V zákulisí KGB

V zákulisí KGB

kgb

Sovětský svaz disponoval až do svého rozpadu v roce 1991 jednou z největších zpravodajských služeb. Jak fungovala a co se z ní stalo dnes?Dvacátého srpna 1940 v 17:20 se Lev Davidovič Trockij, jeden z organizátorů Říjnové revoluce, jehož nový ruský premiér Stalin vyhnal do exilu, procházel po zahradě své dobře opevněné vily v Coyoacanu na předměstí Mexiko City a hovořil s jedním návštěvníkem. Slunce pražilo, ale návštěvník měl na sobě nepromokavý plášť a klobouk. Trockij ho odvedl do stínu své kanceláře, aby si zde přečetl článek, který mu návštěvník přinesl.

–Ve vile si návštěvník svlékl plášť, pečlivě ho položil na malý stoleček a postavil se nalevo vedle hostitele. Minutu bylo ticho, během něhož si Trockij četl článek. Pak návštěvník tiše vytáhl z pláště horolezecký cepín. Rozmáchl se a vší silou ho zarazil Trockému do hlavy. Cepín Trockému prorazil lebku a starý revolucionář ze sebe vydal dlouhý a hrůzyplný výkřik. Zavrávoral a chabě se pokusil svého atentátníka sevřít; kousl ho do ruky, ale pak upadl na podlahu. Znovu se vyškrábal na nohy, ale ve dveřích do vedlejší místnosti se definitivně zhroutil.
 
–Pronikavý výkřik přivolal Trockého ženu Natálii. Přiběhla do pokoje a spatřila, jak se její manžel opírá o rám dveří a z velké rány na hlavě mu prýští krev. Hned za Natálií se objevili tři tělesní strážci. Vyrazili, aby se chopili atentátníka, který stál v pokoji. Zatímco ho bili pažbami revolverů, Natálie vzala do náruče zraněného manžela a zeptala se ho, jak má naložit s útočníkem. Trockij odpověděl: „Nesmíte ho zabít. Musí mluvit.
 
–Následujícího večera Trockij zemřel. Jeho útočník ani přes léta strávená na samotce a brutální výslechy v mexickém vězení neustoupil od svého tvrzení, že jednal sám. V Trockého vile však neexistoval ani stín pochybností o tom, že atentátník jednal v zájmu GPU, sovětské tajné služby, známé tehdy pod názvem Státní politická správa. Dnes je služba známá spíše pod názvem KGB neboli Výbor státní bezpečnosti.
 
–Sám Trockij spoluzakládal tuto organizaci, která ho nakonec zavraždila. V prvních dnech ruské bolševické revoluce byl Trockij Leninovým nejbližším spojencem a v roce 1917 spolu založili organizaci Čeka (Mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží), která se měla zabývat kontrarevolučními aktivitami a do jejíhož čela se postavil F. Edmundovič Dzeržinskij, přezdívaný „železný Felix“. Úkolem organizace bylo zatýkání, vězení a „likvidace“ všech nepřátel státu. Až do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 plnila KGB tuto roli s nevšední horlivostí.
 
Lev Trockij, jeden ze zakladatelů komunistického státu, zemřel na následky otřesného poranění hlavy, které mu cepínem způsobil jistý člen sovětské tajné policie. KGB často prováděla politické atentáty na nejvyšší úrovni, a to jak doma, tak i v zahraničí.
 
–Během mnoha let existence se z KGB stalo prakticky nekontrolovatelné monstrum, které si přisvojilo obrovskou moc. Fungovalo na základě spolupráce celé řady informátorů, špionů a agentů, kteří sledovali a eliminovali skutečné i smyšlené nepřátele doma i v zahraničí. Na vrcholu moci KGB kontrolovala 300 000 oddílů Hlavního direktoriátu pohraniční stráže včetně zbraní, obrněných vozů a námořních plavidel. Ty byly zcela nezávislé na armádě a velení námořnictva.
 
–KGB, která měla sídlo v ponuré moskevské pevnosti a vězení Lubjanka, prováděla svou kontrarozvědku, špionáž a operce vnitřní bezpečnosti pomocí řady specializovaných oddělení. Mezi ně patřil například První hlavní direktoriát (ideologicko-politická policie), Dvanáctý direktoriát (elektronický odposlech) a jiné složky, které v souhrnu zajišťovaly všechny funkce represivního policejního státu. Celkový počet členů KGB činil v roce 1991 přes 750 000 a nezahrnoval neoficiální síť informátorů. To bylo asi desetkrát více než členů americké rozvědky, bezpečnostních a pořádkových služeb dohromady.
 
–Také satelitní státy sovětského bloku měly své vlastní tajné policejní organizace, jejichž činnost byla založena na metodách KGB a kterým se z moskevského centra dostávalo logistické podpory. Pomocí nich mohla moskevská KGB sledovat činnost disentu v celém sovětském impériu a v případě potřeby ji potlačit.
Fotografické falzifikáty
–KGB často „čistila“ politické strany od lidí, které podezírala ze zrady či politické opozice. Tyto čistky mnohdy zahrnovaly mučení, vraždy či dlouhé pobyty v pracovních táborech.
 
–Ruské úřady se zdráhaly přiznat, že v jejich řadách někdy existovali zrádcové, což ovšem představovalo problém, když došlo k záhadnému „zmizení“ některých stranických činitelů. KGB proto měnila fotografie znázorňující údajné zrádce tak, aby byly vyhlazeny veškeré důkazy o jejich existenci. Některé z těchto falzifikátů byly velmi zdařilé. Za snímku dole byli dovedně odstraněni dva „provinilci“. Podobné falzifikace umožňovaly sovětským úřadům měnit historické záznamy a udržovat si tak reputaci.
Zaostřeno na USA
–KGB často verbovala ženy zvané „vlaštovky“, které měly svádět americké představitele. Například v roce 1987 byl seržant amerického námořnictva Clayton Lovetree, který pracoval v Moskvě na ambasádě, odsouzen k 30 letům vězení za špionáž. Na americké velvyslanectví byla totiž nasazena agentka KGB Violetta Seinová (na snímku), která měla za úkole Lovetreeho svést a získat přístup k tajným materiálům. Výkon Seinové byl natolik přesvědčivý, že když Lovetreeho v roce 1996 po devíti letech propustili, byl stále přesvědčen, že to se Seinovou mohou dát dohromady. K tomu ale nikdy nedošlo.
–KGB se však neomezovala pouze na Sovětský svaz. Například Georgij Markov byl bulharský spisovatel, který v roce 1969 emigroval na Západ a začal pracovat jako moderátor britské rozhlasové stanice BBC World Service se sídlem v Londýně. Dne 7. září 1978 ho při cestě do práce neznámý muž údajně neúmyslně píchl špičkou deštníku do pravého stehna. Muž hovořící s těžkým přízvukem se omluvil a kvapně zmizel, aniž by si přestal skrývat tvář. O několik hodin později Markovovi ztuhla pravá noha a na stehně se mu objevila červená tečka, která připomínala ranku po vpichu. Za tři dny Markov zemřel na zástavu srdce způsobenou akutní otravou krve. Během pitvy vyňali soudní lékaři z jizvy na stehně malou kovovou kuličku ze slitiny platiny a iridia. V ní byly vyvrtány dvě dírky. Patologové z Ústavu pro chemickou obranu v Porton Downu z toho vyvodili závěr, že kulička obsahovala neobyčejně toxický jed zvaný ricin, který se získává ze semen rostliny produkující ricinový olej a který nemá žádnou známou protilátku.
 
–V roce 1990 prozradil generál Oleg Kalugin, že hovořil s bulharskou Zvláštní službou o nutnosti Markova odstranit. Záhadný jed prý získal s podivné Laboratoře X, tajné toxikologické laboratoře poblíž Lubjanky. Tam Kalugin prováděl na příkaz KGB tajné popravy s použitím jedů, které vyvinul a často testoval na zločincích odsouzených k trestu smrti. Kalugin předal jed Bulharům a ti pomocní něj zavraždili Markova. Použili deštník, který KGB v Moskvě změnila na vražednou zbraň.
 
Za účelem vraždy bulharského emigranta Georgije Markova v září 1978 vyvinula KGB důmyslnou zbraň. Atentátník bodl disidenta do stehna deštníkem, na jehož špičce se nacházela kulička s jedem. Markov umíral celé tři dny.
–Informátoři a agenti KGB se vyskytovali na všech úrovních sovětské společnosti. Někteří byli získáni na základě výhrůžek, jiní úplatky, ale všichni pracovali ve strachu a stihomamu. V obrovských panelových domech za centry měst bylo každé patro vybaveno neoficiálním monitorem. To byla obvykle žena středního věku, která seděla přede dveřmi bytu, sledovala okolní dění a podávala o všem zprávy spojence KGB. Odměnou za to jí mohlo být přednostní postavení v pořadníku na byt (ve většině sovětských měst byly byty vysoce žádaným zbožím). Mnohdy šířili informátoři lži o nevinném sousedovi jen proto, aby získali nárok na uvolněný byt poté, co soused odejde do vězení nebo do některého z pracovních táborů.
 
–KGB rovněž využívala sovětských občanů k tomu, aby získávali informace o zahraničních návštěvnících a pronikali na zahraniční velvyslanectví. V rámci těchto „medových“ operací měly zahraniční návštěvníky svádět agentky KGB, známé jako „vlaštovky“. Některé z vlaštovek byly prostitutky, ale vyskytovala se mezi nimi a řada obyčejných občanek, které k této práci přinutili pohrůžky, že KGB nějakým způsobem zasáhne vůči členům jejich rodiny. Po celé Moskvě KGB disponovala byty a hotelovými pokoji vybavenými skrytými kamerami a magnetofony určenými speciálně pro tyto medové operace. Tímto způsobem došlo ke zkompromitování mnoha zahraničních byznysmenů a oficiálních představitelů včetně zaměstnanců ambasád.
 
–Strategie KGB častokrát zcela zmátla západní bezpečnostní agentury, americkou CIA a britskou MI6 nevyjímaje. Například v letech 1944 až 1955 byla MI6 přesvědčena, že se jí podařilo proniknout do Sověty ovládaných pobaltských států Lotyšska, Estonska a Litvy. Pomocí člunů se na pobřeží těchto států vylodila celá síť agentů MI6, kteří se zde setkali s antikomunistickými aktivisty a jejich sympatizanty. Londýn ovšem nevěděl, že tito disidenti byly ve skutečnosti agenty KGB, kteří krmili agenty MI6 takzvaným „zpravodajským materiálem“ vykonstruovaným v Moskvě. A tak tento katastrofální omyl stál životy mnoha opravdových disidentů žijících v pobaltských státech.
 
–KGB vždy vzkvétala na politice klamu a dezinformací. Svou moc si uchovávala tím, že udržovala své oběti – doma i v zahraničí – v neustálé nejistotě. Od těch dob se toho příliš nezměnilo. Dne 19. srpna 1991 zosnovala KGB puč proti tehdejšímu sovětskému prezidentovi Michailu Gorbačovi, když ho bleskurychle odvezla na jeho letní sídlo pod záminkou, že prezident je nemocen. Nato vyhlásila výjimečný stav a veškerou státní moc předala do rukou KGB, ministerstva vnitra a armády.
 
–Puč se ovšem nezdařil. Po několika dnech se hlavní pučisté ocitli ve vězení a v prosinci 1991 došlo k oficiálnímu rozpuštění Sovětského svazu a zrušení KGB. Po tomto aktu následovalo několik dní bujarých oslav, ale mnozí Rusové dnes tvrdí, že celá událost proběhla až moc bezbolestně.
 
Po politickém převratu v Sovětském svazu v srpnu 1991 strhli ruští občané sochu „železného Felixe“ Dzeržinského, zakladatele represivní tajné policie.