Vědomí existuje mimo tělo!

Vědomí existuje mimo tělo!

 

Lidé, kteří se dostanou na pomezí smrti, opakovaně vyprávějí o zážitcích mimo svou tělesnou schránku. O několika takových „zážitcích blízkých smrti“ jsme již v tomto seriálu vyprávěli. Avšak jakou vědeckou hodnotu mají tato líčení?

Michael Oort hovořil s nizozemským kardiologem Pimem van Lommelem (nar. 1943), který na základě vlastní rozsáhlé studie o zážitcích blízkých smrti došel k závěru, že vědomí existuje mimo tělo.

spirit

 

Svět Grálu: Jste kardiologem a již mnoho let zkoumáte tzv. zážitky blízké smrti. Co vás osobně přivedlo k tomu zabývat se tímto jevem?

Van Lommel: Se zážitky blízkými smrti jsem se poprvé setkal v roce 1969. Tehdy, v začátcích tzv. reanimace, ještě pro tento fenomén neexistovalo žádné označení. První články o masáži srdce a defibrilaci, tedy znovuoživení prostřednictvím elektrického šoku, pocházejí z roku 1962! Přístroje pro sledování srdeční činnosti byly do nemocnic zaváděny až v roce 1967 a teprve od té doby bylo možné úspěšně resuscitovat pacienty se zástavou srdce. Předtím všichni pacienti se zástavou srdce umírali!

Svět Grálu: O tom už dnes vůbec nic nevíme…

Van Lommel: Já jsem byl tehdy právě na praxi, když se nám podařilo jednomu pacientovi úspěšně vrátit život. Nemocniční sestry, a já jako lékař ve službě, jsme byli z tohoto úspěchu velmi šťastní! Samotný pacient byl však zklamaný. Vyprávěl nám o svých zážitcích – o světle, tunelu, hudbě a nádherných krajinách. Na vyprávění tohoto pacienta jsem nikdy nezapomněl, ale dále jsem se tím nezabýval – dokud jsem si v roce 1986 nepřečetl knihu „Návrat ze zítřka“ od George Ritchieho. Popisuje v ní, jak jako student medicíny dostal v roce 1943 zánět plic a zemřel na něj. Když byl prohlášen za mrtvého, byl tím jeho přítel z řad studentů tak šokován, že jednoho lékaře přemluvil k tomu, aby dal zemřelému adrenalinovou injekci přímo do srdce, což tehdy bylo absolutně nezvyklé. Po více než devíti minutách smrti se George Ritchie znovu probudil k životu. O svém zážitku blízkém smrti napsal knihu, a vyprávěl o něm také na univerzitě. Jedním z jeho studentů byl Raymond Moody, který byl tak nadšen, že se začal podobnými příběhy zabývat, a v roce 1975 o nich uveřejnil knihu „Život po životě“. Moody také zavedl pojem „zážitek blízký smrti“.Poté, co jsem si tyto knihy přečetl, jsem se v roce 1986 systematicky začal pacientů dotazovat. Během dvou let jsem vyslechl 12 příběhů o zážitcích blízkých smrti od dotazovaných padesáti pacientů, kteří přežili zástavu srdce. Přestože podle současné lékařské vědy nebylo přežití možné, začal jsem v roce 1988 s několika dalšími kolegy pracovat na prospektivní studii zážitků blízkých smrti. Zahrnuli jsme do ní všechny pacienty, kteří přežili zástavu srdce a kteří by tedy zemřeli, pokud by nebyli během pěti až deseti minut znovu oživeni. Během čtyř let jsme tehdy hovořili v deseti nemocnicích s 344 pacienty a zkoušeli jsme najít pro tento fenomén vysvětlení.

Svět Grálu: Dělali jste později ještě nějaké další studie?

Van Lommel: Poté jsme zahájili také dlouhodobou studii, v jejímž rámci byli pacienti znovu dotazováni vždy za 2 roky a 8 let po svém zážitku blízkému smrti. Výsledky jsme porovnali s výpověďmi pacientů, kteří také přežili zástavu srdce, ale nemohli si vzpomenout na žádný podobný zážitek. Tak jsme mohli zjistit, zda změny v životě, o nichž lidé se zážitkem blízkým smrti stále znovu vyprávějí, souvisejí se zástavou srdce nebo za nimi stojí skutečné prožitky. Tato studie, která byla v roce 2001 publikována v časopisu „The Lancet“, došla k závěru, že dosavadní teorie vysvětlující fenomén zážitků blízkých smrti – nedostatek kyslíku, strach ze smrti, léky, halucinace nebo i snaha stát se důležitým – se k těmto případům vůbec nehodily. Zda byl někdo „pryč“ 30 sekund nebo 3 minuty, zda měl strach ze smrti či nikoli, jestli už předtím něco věděl o zážitcích blízkých smrti – to vše nehrálo vůbec žádnou roli. Zcela nepodstatné bylo také náboženské vyznání, vzdělání, rasa nebo pohlaví. Jen jedno bylo nápadné: zážitky blízké smrti se častěji vyskytovaly u mladších pacientů, a také v případech, kdy pacient musel být oživován vícekrát. Ze statistického hlediska je kromě toho vyšší pravděpodobnost opakovaného zážitku blízkého smrti u osob, které již něco takového jednou prožily. Pacient musí mít rovněž dobrou paměť, aby svůj zážitek mohl vyprávět.

Svět Grálu: Odporovaly tyto výsledky a poznatky vašim očekáváním, které jste měl jako lékař?

Van Lommel: Ne, protože jsem neměl žádná očekávání. Vlastně jsem jen zjistil, že všechny teorie, které do té doby existovaly, tento jev nevysvětlují, a že se současnou lékařskou vědou nemáme vysvětlení, proč zážitky blízké smrti existují. V současném konceptu se přece říká, že vědomí je produktem mozku – to je ostatně hypotéza, která nikdy nebyla dokázána! Ale téměř všichni neurologové, psychologové, filosofové vycházejí z materialistického modelu, podle něhož je vědomí vedlejším produktem pracujícího mozku. Kdyby tento koncept odpovídal skutečnosti, nemohlo by v okamžiku ztráty vědomí, kdy se srdce a dech zastaví, reflexy zmizí a mozek nepracuje, docházet k fenoménu zážitků blízkým smrti. Je však pozoruhodné, že vědomí je během těchto zážitků ještě mnohem větší, intenzivnější a působivější než naše „normální“ vědomí. Existuje více vzpomínek, lidé mají pocit, že jsou součástí všeho, někdy vznikají dokonce obrazy budoucnosti, vize. Existují možnosti vnímání nad tělem a mimo tělo, setkání se zemřelými přáteli nebo příbuznými, někdy i s osobami, o nichž dotyčný ani nevěděl, že jsou mrtvé. Dochází při tom k zážitku absolutní, neomezené lásky, k setkání se světlem nebo neznámými bytostmi. Existuje tedy mnoho univerzálních elementů, které byly v historii lidstva zmiňovány ve všech dobách a všemi kulturami, o kterých ale slýcháváme i dnes, protože v současnosti lidé přežívají zástavu srdce častěji. Výzkumy v Německu a v USA ukázaly, že 4,2 procenta lidí v západních zemích mělo prožitky blízké smrti. V Německu to jsou 3 miliony případů a v Nizozemí 600 tisíc případů!

Svět Grálu: Je možné říci, že už existuje vědecký důkaz toho, že lidské vědomí může existovat mimo tělo?

Van Lommel: Ano, myslím, že to je jediné, co můžeme dokázat. Nemůžeme dokázat, že vědomí existuje dál po tělesné smrti. Já ale tvrdím, že je to krajně pravděpodobné, protože jsme dokázali, že lidé mají velmi jasné vědomí, i když mozek už není zásobován čerstvou krví. Se zástavou srdce se ihned dostavuje bezvědomí, po 1 až 2 sekundách neteče do mozku žádná krev. Asi po 15 sekundách přestává fungovat mozková kůra, tělesné reflexy jsou pryč, nefunguje mozkový kmen a člověk přestane dýchat. Po 5 až 10 minutách dojde k poškození mozkových buněk, protože nemají možnost ukládat si kyslík a energii. Proto musí k resuscitaci dojít během několika minut po zástavě srdce.

Svět Grálu: Materialisticky smýšlející lidé by mohli argumentovat, že u takových pacientů možná přesto probíhá neměřitelná funkce mozku…

Van Lommel: Možnost takové neměřitelné aktivity je ovšem nezajímavá, protože přece jde o aktivitu, které je podle současné vědy zapotřebí k tomu, abychom prožívali vědomí. A taková aktivita mezi mozkovým kmenem a mozkovou kůrou při zástavě srdce nikdy neexistovala. A při výpadku mozku je vědomí paradoxně dokonce ještě jasnější!

Svět Grálu: Jaký je váš názor na pojem „duše“? Bylo by možné označit duši za sídlo vědomí?

Van Lommel: Vědomě nepoužívám pojmy „duše“ a „duch,“ protože o nich má každý vlastní představu, což by mohlo snadno vést ke zmatku. Chtěl bych jen poukázat na to, že existuje vědomí na různých úrovních, a že všechno je vzájemně propojeno.

Svět Grálu: Ve své nové knize píšete, že věřící lidé bývají po zážitku blízkém smrti často pobožnější, ale zpravidla už nechtějí mít nic společného s církví, k níž patří.

Van Lommel: Instituce „církev“ je nástroj moci, který člověku předepisuje, čemu má věřit a jak má myslet.
Lidé se zážitkem blízkým smrti ovšem něco prožili, a pokud to, co slyší a čtou, nesouhlasí s jejich vnitřním věděním, reagují na to.

Svět Grálu: Je Pim van Lommel zbožný člověk?

Van Lommel: Ano, myslím, že jsem velmi zbožný, ale necítím se přímo přitahován nějakým určitým náboženským směrem. Zážitky blízké smrti změnily i můj náboženský život, lidé s těmito prožitky byli mými největšími učiteli, a jsem vděčný za to, že byli ochotni podělit se se mnou o své zážitky.

Svět Grálu: Vraťme se zpátky k zážitkům blízkým smrti. Jak byste souhrnně popsal hlavní fáze procesu umírání? A co se změní pro lidi s tímto prožitkem?

Van Lommel: Myslím si, že nejdůležitější výpovědí je to, že každý člověk umírá tak, jak žil. Když člověk něco nedokáže opustit, pak bude mít i při smrti problémy s odpoutáním se. U lidí se zážitky blízkými smrti existují tři aspekty, které přivodily jejich proměnu. Za prvé zmizí strach ze smrti, za druhé pohlížejí na život jinak, neboť pochopení, že všechno souvisí se vším, vede k silnému zvýšení pozornosti vůči sobě a k soucitu s ostatními. Za třetí se zjemní intuitivní schopnosti. Někdy dochází k jasnovidění, jasnoslyšení, jasnocítění, přemítání o budoucích událostech, vizích. Ve většině případů tyto osoby nevědí, jak s tím naložit. Přijímají totiž také mnoho informací, které ani nechtějí! Lidé se zážitky blízkými smrti získali zkrátka jinou schopnost vnímání, která není vázána na prostor a čas. Tyto osoby pak mají často léčitelské schopnosti účinné nejen u ostatních, ale i u nich samotných. Uvedu příklad: Pacienti ležící v kómatu potřebují většinou několik týdnů, než se mohou vrátit zpátky domů. Po zážitku blízkém smrti probíhá tento proces mnohem rychleji, což je pro lékaře často nepochopitelné! Zvýšený příliv energie je zřejmě také důvodem, proč lidé po zážitku blízkém smrti rádi vyhledávají práci v hospicech, nemocnicích a domovech důchodců, aby mohli ostatním pomáhat při procesu umírání.

Svět Grálu: Jak se lidé všeobecně s těmito změnami vyrovnávají?

Van Lommel: Zpracování tak silného zážitku trvá často 20 až 30 let, protože lidé bývají touto zkušeností naprosto zaskočeni. V prvních letech se někdy objevují deprese, něco na způsob „stesku po domově“. K tomu přistupuje i to, že člověk cítí věci, které ani vnímat nechce. Pro postižené je velkým přínosem, pokud se setkají s člověkem, který jim naslouchá, jejich prožitky akceptuje a neposmívá se jim.

Svět Grálu: Pokud existuje vědomí mimo tělo, je pro vás myslitelné, že by se později mohlo opět připojit k jinému tělu?

Van Lommel: V zásadě vycházím z toho, že naše denní vědomí – to, co máme, když tady spolu hovoříme – je omezené vědomí, tedy součást většího vědomí, jak to už popisoval Platón. Lidé po zážitku blízkém smrti vyprávějí, že jim chybí ona šíře, že se opět cítí být omezeni. Toto vědomí – říkejme mu jednoduše „nelokální“ – existovalo vždycky. Všechny naše zkušenosti jsou zakotveny a uloženy v tomto větším vědomí. Myslím si ale také, že existují části, které se opět připojí k tělu, ale to pak není Pim, kdo se vrací zpět. Ale tuto otázku jsem nezkoumal
vědecky, nevím to přesně, a proto také o tom nepíši.

Svět Grálu: Vaše poslední kniha měla v Nizozemí velký úspěch. Kolik výtisků se již prodalo?

Van Lommel: Zatím bylo v deseti vydáních prodáno 84 000 knih (rozhovor je z roku 2008). Tato kniha obsadila první místo v žebříčku prodejnosti a  už 6 měsíců je mezi 10 nejprodávanějšími tituly!Lidé ji zjevně často darují a doporučují ostatním. Nápadně hodně reakcí dostávám od filosofů a teologů. A je to patrně důležitá pomoc pro zvládání smutku ze ztráty partnera, a také pro hledání odpovědí. Mnozí přicházejí ke mně a vypráví mi své příběhy, protože cítí, že je neodmítnu. Téma smrti je žel v naší společnosti stále ještě tabu. Zážitky blízké smrti nejsou v naší západní kultuře akceptovány, na rozdíl například od Indie, Afriky nebo určitých domorodých kmenů. Toto téma se nehodí do našeho materialistického světonázoru a dnešní věda hraje stejnou roli jako církev před třemi nebo čtyřmi stoletími. Co se nehodí do všeobecného obrazu, to je hanobeno, zesměšňováno, zamlčováno nebo záměrně necháváno bez povšimnutí.

Svět Grálu: Jakými otázkami se právě zabýváte? Jaký výzkum vás ještě čeká?

Van Lommel: Myslím si, že jsem na cestě, která ještě nekončí. Stále existuje mnoho otevřených otázek a jejich kladením se dostáváme dál. Jednou z otázek, které mě hodně zajímají, je například role DNA pro naše vědomí. Jak komunikují buňky se srdcem? Aktivita mozku je měřitelná v mozku, aktivita srdce v každé buňce! Existuje ještě tolik věcí, o nichž nic nevím! Ale to je dobrý pocit, protože člověk pak zůstává skromný. Je krásné vidět, jak jde moje kniha svou vlastní cestou a jak pomáhá lidem. Je nádherné moci pomáhat – víc udělat nemohu! Myslím si, že výzkum umírání vědecky potvrzuje zkušenosti a poznatky mnohých lidí. To je v naší západní kultuře hodně důležité, protože ačkoli intuitivně leccos víme nebo něčemu věříme, potřebujeme vědecké vysvětlení. Určitě je při čtení mé knihy důležitým aspektem opětovné potvrzení vlastních zkušeností.

 

Převzato z https://www.svetgralu.cz

Reklama

Loading...

Reklama

Podobné články

3 Komentáře “Vědomí existuje mimo tělo!

  • · Edit

    Pokud ateista věří, že smrtí totálně končí vědomí, tak nerozumím tomu, proč by měl mozek simulovat krásné vize, aby se mu lépe umíralo, když ten prožitek nezhodnotí, a ani nezapamatuje, protože se noří na věky do nicoty. Vlastně ani do nicoty ne, protože to už je něco. Věřím na posmrtný život. Myslím si ale, že to my jsme na tom druhém břehu a po smrti. Smrt, je dle mého názoru jen návrat domů, jako ze školy. Hezký film je k zhlédnutí na youtube a jmenuje se Náš domov. Doporučuji, něco na tom asi opravdu bude.

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*