Ultimativní požadavek A. Merkelové vůči členským zemím EU na úplné odevzdání jejich suverenity Bruselu – stále bez reakce našich představitelů

Ultimativní požadavek A. Merkelové vůči členským zemím EU na úplné odevzdání jejich suverenity Bruselu – stále bez reakce našich představitelů

Nedávno se mi dostal do rukou seriál 3 velmi obsáhlých článků na toto téma od slovenského autora Dušana Hirjaka, který se komplexně zabýval touto problematikou.

Pokusím se proto celou problematiku poněkud zpřehlednit, zestručnit ale též doplnit a v této podobě ji předložit našim občanům (čtenářům).

Část I.

Ultimátum A. Merkelové a jeho dopady na politické scéně

Dne 21.11.2018 proběhla v Berlíně konference pořádaná nadací Konráda Adenaura na téma
„Parlamentarismus mezi globalizací a národní suverenitou“, na které prohlásila A. Merkelová podle doslovného citátu německého deníku Die Welt, že „Národní státy dnes musí – říkám, měly by dnes být ochotny odevzdat suverenitu. Ale to přirozeně řádným postupem,“ jak připustila Merkelová. Toto prohlášení vzápětí podpořil i E. Macron jako představitel 2. nejsilnější země v EU po Brexitu.

Tento její výrok byl hodnocen ze strany některých politiků u nás, především pak z SPD jako nehorázné zasahování do našich vnitřních záležitostí, a to představitelkou země, která se významně zasloužila o rozpoutání 1. sv. války a rozpoutala pak 2. sv. válku.



Když na projekt globalistů prosazovaný Bruselem na přeměnu EU na jedinou Euroříši jako přestupní stanice k Evropskému islámskému chálifátu upozorňovala s předstihem část alternativy u nás, byla mainstreamem označována za cizí agenty, informace za hoax atd. Když s realizací první etapy tohoto projektu (spolu se souběžnou podporou a organizací islamizace Evropy) přijde sama A. Merkelová, mainstream mlčí stejně tak i eurohujeři, sluníčkáři a další „eurovlastenci“.

Z hlediska dopadů tohoto ultimáta není pochyb o tom, že:

na mezinárodní scéně toto ultimátum (spolu s následným podpisem Německo-francouzské smlouvy o užší vzájemné spolupráci) přispěje k rozdělení EU minimálně na 2 části, příp. pak přímo k odchodu části členských zemí z tohoto uskupení;

na naší tuzemské scéně krom debat, zda máme usilovat o náš vstup do „tvrdého jádra“ EU s 1. rychlostním stupněm (a tedy se zrychleným odevzdáním zbytku naší státní suverenity, s likvidací našeho státu, s naší islamizací a likvidací našeho národa, jazyka a kultury) či zda máme zůstat v části EU s 2. rychlostním stupněm (se stejnými cíli, avšak s pomalejším postupem k jejich dosažení), přichází stále více našich občanů k poznání, že namísto toho je třeba z EU odejít.

Je třeba připomenout, že toto ultimátum A. Merkelové (spolu s pozdějším podpisem německo-francouzské smlouvy) přichází do již dříve vybudovaného prostředí v členských zemích EU, které je založeno na nezpochybňování:

  • členství jednotlivých zemí v EU a
  • činnosti této organizace.

V důsledku tohoto ultimáta a zmíněné německo-francouzské smlouvy dochází tak k opětovnému nastolení zásadních otázek, především pak:

  • zda chtějí žít naši občané v postupně islamizované euroříši či nadále v národním státě se svým jazykem, kulturou, náboženstvím, dějinami atd.;
  • zda máme jako stát i nadále automaticky přebírat různé (často nesmyslné či pro nás omezující) zákony, vyhlášky a předpisy EU a zařazovat je do naší legislativy či zda máme tuto praxi odmítnout;
  • zda máme být nadále montovnou Evropy či zda se máme vrátit k pro nás výhodnější vlastní produkci výrobků s vyšší přidanou hodnotou a k jejich exportu vlastními silami tak, jak tomu bylo do r. 1989;
  • zda chceme být i nadále krmelcem Evropy či zda se chceme znovu postavit na vlastní nohy a vrátit se z kategorie rozvojové země, kam nás přeřadila americká investiční banka J.P.Morgan na jaře 2017, zpět do kategorie středně rozvinuté průmyslové země, kde jsme byli v mezinárodních statistikách vedeni od vzniku Československé republiky v r. 1918;
  • zda chceme být nadále potravinově závislý (aktuálně cca ze 60 % na dovozech potravin často mizerné kvality a vysoké ceny ze zahraničí) či zda chceme obnovit naši potravinovou soběstačnost;
  • zda chceme pokračovat ve stávající praxi, v jejímž důsledku v naší zemi:

– jsou nízké mzdy a platy, nízké důchody;
– nejsme schopni dosáhnout ani vyrovnaného rozpočtu, natož rozpočtového přebytku,
– dochází k našemu neustálému zadlužování, ač se přitom holedbáme vysokým růstem HDP, které ovšem vzápětí necháme ve stamiliardové výši ročně odtékat do zahraničí či

  • zda chceme obnovit naši ekonomiku a zásadním způsobem omezit odliv zisku vytvořeného našimi pracovníky do zahraničí (a tedy srovnat nás hrubý národní důchod s vytvářením HDP), zvýšit mzdy a platy pracovníků, jakož i důchody našich seniorů na úroveň srovnatelných zemí EU a
  • zda chceme i nadále trpělivě snášet nespravedlivé rozdělování vytvářených výsledků naší práce či zda chceme provedení změn směrem k ekonomické demokratizaci a k vytvoření předpokladů pro hmotnou zainteresovanost zaměstnanců na výsledcích jejich práce (obnova družstev všeho druhu, vytváření podniků se zaměstnaneckými akciemi atd.);
  • zda chceme, aby někteří naši představitelé a podnikatelé se nadále zaměřovali na dotace a na následné dobývání renty z těchto dotací nebo zda se chceme vrátit zpět k vytváření zisku z výroby a služeb všeho druhu se snahou o jeho uchování doma a o jeho spravedlivější rozdělování. Jinými slovy, zda chceme i nadále setrvat v korupčním prostředí vytvářeném cíleně EU či zda se chceme vrátit a nadále spoléhat na naši vlastní práci a na naše schopnosti.

A tak by bylo možné dále pokračovat.

V této souvislosti je ale třeba uvědomit si, že EU se svými předpisy vytváří prostředí, kde naznačené změny realizovat nelze. A je na občanech, aby si řekli, co dále chtějí.
Není to tedy záležitostí A. Merkelové, ačkoliv ta usiluje o to, aby dále rozhodoval o nás a našich dalších osudech a životní úrovni pouze Brusel (či dokonce ona sama), fakticky ale loutkovodiči stojící za vedením EU.
Rozhodnutí v této věci zcela zásadního významu je výlučnou věcí našich občanů.
Ultimativní požadavek A. Merkelové, aby se národní státy vč. ČR vzdaly své (zbývající) suverenity tak opět otevřel otázku skutečných cílů EU, slibované leč nenaplněné prosperity pro občany ČR (či jejich převážnou většinu), nám předurčeného podřízeného postavení v této mezinárodní organizaci, způsobu fungování a nedemokratického rozhodování v EU a v jejích orgánech. A především nevratných důsledků takové rozhodnutí pro náš národ a jeho další existenci.

Pokud jde o zmíněný požadavek A. Merkelové na definitivní odevzdání suverenity národních států Bruselu, vyplývá z něj, že se s ním obrací na parlamenty členských států EU.
Je proto nanejvýš vhodné připomenout jak poslancům, tak i občanům ČR, že poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (a podobně ani poslanci v jiných zemích) k tomu nejenže nejsou oprávněni, nýbrž že takový krok z jejich strany by byl vlastizradou (v ČR podle § 309 a násl. trestního zákoníku a tedy trestným činem rozvracení republiky podle § 310 téhož zákoníku, kdy již jeho příprava je trestná).
Z uvedeného vyplývá, že jediným, kdo by mohl o odevzdání suverenity našeho státu do Bruselu rozhodnout, jsou občané-voliči, nikoliv sám parlament či dokonce jen vláda.

Je proto třeba, aby naši občané byli nejen informováni o celé záležitosti, nýbrž i o svých právech v daném případě a aby požadovali od našich poslanců a vlády jednoznačné vyjádření k dalšímu postupu, neboť nelze rozumně předpokládat, že tento problém „časem sám vyhnije“ a zmizí. Při dosavadní praxi v Poslanecké sněmovně nelze ale ani vyloučit, že poslanci navyklí kývat na cokoliv, co přijde z Bruselu, zamýšlejí postupovat obdobně i v tomto případě, aniž si uvědomují vážnost situace a následky z toho pro ně plynoucí. Jedná se totiž o požadavek na zrušení našeho státu a státní moci, jejichž důsledkem bude mimo jiné následná islamizace a zánik našeho národa. Nebude totiž již dále státní moci, která by ho chránila.

Je třeba si v této souvislosti též uvědomit, že EU sama žádnou faktickou suverenitu jako stát nemá. EU není dosud státem, je stále pouhou mezinárodní organizací, což jí dávají v poslední době najevo i v USA, kdy např. při pohřbu G. Bushe staršího byl upraven příslušný protokol tak, že představitel EU byl z dřívějšího čelného místa při podobných akcích přeřazen až na konec celého diplomatického sboru jako zástupce organizace či spolku, nikoliv tedy jako zástupce, resp. velvyslanec státu.
To je tedy i jeden z důvodů, proč EU usiluje o předání suverenity jednotlivých členských států, aby tímto aktem tu suverenitu jako stát nabyla sama. Věc je jednoduchá. Pokud se obyvatelé členských zemí EU suverenity svých zemí nevzdají, nemůže ji EU namísto těchto zemí nabýt a nemůže se tedy ani stát státem v pravém slova smyslu. I nadále zůstane pouze mezinárodní organizací.
Nebezpečí, na které je ale třeba upozornit spočívá v tom, že EU a konkrétně A. Merkelová v současnosti očekává od parlamentů členských zemí, že odevzdání suverenity (a tím i faktické zrušení svých států) provedou samy, bez vědomí a souhlasu svých obyvatel.

To je věc nepřípustná a občané u nás musejí nejen vědět o tomto nebezpečí, nýbrž mu začít i čelit. Doba před volbami do Evropského parlamentu je k tomu mimořádně vhodná, krom toho nelze tuto záležitost odkládat i z důvodu, aby se naši poslanci nedopustili vlastizrady. Mlčení ze strany našich politiků v této věci nevěstí totiž nic dobrého…..

Pokračování…

Převzato z http://news.e-republika.cz/ Angela Merkelová Foto: 




Reklama

Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*