Žijeme v mediokracii? Média jako hlavní činitel v úpadku polistopadové politické scény.

Žijeme v mediokracii? Média jako hlavní činitel v úpadku polistopadové politické scény.

V potemnělém obývacím pokoji sedí postarší muž a sleduje televizní zprávy. Co chvilku místnost fotografují blesky deštivého večera jako tlupa  senzacechtivých reportérů natlačených na prohnuté okno. Je špatný signál. Obraz televize se v pravidelných intervalech mění v šedivý šum. Pouze je slyšet: „Korupce….. Vládní krize….. Korupce….. Opoziční smlou…… Zeman…….. Zastřešila…… Korupce.“ A tak stále dokola…

Z médií není slyšet nic jiného. Je to příval domnělých korupčních kauz, skandálů; útoků na presidenta Zemana, politických dokumentů – samozřejmě objektivně. Nezaujatě. Přesně tak, aby jsme si z toho my (diváci) mohli udělat ten „správný“ obrázek, který je po nás vyžadován. Jaký ten obrázek je?

Už to ani nevnímáme. V přívalu nových zpráv se proměňujeme z relativně slušných lidí na frustrované pokřikující masy, ať už veřejně, či v diskuzích na sociálních sítích. Každý již máme své pravidelné „2 minuty nenávisti“. Je nutné si položit zásadní otázky:  Kde se ta nenávist bere?   Je vše opravdu tak špatné, jak se zdá být? A kdo nese za současnou politickou situaci největší podíl odpovědnosti? Všechny tyto otázky mají jeden společný jmenovatel – média!

Takzvaná objektivní média

Když hovoříme o médiích, tak máme na mysli ta „mainstreamová“ – často také trefně označovaná jako „havlistická“ média. Každému asi jako první na mysli přijde Česká televize. Myslíte si, že je Česká televize skutečně objektivní? A lze být vůbec objektivní? Není a nelze; ČT je a vždy byla silně politicky korektní. Redaktoři a hosté ČT jsou převážně z Bakalových (Hospodářské noviny, Respekt) a nyní i Babišových (Lidové noviny, MF Dnes…) novin; ovšem je třeba poznamenat, že vzhledem k Babišovým názorům nelze očekávat výrazně odlišné „směřování“ oproti Bakalovým deníkům. Babiš je totiž také vychován mediálním „mainstreamem“ a i z jeho úst jsme mohli slyšet onu usvědčující větu: „Opoziční smlouva to celý zastřešila…“. Jakmile toto někdo vysloví, rázem jsme doma.

 
Všechna výše uvedená média jsou buď explicitně havlistická, a nebo díky svému konformismu „nakažená“ tímto virem. Nejokatější je potom časopis Respekt. Ten je typický krátkými články, kde se často snaží pomocí kostrbatých úvah „vyrobit z Klause Zemana“ – nikoli nutně v daném pořadí. Samozřejmostí je rituální adorace zesnulého presidenta Havla a jeho „občanské společnosti“.  Ostatní média již nejsou svou manipulací  tak nápadná. Jsou typická vytrháváním tezí z kontextu a jejich morfováním do svádějících nadpisů, které čtenářem manipulují tak, aby daný kontext ohodnotil negativně/pozitivně – jak je vyžadováno. Nemusí to být apriori cílené, může jít i o doprovodný příznak mediálního viru jménem havlismus. Jako dobrý příklad lze uvést nadpis článku, který reagoval na novoroční rozhovor s bývalým presidentem Václavem Klausem, ten se zmínil – krom spousty dalších věcí – i o Rusnokově vládě jako jediném možném řešení dané situace. Nadpis zněl: „Klaus se zastal Zemana: Rusnokova vláda? Jediné možné řešení.“ Důležité je samozřejmě spojení – „Klaus se zastal Zemana“ – jakoby se ho nikdy jiný nezastal nebo ani nemohl zastat. Co to evokuje? Ano, správně! Opoziční smlouvu a známý konspirační dokument „Vládneme, nerušit“, jenž nikoli „náhodou“ měl takovou popularitu během presidentské volby.  K němu se také dostaneme. Ale nejdříve.

Absurdní mediální hra Havlistů

Je třeba prvotně vycházet z politického střetu Václava Havla a Václava Klause. Občanské fórum bylo politické hnutí – možnou předzvěstí Havlovy „občanské společnosti“. Václav Klaus se stal krátce předsedou a poté se odtrhl a založil Občanskou demokratickou stranu se kterou zvítězil v prvních polistopadových volbách. První střet je tedy střetem dvou koncepcí: parlamentní demokracie a oné „občanské společnosti“. Václav Havel již ve svém díle „Moc bezmocných“ kritizoval parlamentní demokracii: „Skutečně: nezdá se, že by tradiční parlamentní de­mokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit „samo­pohybu“ technické civilizace i industriální a kon­zumní společnosti; i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné; jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější než brutální způsob systému post-totalitního.“ V tom samém díle nalezneme i kritiku kapitalismu. Kam tedy směřoval? Domnívám se, že chtěl jen reformovat podobu stávajícího komunistického režimu na „socialismus s lidskou tváří“, který by byl prostřednictvím různých spontánních hnutí řízen nevolenými elitami. Havel se stal krátce mediálním chráněncem a média jeho „chuťovým ocasem“.
Od té doby se hráli zákulisní a poté i mediální absurdní hry s Václavem Klausem. Zatímco se Václav Havel stal uctívaným „kultem“, který nelze jen tak zpochybnit, Václav Klaus naopak terčem snadné kritiky. A to nejen díky střetu obou koncepcí, ale i vlivem pevné ideologické základny, kterou Václav Klaus představoval. Protože Havlova koncepce je všechno; jen ne stabilně zakotvena. Je humanistickým relativistickým světonázorem, kdy se může snadno ospravedlnit záchrana tuleňů z tajících ledovců, ale i „humanitární“ bombardování Srbska. Je globálně orientovaná – nezaměřuje se na národ a tradice, dokonce by se dalo říci, že tradicemi i mentalitou národa mnohdy opovrhuje. Je otevřena multikulturalismu a podobným snahám vycházejících z kulturního Marxismu. Příznačné je i bipolární vidění světa – nekritická adorace Spojených států a tvrdá kritika Ruska (primitivní antikomunismus). Také je možné  říci, že jeho koncepce – ač vědomě, či nechtěně – směřuje k novému světovému řádu. 
 
V roce 1998 byla sepsána druhá opoziční smlouva, která se stala i námětem pro konspirační dokument „Vládneme nerušit“. Od té doby média instalovala lidem myšlenku, že existuje nějaká tajná dohoda mezi Václavem Klausem a Milošem Zemanem, a že všechny dnešní problémy mají svůj pramen v této opoziční smlouvě. Komické!

Konspirační dokument „Vládneme nerušit“

Nebudu zde detailně rozebírat tento dramatický dokument, který svým zpracováním působí jak z hollywoodské produkce „béčkových“ detektivek.  V prvé řadě: Již samotný fakt, že má něco společného s Respektem naznačuje, že půjde opravdu o mystifikující a politicky motivovaný počin. Ostatně důvěryhodnost klesá i s tím, že se po celý dokument neobjeví ani jeden z aktérů té zlé „oposmouvy“, aby okomentoval předkládané konspirační teorie. A kdyby se objevil například Miloš Zeman, tak by akorát na absurdní a dramatické otázky angažovaných reportérů přicházely kreativní bonmoty o „idiocii novinářské žumpy“. Skutečně celý dokument působí dojmem nepovedené oslavy narozenin; z mohutného seznamu jmen se do „pražské kavárny“ dostavilo jen 5 lidí a z toho dva museli včasně odejít, jelikož ještě něco měli… 
 
Opoziční smlouva je zcela legitimní řešení politického patu nutného pro vznik menšinové vlády. Ostatně – jak už bylo řečeno, jednalo se o druhou opoziční smlouvu. První byla uzavřena v roce 1996 za patronace Václava Havla, kdy ODS, ODA a KDU-ČSL vytvořily menšinovou vládu. Rozdíl je v tom, že tato opoziční smlouva nebyla transparentní jako ta „zlá“ pozdější, do které již Havel nezasahoval. Koncem roku 1997, po tzv. „Sarajevském atentátu“, padla vláda ODS, od které se také odštěpila Unie svobody. Nasledovaly předčasné volby v roce 1998, které sice vyhrála ČSSD, ale ODS, KDU-ČSL a Unie svobody měly 102, sociální demokracie a KSČM 98 křesel. President Havel chtěl tehdy pravicovou vládu, ale bez Klause jako premiéra. ODS dala jasně najevo, že to je nepřípustná varianta. Začal tedy prosazovat koalici ČSSD, US a KDU-ČSL s Josefem Luxem jako premiérem. Což nemohlo fungovat; zrádci z ODS – Unie svobody – hráli na pravicovou notu a nechtěli být onálepkováni jako levičáci. Václav Havel se tím výrazně zasadil o společný zájem Zemana i Klause. A ti se poté dohodli na podobném uspořádání jako po volbách v roce 1996. Vznikla druhá opoziční smlouva.  V dokumentu se stále naznačuje, že byla nevypověditelná, a nebo dokonce nekonečná. To není pravda. V opoziční smlouvě byly jasně stanoveny podmínky tolerance, které byly později ještě doplněny tzv. „tolerančním patentem“. V ponuře laděném a manipulujícím snímku se dále pokračuje v rozplétání všemožných kauz, ale i desinterpretaci návrhu na změnu ústavy, který měl fakticky řešit problémy s patovými situacemi po volbách. Nicméně vlivem mediální masáže, ze strany havlistických deníků, byl i ústavním soudem špatně pochopen a zamítnut.  Ve skutečnosti tehdejší návrh upřesňoval chování presidenta po volbách i rozpuštění Poslanecké sněmovny. Poznamenejme, že pokud by byla tehdy změna přijata, vyhnuli bychom se konfliktům okolo zrušení předčasných voleb Ústavním soudem v roce 2009.

Film se stal během presidentských voleb hitem. Na sociálních sítích, ale i v novém dokumentu „Hledá se president“ byly slyšet spekulace některých lidí, že až se stane Miloš Zeman presidentem, tak zařídí Václavu Klausovi místo premiéra – jako pokračování oné „oposmlouvy“. Což je typická absurdní havlistická hysterie. Evidentně k ničemu podobnému nedošlo. Ale na stejnou notu se hraje stále. Dodnes.   

Média přiživující frustraci z politiky

Všímáte si také, jak se postupně zhoršuje povědomí lidí o politice? Nebo spíše politicích? Či dokonce i o parlamentní demokracii? Jistě vás napadne známe pojmenování: Korupčníci! Zloději! Všichni do jednoho jsou stejní! Kolikrát jste zaslechli něco jako: „Já volit nejdu, stejně na tom nezáleží, všichni jsou to jedna banda…“ Podobných výmluv jsme již slyšeli mnoho. Povědomí o politice se skutečně zhoršuje, avšak stěžejní je, že to má i své důsledky: Čím horší je povědomí lidí o politice, tím horší je i samotná politika. To je jisté.
 
A kdo nás živí touto frustrací? Média! Nesnažím se tvrdit, že by snad měla mlčet, ale zdá se, že mnohdy spíše záměrně mystifikují. Vzpomeňte, kolik tu bylo korupčních kauz. A kolik z nich bylo právoplatně odsouzeno? Říká nám to snad, že to těm „korupčníkům“ vždy tak nějak projde? Ne. Spíše se jeví pravděpodobnější druhá možnost, a to, že nebylo zkrátka dost důkazů, a nebo, že nebyla prokázaná vina. Ať tak či onak; mělo by na ně být nahlíženo jako na nevinné. Z praxe však víme, že to tak nefunguje. Jakmile je někdo jednou namočen do nějaké kauzy, zůstává namočen navždy. Na vině či nevinně nezáleží. V myslích lidí je již očerněn. To vidíme nejlépe na případu „oposmlouvy“.
 
Fascinující přitom je, že se index vnímání korupce CPI pohybuje již od roku 1996 stále v podobných relacích (min 3.7 – 2002 období „oposmlouvy“, max 5.37 1996); a přitom se zdá, že se „krade“ stále více. Čím to je? Je to snad tím, že ačkoli míra korupcí zůstává relativně stejná, tak její vnímání naopak posilňuje? A kdo vytváří ono vnímání korupce? Zase jsme zpět u médií. Jak se zdá, tak lidé přece jen nezapomínají, a některé hranice trpělivosti již začínají přetékat. Zásadním problémem však je, že dochází k narušení kvality parlamentní demokracie. Ztrácí se ideje a na jejich místo jsou – reakcí na poptávku voličů – dosazeny hesla jako: „Boj proti korupci.“ Politika přestává být pravou politikou, ale jen další klikou mediální hry. A tak do ní zasahují i nepolitické strany. Ona havlistická „nepolitická politika“ se začíná realizovat i v praxi. V parlamentu máme nyní 2 hnutí (Okamura, Babiš) a potom také podivný havlistický konglomerát všeho možného – TOP09. Nejhorší je ovšem to, že ta frustrace z politiky je natolik vážná, že lidé snadno uvěří jakékoli mediální kauze. Ba dokonce i zatleskají mediální popravě.

Vládní puč z minulého roku

Reportáže připomínající hollywoodský akční film, kdy těžkooděnci vtrhli do sídla vlády. Tak lze popsat první kamerové záběry z léta minulého roku. Mohli jsme sledovat pokusy o interpretaci médií. Mělo jít o něco „velkého“. O něco nevídaného! A výsledek? Pád tehdejší vlády, nástup úřednické vlády a nedávné předčasné volby. A vše kvůli „telenovele“ kolem Petra Nečase a zcela běžným politickým obchodům (Logrolling), které byly sporně interpretovány jako korupce. Celá akce je podobně přiměřená jako povolání URNY na záchranu kotěte uvízlého na vysokém stromě. Fiasko!

Pokud jsme ochotni přihlédnout k možnosti, že se nejednalo jen o fatální neschopnost koordinátorů celé akce, tak se nutně vkrádají otázky: O co tedy ve skutečnosti šlo ? Šlo opravdu o tak směšně banální kauzy, a nebo bylo cílem za každou cenu položit vládu? Mnohé indície naznačují, že hlavní motiv celé estrády spočíval v odsunutí projednání vlády o dostavbě Temelínu. S přihlédnutím k podezřelým vazbám trojice „Ištván-Bradáčová-Zeman“ na americkou ambasádu, případně účast na americké protikorupční stáži, se podezření násobí, neboť vše ukazuje na známé styly intervence Spojených států. Nyní jsou již jednání započata. Získá zakázku nakonec společnost Westinghouse?

Takovou razantní a podezřelou akci by lidé nikdy nemohli tolerovat, či dokonce i za potlesku schvalovat, kdyby nebyli po dlouhá léta „bombardováni“ pravidelnými informacemi o domnělých kauzách. Povědomí o politice a parlamentní demokracii obecně je vskutku žalostné. Není divu, že jsou emoce čím dál tím vypjatější. Není divu, že se do parlamentu dostávají „protestní“ hnutí.  Ivo Ištván byl časopisem Respekt zvolen „mužem roku“. K tomu můžeme dodat jen to, že i Adolf Hitler byl několikrát časopisem „Time“ zvolen jako muž roku. Jedno je jisté: Žijeme v mediokracii. Média se podílí na tom, co si budeme o předkládaných tématech myslet. Média určují koho budeme volit. A i média jsou tak zodpovědná za současný úpadek politické scény.

zdroj : bezkorektnosti.blogspot.cz

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*