Zážitky blízké smrti

Zážitky blízké smrti

Rozhovor s německým thanatologem Bernardem Jakobym

Pane Jakoby, jak se člověk stane thanatologem?

V době, kdy jsem maturoval, zrovna vyšla Moodyho první kniha Život po životě. Na konci 70. let to byla světová senzace, protože Moody poprvé v moderní době psal o zážitcích blízké smrti.

Později běžely v německé televizi podobné pořady s Elisabeth Kübler-Rossovou, která mě fascinovala tím, jak otevřeně o tomto tabuizovaném tématu mluvila. Poté jsem byl osobně konfrontován s tímto tématem v době, kdy po dobu čtyř let současně umírali moji rodiče, a to je samozřejmě zcela jiná zkušenost, než když se smrtí někdo zabývá pouze teoreticky.

Zažil jsem také, jak se matka se mnou rozloučila v okamžiku, kdy zemřela. Prošla mi srdcem. Byl to pocit radosti a štěstí. To mě pohnulo k tomu, abych si uchoval původní zvědavost, a pak jsem se tím prostě zabýval. Jsem vlastně literární vědec, v roce 1990 jsem získal magisterský titul, v témže roce zemřeli rodiče. Uvědomil jsem si, že nechci zůstat na univerzitě, že se chci zabývat umíráním.

fairy bird

Mohl byste pro nás shrnout základní rysy zážitků blízké smrti?

Jednak je to vědomí toho, že jsem mrtvý, prožití vědomí určitého druhu kontinuity. Je možné, že v okamžiku klinické smrti spatřím v pokoji svou zemřelou matku. To by nebylo možné bez kontinuity vědomí. Člověk zažívá také mír a bezbolestnost, pak mimotělesnou zkušenost, což je významný element, protože ukazuje, že vědomí existuje nezávisle na těle. A to je rozhodující moment, který nám dokazuje, že jsme mnohem více než toto malé pozemské já. Lidé v okamžiku klinické smrti mohli opět vnímat určité věci, protože jejich mozek byl vyřazen. Při umírání tedy existuje určitá hranice, na které mozek přestane pracovat, a člověk by měl ztratit vědomí i vědomí sebe sama. V tomto stavu ale zároveň lidé vnímají věci, které se odehrávají stovky kilometrů daleko, protože prostor a čas v obvyklém smyslu odpadnou. V tomto stavu změněného vědomí vnímají věci, které jako takové nemohou vidět. Zabýváme-li se bez předsudků existujícími zprávami, musíme prostě říci, že vědomí se zde vydává na cestu a člověk vnímá věci, které vůbec nemůže vědět. A to výzkum smrti stále znovu potvrzuje.

Pozoruhodné je, že v okamžiku blízké smrti se všechny věci odehrávají současně. Když lidé později vyprávějí o tom, co prožili, mluví vždy o tom, jak se celá ta zkušenost vyvíjela – mimotělní zkušenost, životní retrospektiva –  zároveň pozorovali, co se děje na místě nehody nebo na operačním sále a zároveň mysleli třeba na své příbuzné, ocitli se v jejich přítomnosti a později byli schopni dokonce říci, kterou písničku zrovna hráli v rádiu. To jsou přece věci, které výzkum již tisíckrát dokázal.

Tyto prvky umírání se tedy velmi podobají, respektive dá se u nich snadno zjistit, jak probíhají. Existují ale nějaké rozdíly u různých lidí, věřících či nevěřících, u dětí či dospělých?

Zvláštní na tom je právě to, že tyto rozdíly neexistují. Nehraje roli, zda je někdo věřící či ateista. V konečném důsledku jsou charakteristickými prvky umírání vždy mimotělní zkušenost, setkání se světlem, zkušenost s tunelem a také životní retrospektiva. To prožívají všichni lidé stejně, protože umírání je univerzální fenomén, proto jsou také všechny zprávy o těchto prvcích stejné. Existují-li vůbec nějaké rozdíly, pak jedině v interpretaci, jak to pak lidé popisují: existují například vyprávění lidí o tom, že splynuli s Bohem. Rozdíl je tedy v tom, jak se to potom interpretuje. Ale jinak je to velice zajímavé: je to totiž interkulturně stejné, nebo ještě přesněji: shodný průběh umírání lze vysledovat v tradičních podáních od prapočátku až dodnes. Například v Gilgamešovi, nejstarším literárním eposu světových dějin, hrdina prochází temnotou, tunelem, spatří rajské krajiny, spatří světlo a je poslán nazpět.

Často se říká, že život v dnešní době je jen jeden velký obchod se strachem. Jedná se především o strach ze smrti, ale strach ze smrti je vlastně strachem ze života.

S tím souhlasím.

Tento druh strachu je tedy nepřítelem života?

Myslím si, že se tímto způsobem projevuje hlavně strach z neznámého. Lidé, kteří prožili blízkost smrti a cítili lásku, absenci strachu, kteří vnímali toto pozitivní chvění, blaženost, štěstí a vše, co s tím je spojováno, ti to samozřejmě vnímají jinak. Ti mají vlastní zkušenost. Ukazuje se to především na kontaktech se zemřelými. Uvedu příklad: Mnoho lidí někdy cítí přítomnost někoho zemřelého. Je to velmi jemný cit, o kterém však víte, co jste prožili. Víte, že jste například vnímali přítomnost babičky. Zároveň o tom pochybujete, protože to nedokážete pochopit a mít nad tím kontrolu. Jsou určité věci, které se naší kontrole vymykají. Pravdivost této blízkosti zemřelého poznáte podle toho, že vychází od zemřelého, prostě se to stane. To je to podstatné. Zároveň se však vynoří mnoho pochybností, pokusíme-li se to pochopit rozumem. A to je právě ten strach z něčeho, čeho se nemůžeme dotknout. Platí to i pro strach ze smrti, vždyť přece není třeba se bát smrti, žít může být mnohem horší. Proto máte pravdu, když říkáte, že pokud se těmito otázkami člověk nezabývá, chová se v zásadě nepřátelsky k životu, protože pak člověk ztratí strach ze smrti, ale také strach žít, protože je mnohem svobodnější.

Dnešní medicína se soustřeďuje na technickou stránku uzdravování, přičemž uzdravování je také vnitřní záležitost, nebo dokonce především vnitřní záležitost, zásadně odlišná od toho, jak se chápe. Mohl byste, prosím, zmínit, jaké zkušenosti máte v souvislosti s transplantací orgánů?

Pokud se mě tedy ptáte na transplantaci orgánů, je nutno říci, že se jedná o zásah do procesu umírání. Kdo se zabývá jemnohmotnými ději při umírání, ví, že duše se odpoutává od těla, až se nakonec přetrhne stříbrná šňůra, což je okamžik vlastní smrti. Toto vědění zde však všeobecně chybí. Mozkovou definicí smrti skutečný okamžik smrti předjímáme, abychom měli záminku pro zasahování do živého organismu. Takový člověk není definitivně mrtvý. Jeho mozek je mrtvý, to je nevratné, je ale třeba si představit, že duše je s tělem přesto ještě spojena a velmi přesně vnímá, co se s tělem děje. A kdo se za života nezabýval tím, co se při transplantaci děje, může být velmi silně dezorientován. Víme to také od lidí, kteří dali k dispozici tělo zemřelého příbuzného pro transplantace. Když později toto tělo spatřili, byly na něm velmi masivní změny, například u devatenáctiletého blonďatého chlapce, který hrůzou zešedivěl, což ukazuje na to, že ještě vnímal. Jinak by se to nestalo. Často také dochází k nahrazení jednoho utrpení druhým. Moc se nemluví o tom, jaké změny osobnosti prodělali lidé, kteří dostali nový orgán. To jsou často velmi rozsáhlé změny. Ale nakonec stejně musí každý o sobě rozhodnout sám. Ale celá problematika pro mne začíná ve chvíli, kdy někdo rozhoduje o někom jiném jakožto dárci orgánů.

Tito lidé jsou vlastně oloupeni o vlastní smrt. V dnešní medicíně je to tedy tak, že se rozhoduje o jiných lidech s domněnkou, že ten či onen je „mrtvější“ než ten druhý.

Ano, ve skutečnosti je to umírající, kdo by potřeboval péči.

Myslíte, že tato otázka bude v budoucnosti vyřešena zákonem? Mluví se o ochraně nenarozeného života, ale mělo by se přece také mluvit o ochraně v procesu umírání.

Mohu jen poukázat na to, že právě před dvěma týdny bylo v Německu odhlasováno, že nakládání s pacienty bude právně lépe zajištěno, takže to, co předtím určím, tj. zda chci darovat orgány, zda chci donekonečna dostávat výživu, bude respektováno. Všechny tyto věci jsou nyní u nás určovány zákonem. Např. určuje, že lze odstavit umělé dýchání. Myslím, že to je posílení práva na sebeurčení, je to jediné řešení, které vidím. Jde o to, že jako laik to všechno vůbec nemohu přehlédnout, umírání je velmi silně technizováno, rozpadá se na řadu částí, kde jednotlivec stěží může říct, kde začíná a končí smrt. Proto je důležité, aby se vědění o procesu umírání učilo již na školách, aby to žáci mohli začlenit do svých životů. Lékař, kterému je dnes padesát, nemá s umíráním prakticky nic co do činění. Většina lidí umírá v nemocnici, ale lékaři nejsou na umírání připraveni a často pak dělají nesmyslné věci. Přirozeně to také dělají na naléhání rodiny, to je také nutno říci. Protože nikdo umírajícího nechce nechat odejít. Pak je ale třeba stanovit mez, přes kterou se nepůjde. Tam začíná již důstojnost umírání, je třeba umožnit dotyčnému zemřít.

Nedávno jsem v jedné knize o obdukci četla zajímavou poznámku, že když nastává umírání, něco v těle prostě přestane fungovat a není tak podstatné, co to bylo.

Jsou lidé, pro které to je podstatné, ale já tomu také úplně nerozumím. Ještě bych to chápal u náhlé smrti, kdy si člověk vůbec nedokáže vysvětlit, jak k tomu došlo. No, tak to je, na tom nic nezměníme. Myslím, že na tom tolik nezáleží, protože když se duše odpoutá od těla a přetrhne se definitivně stříbrná šňůra, zůstane tu jen tělo, tedy jakýsi obal nebo šat. Pro mnoho rodinných příslušníků je však mimořádně důležité, zda to bylo srdce nebo pneumotorax.

Které věci jsou pro vás v této době nejdůležitější? Jak se to vyvinulo, existují náznaky, že se něco mění?

Myslím, že nejdůležitější ze všeho je, abychom si uvědomili, že jsme duchovní bytosti, a žili duchovní principy popsané již v Bibli. Abychom se cítili jako jedna rodina a ne tak izolovaně, neutíkali od sebe. Kromě toho je velmi důležité, aby se mezi lidmi rozšířilo vědění o dějích, které smrt provázejí, ale především o životě po smrti.

To je doposud velký nedostatek. Zažívám to stále ve velkých talk show, že stále vycházejí z nedostatku kyslíku, endorfinů a já nevím, z čeho ještě. Nikdy se tím skutečně nezabývali. Ale toto vědění tady vždy bylo a je nejvyšší čas se jím začít zabývat v době, kdy se tématem umírání stejně budeme muset zabývat, protože starší generace se tyto procesy začínají týkat – týká se téměř každé rodiny.

Ve státních sociálních zařízeních je cítit velká bezmocnost. Jak vidíte jejich budoucnost?

Možná to jednou dojde tak daleko, že se na umírání budeme těšit, protože je to něco pozitivního, zatímco doposud jsme to vnímali jako to nejhorší, co se nám může stát. Když ale vidím životní okolnosti mnoha lidí, myslím, že jsou na tom mnohem hůře. Já vím, že vstoupím do onoho světla, pro mne je to jistota. Já musím tuto věc dělat, to je můj úkol, mé povolání. Předávat toto vědění. Myslím si, že to je důležité pro každého žijícího člověka, vzhledem k tomu, že to má bezprostřední následky pro náš život, protože pak mnoho problémů již předem odpadne.

Jde tedy o to, aby člověk utvářel svůj život již s věděním, jak to bude probíhat.

Přesně. A nakonec jde pouze o to důvěřovat Bohu a ve všudypřítomnou pomoc. To je má zkušenost.

 

 

Převzato z https://www.svetgralu.cz

Podobné články

  • Za prve jsem chtel pri poznani domu. Tam daleko, odkud pochazim Byla to Vega den a hodinu meho naroni, symbolicky nad hlavou.
    Lehce jsem se zminoval a cas od casu praktikoval sve schopnosti. Radeji jsem se na to vy..sral““ protoze jsem prisel zase brzo.
    Dalsi prakticke vize, rovnez brzo i v pusobeni praktickem.
    Ukazovat cestu a nechat si krazt napady a poslouchat, ze jsem blazen, protoze okoli je ve vetsine docela zabednene, nic nehledaji, jen se nakist, vyplachnout si makovici serialem a zase jit delat nekomu robota. Pokud nepodnikaji nebo s zivnosti necpou dane petkrat nejakejm parazitum.
    Fakt se nechci rouhat, ale moje vi neni tak silna abych to tady zabalil. To radeji nekomu nakopu pe r del.
    Prilisna shovivavost k hlupakum skodi.
    Reinkarnacni skuoiny jsou maler v posledni dobe to nejsou duse a biostroje v podobe prolhanych dravcu apsychopatickych jedincu s naprosto patrnymi znaky bezduchych stvur. Lidi na jiste urovni laskavosti, dobroty a snahy pomoci druhym konci dokonce i mimo socialni site, protoze se stydi kam to jako vzdelany a slusny clovek dopracoval.
    Jsu to vlny kdy si vyvolene skuoiny smrt ostatnich preji, aby jim zbylo vic k mamonu a hrabani majetku.
    Duchodci rikaji, jeste ze uz jsem v duchodu, a mrtvi by asi mohli sdelit necopodobneho, este ze uz tady neziju.

    Je to smutny vyvoj za ktery muze par nenazranejch hajzlu.

    Uz matka Tereza prohlasila: ze nema strach nasytit chude, ale naopak bohate, protoze ti nemaji nikdy dost.
    PrO rozpoznani duchovniho dobra a zla jsme snad tady, ale obavam se ne kazdemu tomnekdy vubec dojde.

  • Ano samozřejmě duše existuje a proto se tyto věci dějí! je to prostě fakt.

    Dr. Ian Stevenson, profesor Univerzity v Charlottesville ve Virginii, se ve svém vědeckém životě zabýval vědeckým, systematickým a extrémně důkladným sběrem důkazů o reinkarnaci. Studoval tisíce případů dětí, které si vzpomínaly na některý ze svých předchozích pozemských životů:

    http://www.ragauian.cz/reinkarnace-aneb-prevtelovani-duse-hmotne-dukazy-v-serioznim-vedeckem-vyzkumu-dr-ian-stevenson-a-dr-jim-b-tucker-4/

  • Drtivá většina „výzkumů“ smrti končí v pár minutách smrti, kdy se člověk, duch nestačí rozkoukat a zorientovat. A tuto většinu spojuje jedno slovo Bible. Pokud vás zajímá něco o duchovním světě pak doporučuji si vyhledat na you tube život mezi životy od Michaela Newtona. Napsal i knihy, některé se stáhnout zdarma. Existuje i film včerejší děti, který popisuje skutečný příběh.

  • O duchovním světě velmi přesně mluví Swedenborg.cz .
    Je to to nejdůležitější, o co by se člověk měl starat.
    Duchovně mrtvý, to je ten Lazar v dnešní populaci, těsně před druhým příchodem Ježíše Krista. (Matouš 24, Marek 13, Lukáš 21 … ) Vše už je vidět. Znamení jsou desítky. Proroků jsou tisíce ? Zlo a perverze se dá krájet …

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*