populistické politiky, či vzdělance, kteří dokáží opravdu mlžit s pokusem strhnout nevědomé na vlastní stranu.

Život bez hranic je nebezpečný. Dává stejnou šanci jak zlu, tak dobru. Problém je v tom, že stačí jen pár zrníček zla k tomu, aby byl otráven plný kotel vonícího a lákajícího dobra. Ano, jsem pro částečné obnovení hranic mezi dobrem a zlem. Nepokládám totiž za dobré, aby občané Česka byli donuceni měnit svá obydlí v nedobytné pevnosti jenom proto, že pár ješitných nevědomců toužících po politické velikosti zrušilo hranice a rozhodlo, že na světě žijí jen dobří lidé.

 

 

Michal Kotyk




Podobné články

Utajená stezka do evropského ráje

Utajená stezka do evropského ráje

Informace bezp. složek zní: žádné bezprostřední nebezpečí teroristického útoku nám nehrozí. Tweet Podobné článkyTomáš Lejsek:…

2 Komentáře “Život bez hranic je jen předzvěstí zkázy

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*