Zápisky z cesty po jižní Indii I.

Zápisky z cesty po jižní Indii I.

Ve svém posledním prosincovém článku věnovaném rekapitulaci roku 2014 jsem vám slíbil podělit se o zážitky a zkušenosti z několika týdenní cesty po jižní Indii, kterou jsem absolvoval na přelomu loňského a letošního roku. Zážitků a dojmů z cesty bylo skutečně hodně a rozhodl jsem se je shrnout do série několika článků. Návštěva Indie ať si o této zemi myslíme cokoliv nemůže nezanechat stopu na žádném z  Evropanů. Někoho nadchne, jiného šokuje, ovlivní však každého.

Před cestouzapisky z indie

Je tomu již více než rok, kdy jsem navštívil jednu ostravskou kartářku. Když mi zodpověděla vše, co jsem měl v té době na srdci, dala mi možnost položit ještě tři otázky. V okamžiku, když jsem již nevěděl na co se dál zeptat, ani nevím ani jak mně napadla otázka. Pojedu někdy do Indie? Když jsem si poté na její pokyn „náhodně“ z balíčku karet vytáhl jednu z karet-pikového krále, nemohl jsem si nepovšimnout, že jasnozřivou kartářku, která předtím odhalila některá má skrytá tajemství něco vnitřně zasáhlo. Řekla: „To je Vaše poslání, Vaše osudová cesta“. Tehdy jsem poprvé zauvažoval navštívit tuto vzdálenou a exotickou zemi.

Druhým impulzem, který záměr podpořil byla osobní zkušenost s knihovnou palmových listů. V červenci loňského roku jsem měl možnost se seznámit přes skype s obsahem svého palmového listu, ve kterém již před několika tisíci lety popsal dávný indický mudrc-riši ve starotamilštině můj osud. Zkušenost, kterou jsem popsal již v jednom z minulých článků byla skutečně úžasná. V listu byly naprosto přesné údaje o mém životě vylučující podvod. Byla zde popsána i má budoucnost, včetně pravděpodobného roku mého úmrtí. Ve  svitku byla také zmínka o tom, že v následujícím období podniknu spirituální cestu do cizí země. Byl tam uveden i seznam míst, které bych měl v Indii navštívit a zde v chrámech vykonat pooju. Duchovní obřad, který dle indické duchovní tradice slouží mimo jiné k pročištění karmy. Možnost realizovat cestu do Indie mi nabídl zájezd, který v Čechách připravovala Duchovní univerzita Bytí. V Indii cestu organizoval indický kněz Nadi Palani. Stejný muž, který mně a řadě dalších mých přátel četl a vykládal obsah palmových svitků. Zájezd byl koncipován jako spirituální cesta a umožnil mi navštívit všechna místa v jižní Indii, které jsem měl ve svitku předepsány a seznámit se s náboženstvím, kulturou a životem v jihoindickém státě Tamilnád, kde je dosud spirituální tradice v Indii nejživější. Zájezdu se účastnilo 80 lidí z Česka, což dost možná je nejen český unikát v počtu účastníků v rámci jednoho zájezdu do takovéto vzdálené země. Organizace cesty takového počtu lidí není jednoduchá v Evropě, natož v Indii. Bylo třeba pronajmout dva autobusy, zajistit vhodné hotely s dostatečnou kapacitou. Za to, že se nakonec vše úspěšně podařilo realizovat bez výraznějších problémů si organizátoři zájezdu zaslouží velkou poklonu a poděkování.

Zastávka v DubajiDubaj

Doprava účastníků zájezdu do Indie se uskutečnila v několika proudech. Já se svojí maminkou jsem měl cestu zpestřenou jednodenním pobytem v městě Dubaj v SAE.

Z Prahy do Dubaje jsme vyletěli na štědrý den ráno. Po šesti hodinovém letu jsme si vyzvedli kufry a opustili letištní halu. V Dubaji jsme měli rezervovaný hotel. Turističtí průvodci doporučují zvolit si k cestě do hotelu v Dubaji taxík. Taxíků zde skutečně stálo nepřeberné množství. Když jsme však ukázali jméno a adresu hotelu, žádný z taxikářů nás nechtěl vzít. Důvod jsme pochopili až nás nakonec velmi neochotně přece jen jedna mladá taxikářka vzala. Ač hotel byl vzdálen jen asi 3km od letiště, tak trasu jsme jeli díky dopravní zácpě okolo hodiny. Pro místní taxikáře placených na základě ujetých kilometrů se taková cesta příliš nevyplatí.

Daleko lepší než taxíkem je v Dubaji jezdit metrem, jak jsme se přesvědčili následující den. Před pár lety otevřené metro, prý nejmodernější na světě vedoucí převážně nad zemí propojuje hlavní turistická lákadla města. Za jednodenní jízdenku stojící v přepočtu asi 100Kč můžete projet celým městem a spatřit z oken největší obchodní centrum světa, umělou sjezdovku, nejdražší hotel na světě a také největší přes 800m vysoký mrakodrap Burj Chalifa.

Přes zjevné bohatství města a technickou preciznost staveb působila na mně Dubaj rozpačitě. Domnívám se, že jednou v budoucnu se stane pomníkem a svědectvím lidské pýchy a megalomanství. Ve městě se zcela zřetelně střetávají dva světy. Svět nesmírně bohatých šejků a domorodců, kterých zde však žije menšina. A pak většinový svět zahraničních pracovníků z různých koutů rozvojového světa, kteří za často neuspokojivých podmínek si ve městě vydělávají na živobytí pro sebe a své rodiny.

Z Dubaje do Chennaiespice_jet

Po celodenních toulkách Dubaji jsme si vyzvedli kufry v hotelu a zamířili opět na letiště, tentokrát již metrem, které má zastávku přímo na okraji budovy letištního terminálu. Odbavili jsme se a pak se setkali i s části naší výpravy, která chvíli před tím dorazila z Prahy a již spolu s námi směřovala do Indie.

Čekaly nás ještě dva lety. Ten první směřoval do Dili, kde jsme poprvé vstoupili na indickou půdu. První překvapení bylo, že nám vyjeli z kufry, ač při odbavování v Dubaji nás ujistil pracovník při odbavování, že naše kufry budou v Dilí přeloženy do letadla směřujícího do Chennaie. Druhým překvapením byla zima, která venku panovala. Byla hustá mlha a jen těsně nad nulou. S kufry jsme se museli přepravit do 10km vzdáleného sousedního letištního terminálu. Využili jsme přitom služby místního autobusu k tomuto účelu určeného. Bylo kuriózní pozorovat místního úředníka, jak venku v rukavicích a čepici na počítači tiskl na základě našich letenek lístky na autobus. Pobyt na Dilijském letišti se nakonec stal závodem s časem. Na přestup jsme měli jen velmi krátkou dobu a přitom bezpečnostní kontroly v Dili byly jedny z nejdůkladnějších, jaké jsem kdy na letišti zažil. Poslední odbavení členové naší výpravy doslova dobíhaly na poslední chvíli k autobusu, který nás po palubní ploše dovezl k letadlu.

Až v letadle společnosti Spice Jet jsme si konečně oddechli. Po více než hodinovém letu jsme přistáli na letišti v jihoindické Chennai, kde nás již čekal náš indický průvodce, věčně usměvavý Palani. Nastoupili jsme do taxiku a vyrazili k našemu prvnímu ubytováni ve městě Tiruvanmalai.

Doprava v Indiicesta_z_Chennaje

Během cesty z letiště, kdy jsem měl možnost sedět vedle řidiče taxiku jsem se poprvé setkal se svéráznými rysy indické silniční dopravy. Jízda vlevo je typická i pro Británii. To asi byla ale jen jediná shoda indické a britské silnice.

Indická silnice se vyznačuje absencí všech známých pravidel silniční dopravy. Městské autobusy jezdí zpravidla bez dveří a oken a lidé přitom často stojí za jízdy na výstupních schodech přeplněných autobusů jen jednou nohou. Lidé na motorkách včetně malých dětí mají jen vyjímečně přilbu. Na jedné motorce jich přitom sedí až čtyři. Silniční provoz je chaotický, jezdí se jakkoliv a jediné co mu dominuje je všudypřítomný klaxon hojně řidiči využívaný. Sebezkušenější český řidič by byl na indické silnici naprosto ztracen. A i přejít cestu ve městě dá někdy obrovskou fušku.

To však neplatí o indických řidičích. Několikrát se mi zdálo, že srážka s protijedoucím, či předjíždějícím vozidlem je již nevyhnutelná. Po chvíli jsem však pochopil, že Indové mají zvláštní cit-intuici se sice těsně, ale přece jen nakonec zpravidla kolizím vyhnout. Za dobu tři týdnů jsem osobně nebyl svědkem žádné dopravní nehody. V místních novinách jsem jednou četl zprávu: „V severní Indii při automobilové nehodě zemřel člověk“. Zpráva naznačuje, že i přes chaos na silnicích jsou smrtelné nehody výjimkou.

To je jedna z prvních ran pro zvykové evropské myšlení, které se domnívá, že pokud něco spoutáme do norem a předpisů bude v konečném důsledku lépe fungovat. Na indické silnici panuje přes absenci pravidel nepsaná ohleduplnost. Jezdí se také pomalu. Motorkáře řítící se stovkou tam opravdu nenajdete. Také by zde prostě neměli šanci. Silnice jsou nejen plné aut, autobusů, motorových rikš, motorek, kol, ale také krav, koz a psů jen velmi neochotných uvolnit cestu dopravním vozidlům. I velký autobus musí často na chvíli zastavit a několikrát zatroubit než zvíře v poklidu sedící na silnici se odhodlá vstát a silnici opustit. V Indii platí, že času je tam na rozdíl od našeho světa vždy dost.

V TiruvanmalaiInd_v_Tiruhimalai

V městě Tiruvanmalai  jsme se na večeři poprvé sešli se zbytkem naší velké výpravy. Povyprávěli si četné rozmanité zážitky z cesty a poseděli u táborového ohně. Stali jsme také poprvé svědky pravidelného internetového televizního vysílání, které pobíhalo až do konce zájezdu a je v archivu k dispozici každému, kdo má zájem se blíže seznámit s průběhem našeho zájezdu.

Následující den začal oficiální program zájezdu. Tiruvanmalai se nachází pod posvátnou horou Arunáčala, na které meditoval před několika desítkami let slavný jogín Šrí Ramana Mahariši, který rozpracoval cestu hledání Boha skrze sebedotazování- hledání našeho skutečného Já, které se nachází za projeveným světem a falešným egem.

Město Tiruvanmalai pro mě bylo srdeční záležitosti. Zde jsem se podle palmových svitků narodil v jednom ze svých minulých životů, věnoval se duchovním záležitostem a přitom se dopustil chyb, které vytvořily karmu táhnoucí se až do mého současného života. Místní chrám a pak ašrám Maharišiho na mně skutečně silně zapůsobil. Poprvé jsem pocítil něco, co lze označit za duší Indie. Když jsme odpoledne z města odjížděli, těšil jsem se na mnoho dalších zkušeností.

—pokračování příště—

 

Publikováno se svolením autora
Autor publikuje na http://bajnar.blog.idnes.cz

Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články