V pasti mikrodluhů

V pasti mikrodluhů

Podrobná analýza odhalila, že světový systém mikrofinancování je vlastně odírání těch nejchudších z chudých. Na světě žije více než miliarda lidí v chudobě a bez přístupu na globální trhy. Mikroúvěry měly pomoci lidem rozjet vlastní podnikání. Muhammad Yunus za své úsilí stimulovat ekonomický růst prostřednictvím banky Grameen Bank, obdržel v roce 2006 nobelovu cenu za ekonomii.

Přímá finanční podpora chodila ze všech stran. Od počátku 90. let až do jejich poloviny získala banka podporu v hodnotě asi 175 milionů dolarů. Jedním z nejštědřejších přispěvovatelů bylo Norsko. Norská agentura pro rozvojovou spolupráci Norad věnovala Grameen Bank téměř 70 milionů dolarů z peněz daňových poplatníků.

K přívržencům Grameen Bank patřil i bývalý prezident Bill Clinton a jeho manželka Hillary. K propagování mikroúvěrů se postupně přidali další lidé včetně královských rodin, slavných lidí, zpěváků a hollywoodských herců. Všichni tvrdili, že je to úžasný nápad. Dokonce i televizní hypnotizér Barack Obama prohlašoval, že banka Grameen poskytla mikroúvěry v hodnotě přes osm miliard dolarů a pomohla z chudoby milionům lidí.

Londýnský odborník  na mikrofinance Milford Bateman dokonale popsal, jakým způsobem mikroúvěrové banky využívají příběhů a úspěchů ve svůj prospěch ve své knize Why doesnť microfinance work? Uvedl, že mikrofinanční instituce se chlubí nepatrným množstvím úspěchů a přitom nám zatajují, že neúspěchů je daleko více. A tak vidíme tu úspěšnou, ale menší část příběhu.

Teorie humanitárního přesunu financí:

„Přesun peněz z kapes chudých lidí bohatých států do kapes bohatých lidí z chudých států.“

Studie ukázala, že roční úroková míra u Grameen Bank se pohybuje mezi 26 % a 31 % a úvěry u jiných mikroúvěrových bank jsou dokonce vyšší. Výsledky studie ukázaly, že lidé, kteří si vzali mikroúvěr si nepolepšili, protože buďto jim to vůbec nepomohlo nebo dokonce ještě více zchudli. Jen málokomu se začalo dařit. Podle New York Times si partnerská banka Grameen Bank v Africe zvaná Lapo účtuje roční úrok přes 100 %.

Žádný potenciál rozvoje podnikání tu ve skutečnosti neexistuje. Pohádka o ženě, která se dostala z chudoby k bohatství zní lákavě a hezky. Ale slouží rovněž jako zástěrka drsného vykořisťování. Způsob, jakým se provozuje mikrofinancování není udržitelný. Je to vlastně odírání těch nejchudších z chudých a jejich těžce vydělané peníze.

Úvěr od běžné společnosti v Bangladéši se pohybuje s úroky 12 % až 13 %. Když si ale  vezmete mikroúvěr, tak se úroky pohybují mezi 40 % a výše. A v některých případech dosahují až 125 %. Mikrofinancování je proto ohromný byznys. Navíc, aby chudí udržely tempo týdenních splátek, tak jsou nuceni jít za místními lichváři.


Ředitelka Khusi Kabirová z organizace Nijera Koru, která pracuje na poli posilování ženských práv, uvedla, že mikroúvěrové banky používají celou skupinu jako zástavu. Když jedna členská skupina nesplácí dluh – je za neplatiče považována celá skupina. To pak znamená, že všechny členky přijdou o své úspory.

Indická žena jménem Razie si půjčila peníze od Grameen Bank na vzdělání. Měla krávy, měla šperky, měla dům – všechno prodala, aby splatila dluh. Prohlásila, že kdyby si nebrala půjčky, tak by nikdy nemusela prodat svůj dům, který dokázala s rodinou postavit bez půjček. Jiná žena z Indie si půjčila nepatrné množství peněz v hodnotě 100 dolarů na podnikání, což ji zavedlo do dluhů. Skončila ve slamu a dětem může dávat jídlo 1 krát denně.

Po celém světě má mikropůjčka přes 100 milionů chudých lidí, kteří kvůli své chudobě nemají přístup k úvěrům v běžných bankách:

V Mexiku musí být většina úvěrů splacena velice rychle. Rozjet drobné podnikání se ziskem je proto obtížné. Půjčku dostanete odměnou za slib, že začnete podnikat. V mnoha případech ale vesničanům kvůli podnikání došly peníze. Většina lidí na světě neumí podnikat a navíc jakékoliv trhy také nejsou nafukovací.

V Bangladéši mikropůjčka neznamená pro místní nic dobrého. Za půjčené peníze platí vysoké úroky a navíc v bankách musejí povinně ukládat peníze na spořící účet. Nepřijmou od nich žádné platby, pokud zároveň nespoří, kromě toho musejí k půjčkám uzavírat pojištění. Vzniká tak spousta povinností kvůli kterým mají problémy.

V Indii mikroúvěrové společnosti vyvíjejí nátlak na neplatící dlužníky a říkají jim: „když nebudete platit, jak máte, bude lepší, když zemřete, pak alespoň dostaneme náhradu od pojišťovny.“ V souvislosti s touto skutečností Andapradišské úřady vyšetřovaly celou řadu sebevražd. Členové spoludlužnických rodin totiž na dlužníky tlačí, aby rozprodali svůj majetek – drobné šperky a jiné cenné maličkosti. Dlužníci tak ztrácejí sebeúctu a cítí se poníženi. Vede to k hádkám v rodině a nakonec k sebevraždám.

Luxus bohatých je zaplacen bídou chudých.“ Franz Kafka

Po desetiletí bylo na mikroúvěry nahlíženo jako pomoci chudým vyběhnout z bídy. A západní svět věnoval na tyto účely obrovské peníze. Lidé, kteří v dobré víře pomáhali rozvojovým zemím – zvláště Skandinávci se důvěřivě nechali obalamutit tvrzením, že jde o nejlepší řešení chudoby.

Mikroúvěrové banky zveřejňují pouze úspěšné případy. Západní země byly těmito příběhy oklamány. Propagátoři mikrofinancování nám vyprávějí historky, protože vědí, že to na nás působí. Dáváme peníze tomu, kdo nám poví nejlepší historku a ještě z toho máme dobrý pocit, protože si myslíme, že jdou na dobrou věc. Nedáváme peníze a důvěru lidem, kteří nám předloží opravdové vědecké důkazy.

Publikováno se svolením autora
Autor publikuje na http://pavelherman.blog.idnes.cz/

Reklama

Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*