Ultimativní požadavek A. Merkelové vůči členským zemím EU na úplné odevzdání suverenity Bruselu – stále bez reakce našich představitelů (3. díl)

Ultimativní požadavek A. Merkelové vůči členským zemím EU na úplné odevzdání suverenity Bruselu – stále bez reakce našich představitelů (3. díl)

Porovnáme-li naše poznatky z historie, především pak z 2. světové války se současnou praxí, dojdeme k zajímavým závěrům.

Základem expanzionistické politiky hitlerovského Německa byly plány na nastolení bezvýhradné neomezené moci Německa nad celým územím Evropy a teorie „životního prostoru“ (Lebensraum), kterou se tehdejší hitlerovské Německo snažilo realizovat pomocí tažení na Východ (Drang nach Osten).

2. díl

Snaha o dosažení starých cílů novými prostředky

Porovnáme-li naše poznatky z historie, především pak z 2. světové války se současnou praxí, dojdeme k zajímavým závěrům. Základem expanzionistické politiky hitlerovského Německa byly plány na nastolení bezvýhradné neomezené moci Německa nad celým územím Evropy a teorie „životního prostoru“ (Lebensraum), kterou se tehdejší hitlerovské Německo snažilo realizovat pomocí tažení na Východ (Drang nach Osten).



Jak známo, tyto záměry a plány se snažilo Německo uskutečňovat silou, tedy prostřednictvím rozpoutání 2. světové války, a to za tehdejší podpory světových globalistů, kteří Německo používali jako nástroj k realizaci svých záměrů na dobytí, obsazení a rozparcelování Ruska. Proto financovali zbrojní výrobu v Německu, a to i přes zákazy vítězných mocností a přes jejich silně omezující smlouvy s Německem ohledně možnosti nového vyzbrojování Německa, které byly jedním z následků porážky Německa v 1. sv. válce.

Ačkoliv tehdejší nacistický režim v Německu se snažil přesvědčit jak světové globalisty, tak i tehdejší západní mocnosti o tom, že jeho zájem je výlučně o menší státy střední a východní Evropy a vytvoření životního prostoru na Východě, tj. zejména v tehdejším Sovětském svazu, napadl a obsadil ještě před napadením SSSR prakticky celou západní, jižní i severní Evropu. Výjimku představovaly pouze země, jako bylo Švýcarsko, (využívané k finančním transakcím), dále Švédsko (využívané k operacím pod záštitou Červeného kříže) a v neposlední řadě i tehdy fašistické země, kterými byly Itálie, Španělsko a Portugalsko.
Již tehdy Hitler usiloval o to, aby si získal střední a menší státy střední a východní Evropy k jejich účasti na tažení proti Rusku a jejich území jako nástupní území k útoku na tehdejší SSSR.

Jak víme, Hitler a jeho spojenci 2. sv. válku prohráli. Proto ještě před koncem této války se začal rodit nový projekt na dobytí Evropy metodou cukru, když metoda biče selhala. __Základem nového projektu globalistů na podmanění Evropy a dobytí Ruska s opětovným využitím Německa jako svého nástroje se stalo:

  • Založení Montánní unie uhlí a oceli v r. 1954 s její postupnou transformací na EHS, ES až na stávající EU doprovázenou postupným rozšiřováním členské základny o další evropské země.
  • Namísto silového řešení změna taktiky na vytváření glorioly jakési „výlučné mezinárodní společnosti“, kde nemůže být zdaleka každý. Dlužno dodat, že výběr států tomu dosti nahrával. Je zřejmé, že v těch počátečních fázích takové Španělsko, Portugalsko či Řecko členem v této prestižní společnosti být nemohlo.
  • Rozvržení cílů do jednotlivých dílčích etap a jejich postupné dosahování „salámovou metodou“. Tedy postupné rozšiřování této mezinárodní organizace, v určitém okamžiku zahájení zásadních změn vedoucích ke ztrátě jejích demokratických principů, přechod z ekonomického na přednostně politický projekt, zavedení společné měny, nabírání dalších členů, kteří absolutně nesplňují dřívější požadavky EU na přijetí nových členů, avšak jejich přijetí má čistě (geo)politické důvody, postupný odchod od demokratických principů této organizace a od možnosti členských zemí (s výjimkou těch největších) v této organizaci vůbec něco prosadit atd.
  • Vymáhání pravidla „nic z praxe EU ani členství v této organizaci nezpochybňovat“, ačkoliv od doby vstupu ČR do této organizace se EU změnila téměř k nepoznání, a to k horšímu.
  • EU namísto řešení svých problémů, do značné míry spojených se zavedením eura v zemích s rozdílnou ekonomickou úrovní a s ekonomickou nerovnováhou mezi evropským „severem“ a „jihem“, se zapojila do realizace velmocenské politiky (viz vměšování do vnitřních záležitostí některých afrických zemí, následně vměšování do vnitřních záležitostí Sýrie a podpora angažovanosti některých členských zemí EU ve vojenské intervence v Lybii a následně i v Sýrii, jakož i v Afghánistánu).

A nyní k tomu všemu přichází ultimativní požadavek A. Merkelové vůči členským zemím na převedení (zbývající části) jejich suverenity ve prospěch EU, která se tak stane 4. říší (Euroříší) pod vedením Německa, zatímco členské země EU (a následně i jejich národy) tím mají zaniknout.

Srovnáme-li tedy oba projekty usilující o ovládnutí Evropy a o vytvoření předpolí k dobytí Ruska a k jeho následnému rozparcelování, dojdeme především k následujícím zjištěním:

  • Ačkoliv cíle obou projektů na ovládnutí Evropy a na vytvoření předpolí k dobytí Ruska jsou stejné, odlišují se jak prostředky (dříve válka, nyní salámová metoda postupného vytváření evropského superstátu (Euroříše), kdy hlavními nástroji jsou sliby a korupce příp. zastrašování politiků jednotlivých evropských zemí), tak i svým postupem. Ten se změnil, je nyní sestaven obráceně, tj. na začátku ekonomická spolupráce zemí v rámci mezinárodní organizace, pak její změna na organizaci politickou, s postupným odbouráváním demokratických principů v této organizaci. A teprve až na konci násilí.
  • A. Merkelová ve funkci německé kancléřky nepotřebuje v současnosti prosazovat určité záměry vojenskou silou. Zmíněnými metodami dostala prakticky všechny evropské země do mezinárodní organizace EU, kterou chce nyní změnit v onen superstát za cenu ztráty státní suverenity jednotlivých národních států a jejich likvidace. Má-li se EU změnit z mezinárodní organizace na superstát, musí od členských zemí nabýt jejich suverenitu na jejich úkor. Proto nyní naléhá nevybíravým způsobem na vedení těchto států, resp. na jejich parlamenty, aby překročily své pravomoci a rozhodly o tom, že se vzdají své vlastní státní suverenity ve prospěch EU a tím ztratí moc nad správou svého území a zřeknou se samy jeho ochrany.
  • To, co tedy sledoval Hitler vojenským obsazením jednotlivých evropských zem, aby nad nimi získal neomezenou vládu, mohl vytvořit evropský superstát v podobě 3. říše, realizuje nyní A. Merkelová v zásadě mírovou cestou, jejímž výsledkem má být 4. říše.
  • Získání „životního prostoru“ z hlediska Německa ale nekončí nabytím neomezené vlády nad územím (poté již zaniklých členských zemí EU), právě naopak. Bude pokračovat útokem na Rusko, do kterého budou zapojeni občané této nové 4. říše, a to bez rozdílu, zatímco ve 2. sv. válce byly do agrese proti Rusku zapojeny armády pouze některých evropských zemí. Dle dostupných zpráv jsou k tomu připravováni i mnozí migranti (tedy tzv. uprchlíci před válkou, kterou někteří z nich před svým útěkem sami prohráli v Sýrii). To je skutečný plán nejen amerických neoconů, nýbrž i světových globalistů, kdy A. Merkelová je pouze loutkou a EU nástrojem.
  • Knaplňování této politiky vedení EU napomáhá smluvní propojení EU s NATO, jakož i ochota představitelů vlád členských zemí, ať již je jejich motivace jakákoliv. Odpadá tak potřeba přesvědčovat západní mocnosti, že zájmy Německa se soustředí na oblasti střední a východní Evropy jako nástupního prostoru pro útok na Rusko, kterou musel řešit Hitler, ačkoliv poté postupoval v rozporu se svými prohlášeními a napadl i západní, severní a jižní Evropu.
  • Oproti 2. sv. válce dochází nyní k rozdílu i v tom, že namísto postupného obsazování jednotlivých zemí směrem k Rusku jsou do těchto zemí přímo naváženi vojáci i s vojenskou technikou, někdy pod komickou záminkou „zadržování Ruska“, jindy dokonce v noci a v tichosti.
  • Dochází tak současně i k budování jednotného evropského vojensko-průmyslového komplexu (s hlavním vlivem německých a francouzských zbrojních firem), kde oproti 2. sv. válce již nehrozí sabotáže zaměstnanců jednotlivých továren při výrobě zbraně a střeliva pro Velkoněmeckou říší.
  • Dochází též k budování armády složené z jednotek členských zemí EU začleněných pod vedení Bundeswehru jako zárodku budoucí „společné evropské armády“, tj. armády 4. říše. Naše účast v tomto směru představuje rovněž ztrátu části naší suverenity, která má být dovršena právě uvedeným ultimativním požadavkem A. Merkelové. Zde se zatím jeví být do jisté míry na překážku existence NATO v Evropě a souběžné členství 21 zemí v EU s členstvím ve vojenské organizaci NATO, v níž uplatňují své nadřazené zájmy USA.
  • Politika získávání „životního prostoru“ pro Německo tak probíhá dosud bez větší pozornosti a pochopení situace ze strany občanů jednotlivých členských zemí EU, ČR nevyjímaje. Je to příprava útoku světových globalistů na Rusko, je to příprava na 3. světovou válku bez ohledu na to, zda bude hlavním agresorem a iniciátorem Německo (či 4. říše) nebo zda ho v tomto záměru stačí předběhnout američtí neoconi s cílem zachovat i nadále svoji politiku Pax americana a svoji svrchovanou moc ve světě.

V těchto souvislostech je třeba si uvědomit, že projekt na založení EU nikdy žádné zachování a udržení míru a prosperitu v Evropě nesledoval, právě naopak. Měl a nadále má za cíl:

  • Získání nadvlády nad Evropou;
  • likvidaci členských zemí EU;
  • rozmělnění jejich národů jejich promícháním s navezenými migranty;
  • příprava a útok na Rusko a tedy de facto rozpoutání 3. světové války
  • snížení životní úrovně (a tím i spotřeby) v Evropě, pokud Evropa takovou válku vůbec přežije.

Ten, kdo toto nevidí či nechápe, nemůže porozumět ani současnému dění okolo nás.

Pokračování

 

Převzato z http://news.e-republika.cz




Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*