Žádné byty pro bezdomovce!

Žádné byty pro bezdomovce!

Pochopitelně, že následující je reakcí k dnešnímu článku na iDNES paní Šichtařové: Pro každého bezdomovce jeden byt. Přiznám, že si moc nevážím ekonomů, kteří s tou nejvyšší odborností dokáží vysvětlit události minulé. Dokonalým rozborem zjevného udivují veřejnost. Nikdy si však neodpustí naznačit, pokud popisují chyby ve společenském vývoji, že vina leží jen na politicích.

Hovoří vždy asi v tom duchu, my jsme jim říkali, že to nebude fungovat. Nikdy však nechtějí přiznat, že většina ekonomických prognóz je jen věštěním. Nechtějí veřejně hovořit o tom, že se při všech těch prognózách potýkají ze zásadním problémem. Tím je fakt, že nejen jedinec ale i společnost se často chová iracionálně. Příčinou je emocionalita, která tvoří přirozenou složkou a mnohdy právě tu řídící pro lidské chování. Tím se jejich analýzy stávají často loterií.

michal kotyk baner

Největší slabinou odborných ekonomických úvah je často právě oblast sociálních problémů zatěžujících společnost. Z finančního pohledu se jedná v podstatě o položku, kterou je třeba uvádět na straně ztrát, která pochopitelně znatelně ovlivňuje výši zisku. I pro začínajícího ekonoma tedy zcela jednoznačný úkaz, který je nutno pokud možno eliminovat.

bezdomovci

Zpátky k bezdomovcům a sociálním bytům.. Pokud jsem textu paní Šichtařové dobře porozuměl, tak se domnívá, že se jedná opět o jednoznačnou ekonomickou ztrátu, která má ještě jako doprovodný negativní efekt zvýšení rasisticky zabarvených  nálad. Jako příklad uvádí, že takový negativní projev může právě vznikat u těch lidí, kteří dřou celý život, aby si mohli dovolit vlastní byt. Pak prý nesnesou pohled na souseda, který ten samý získal jako sociální od státu.

Zcela však opomíjí fakt, že v podstatě jeden „chudák“ závidí ještě většímu chudákovi. Nezmiňuje se o skutečnosti, že je čím dál tím více těžší si poctivou prací uhájit životní existenci. Opatrně se sice zmiňuje o nějaké nové krizi, která však jako „normální“ krize nevypadá. Připouští také, že se zrychlilo otevírání nůžek mezi bohatými a chudými.

Bližšímu vysvětlení se však vyhýbá. Chápu asi proč. Jedním z největší charakteristik té „nové“ krize je fakt, že se neustále zvyšuje počet těch, kteří se nepodílejí na skutečné hospodářské produkci společnosti. Jednoduše řečeno, nic nevyrábějí. Tedy nic fyzicky existujícího, což by podpořilo základní ekonomický nárok na směnný obchod, který je i přes všechny nové teorie základem rovnováhy klasického tržního hospodářství.

Velká část finančního světa se přesunula do virtuální oblasti, kde se podle zdravého ekonomického vnímání prodávají neexistující produkty. Je tedy nespočet těch, kteří svým způsobem parazitují na skutečné práci lidí, kteří vytvářejí reálné hodnoty. Výsledkem je pak neustálý tlak na větší efektivnost reálné produkce, protože je zapotřebí stále větších zisků k tomu, aby se tato virtuální ekonomika udržela na životě.

Takže konstatování, že se sociální rozdíly prohlubují, je lépe chápat tak, že celá současná ekonomika postrádá rovnováhu, která je potřebná po zdravé tržní hospodářství. To se skutečně potácí v krizi, protože z velké části stoupá produkce věcí pro společnost nepotřebných, respektive ze společensky hospodářského  hlediska postrádajících jakoukoli hodnotu.

Hodnoty těchto produktů jsou pak pomocí marketingové politiky uměle vytvářeny. Jejich úspěšný prodej pak jen ochuzuje právě ty, kteří toho v kapse moc nemají. Začínají chudnout a jejich schopnost chovat se solidárně mizí. Nejsou ochotni se dělit o to málo, co jim zbývá. Tím je porušen cit potřebný pro zachování sociální rovnováhy. Lid se začíná bouřit. Každý po svém vyjadřuje nespokojenost, mnohdy právě i extrémně.

Jsme ochoten s paní Šichtařovou souhlasit, že dát každému bezdomovci byt není asi to správné řešení. Ale s podmínkou, že ona bude zase souhlasit se mnou, že jim nedat žádný byt, je asi stejně nesmyslné. Hlavně nepřinese řešení problémů, které jsou tou hlavní příčinou. A tou je, že hodnota lidské práce je pro nás pomalu neznámou veličinou. Jediné co však vždy slyšíme, je konstatování, že naše práce je moc drahá.

Tedy práce, kterou jsme ochotni se aktivně podílet na produkci naší společnosti, k našemu prospěchu. Pořád se nám někdo snaží vysvětlit, že existuje někdo, na druhém konci světa, který je ochoten dělat za zlomek toho, co my. Absurdní a asociální argumentace „globální“ ekonomické politiky. Jsou tím ignorovány základní potřeby naší společnosti. Je tím porušena ekonomická a tím pochopitelně i sociální rovnováha.

Debata o tom, že lidé jsou vůbec ochotni za těchto podmínek ještě pracovat je od ekonomů také ignorována. Jen tiše tuší, že se jedná o časovanou bombu, ba právě o tu „novou“ krizi. Raději se pak zabýváme těmi, kteří za těchto podmínek „nepracují“ či pracovat odmítají. Nechám stranou fakt, že opravdu existují lidé jejichž nechuť k práci je asi nepřekonatelná. Nesmíme přitom ale přehlížet fakt, že se mnohdy pracovat opravdu nevyplácí.

Paradoxem však je, že jsme ochotni se druhé straně klanět často těm, kteří „těžkou“ prací vytvářejí nulové hodnoty ku prospěchu společnosti. A nejen to. Často pak i s nadhledem a  arogancí odborníka komentují mnohdy beznadějné snahy státu obnovit sociální rovnováhu, kterou oni sami porušili a je základem jejich zisků.

Článek, na  který tímto reaguji, je k přečetní zde.

 

Blog autora http://kotyk.blog.idnes.cz/

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*