Ultimativní požadavek A. Merkelové vůči členským zemím EU na úplné odevzdání jejich suverenity Bruselu – stále bez reakce našich představitelů (4.díl)

Ultimativní požadavek A. Merkelové vůči členským zemím EU na úplné odevzdání jejich suverenity Bruselu – stále bez reakce našich představitelů (4.díl)

Pokračuji tímto ve snaze informovat čtenáře o ultimativním požadavku A. Merkelové vůči členským zemím EU na úplné předání jejich suverenity Bruselu včetně souvisejících důsledků takového kroku, který je nutné ze strany našich občanů v jejich vlastním zájmu odmítnout.

3. díl

Část IV.

Cesta k ovládnutí členských zemí EU, prezentace důvodů a dopady pro členské země

Nejprve si porovnejme, jaké jsou rozdíly mezi:
a/ tvorbou vůle na vnitrostátní úrovni členských zemí EU a v samotné EU, kdy:
• na vnitrostátní úrovni se vůle realizuje v parlamentu prostřednictvím zástupců volených občany, zatímco
• na (nadnárodní) úrovni EU to probíhá či probíhat má:
– v Evropské radě na úrovni zástupců vlád členských zemí;
– v Evropské komisi, kde ale sedí nikým nevolení komisaři z členských zemí EU, kteří mají v popisu práce hájit zájmy EU vůči členským zemím, a to i vůči zemi, která je do funkce navrhla. Jejich odsouhlasování do funkcí je řízeno ze zákulisí.
– v Evropském parlamentu pak sedí europoslanci z jednotlivých zemí, jejich vliv na dění v EU je však slabý, přičemž nositel konceptuální moci nepřipustí jeho zvýšení.
b/ zdrojem moci na vnitrostátní úrovni členských zemí EU a v EU, kdy:
• na vnitrostátní úrovni to jsou občané příslušného státu, zatímco
• na (nadnárodní) úrovni EU, která nemá žádné občany, to jsou členské země prostřednictvím svých představitelů, kteří se podílejí na schvalování právních aktů, které jsou pak závazné pro členské země a jejich občany. Nikoliv náhodou tak dochází k tomu, že tyto právní akty jsou pak v rozporu se zájmy většiny obyvatel členských zemí EU.



Cesta k ovládnutí členských zemí EU spočívá v těchto krocích:

1. Vytvoření samostatného „komunitárního právního řádu“
Vytvořením společenství členské státy omezily svoji suverenitu a byrokraté tohoto společenství vytvořili samostatný „komunitární právní řád“ (nyní nazývaný právní řád Evropské unie), který je nezávislý na právním řádu jednotlivých členských zemí a nevychází z něj.
Oficiálně dnes platí, že komunitární právo má nadnárodní charakter, je vydáváno za výraz vůle členských zemí EU, je nadřazeno právnímu řádu jednotlivých členských zemí.
Skutečnost je ale přitom taková, že:
• nejde vůbec o výraz vůle členských zemí EU;
• jde o určitým způsobem zorganizovaný souhlas představitelů členských zemí EU s návrhy předkládanými nositeli konceptuální moci prostřednictvím vedení EU a jeho orgánů;
• dochází ze strany představitelů jednotlivých států k podpisu různých smluv podle jejich uvážení, aniž by byly vůbec projednány předem v parlamentech členských zemí, které je potom obdrží k formálnímu odsouhlasení jako nadřazených vlastním zákonům jejich zemí za účelem jejich zařazení do právního řádu příslušných zemí, což parlamenty členských zemí také automaticky provádějí;
• zakládací smlouvy této mezinárodní organizace pod současným názvem EU jsou vydávány za ústavu této mezinárodní organizace (avšak dosud stále nikoliv státu) a jsou vydávány za primární právo jako pramen nadnárodního (komunitárního) práva.

2. Ustanovení právní moci, která bude dbát o systém právní ochrany EU
Nositelé konceptuální moci v zákulisí prosazují tento právní řád jednotně ve všech členských zemích. Za tímto účelem nechali smluvně ustanovit Evropský soudní dvůr, který zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění smluv EU, tj.:
• přezkoumává legalitu aktů orgánů Evropské unie,
• dbá na dodržování povinností členských států vyplývajících ze Smluv a
• vykládá právo Unie na žádost vnitrostátních soudů.
Jeho význam spočívá nejenom v jeho pravomoci rozhodovat v právě uvedených řízeních, ale i v tom, že v rámci těchto řízení se vyslovuje i k zásadním otázkám celého práva Společenství a svým výkladem toto právo dotváří. Rozhodnutími Soudního dvora tak například byla rozpracována problematika účinků práva Společenství v členských státech nad rámec toho, co by bylo možné na první pohled vyčíst ze zřizovacích smluv. (tolik citace z Wikipedie).
Krom toho existuje dále ještě Tribunál (dříve Soud prvního stupně), který rozhoduje některé spory na 1. stupni jejich projednávání s tím, že odvolacím soudem je pak právě Evropský soudní dvůr.
3. Vytvoření samostatného institucionálního systému EU nepodléhajícího členským zemím EU
Řízení integračního procesu v Evropě nebylo ponecháno na iniciativě a rozhodování členských zemí EU, bylo z rozhodnutí světových globalistů jako nositelů konceptuální moci předáno institucionálnímu systému EU, který byl za tímto účelem vytvořen.
Ten se skládá z:
• Evropské rady – v níž zasedají představitelé členských zemí EU;
• Evropské komise – v níž jsou nevolení zástupci členských zemí EU, kteří jsou fakticky osoby z členských zemí EU jmenované či odsouhlasené světovými globalisty v zákulisí;
• Evropský parlament – do něhož jsou sice voleni europoslanci v jednotlivých členských zemí podle klíče vyplývajícího z počtu jejich obyvatel, avšak se značně omezenými kompetencemi a vlivem ve vedení EU;
• Evropský soudní dvůr – viz bod 2.
• Evropská centrální banka – která má kromě vydávání měny EURo řídit i velké banky v členských zemích, zatímco ve skutečnosti skupině bankéřů z těchto zemí (známých jako „Gang třiceti“) ve skutečnosti podléhá, přičemž tito bankéři jsou podporováni (či spíše fakticky řízeni) Rockefellerovou nadací založenou již v 70. letech min. století a sídlící stále v USA
• některé další jako jsou Evropská investiční banka, Hospodářský a sociální výbor, Výbor regionů či Evropský úřad auditorů.

Realita je tedy taková, že EU je formálně mezinárodní organizací jejích členských zemí, fakticky je ale nástrojem k ovládání těchto členských zemí konceptuální mocí ze zákulisí.
Tato skutečnost se nepromítá jen do právního řádu této organizace, nýbrž i do obsahu různých smluv a rozhodnutí, které podepisují a činí představitelé jednotlivých členských zemí dle vlastní úvahy, a to vč. souhlasu s převodem konkrétních kompetencí (a tedy částí suverenity svých zemí) na nadnárodní úroveň, a to bez předchozího souhlasu svých parlamentů.
Ty pak tyto často protiústavní kroky pouze dodatečně legalizují. K některým z těchto kroků však nemají kompetenci ani parlamenty členských zemí (např. předávání částí suverenity do Bruselu) a je bezpodmínečně třeba k těmto otázkám konat referenda s řádnou předchozí informační kampaní a následně postupovat podle jejich výsledků. Tak se tomu ale v praxi neděje, a proto lze dosavadní postup ze strany našich představitelů v mnohých souvisejících otázkách označit za nelegální.

Prezentace důvodů k nastolení tohoto stavu

Především je třeba si uvědomit, že veškerá státní moc má v demokratických zemích vycházet z lidu. Obyvatelé členských zemí sice odsouhlasili v referendech vstup do této mezinárodní organizace (a tam, kde ne, tak referendum opakovali, až bylo dosaženo předem stanoveného cíle, což s demokracií má pramálo společného), avšak šlo o členství jejich států v mezinárodní organizaci. O nic více. Tedy nikoliv v nějaké společné říši při současném zrušení členských zemí EU.
Aby tomu tak ale alespoň formálně mohlo být, když žádná říše ještě neexistovala a neexistuje a kdy tedy nemá a ani nemůže mít své občany, bylo třeba tento zásadní problém obejít. K tomu byla zvolena následující cesta:
1/ nositel konceptuální moci se musel zaměřit na takový postup, z něhož by alespoň přibližně vyplývalo, že EU:
a/ je výtvorem práva a
b/ společenstvím vzniklým na základě práva;
2/ tvůrci celého projektu se proto odvolávají na potřebu zachování míru v Evropě a na zvyšování její prosperity, a proto uvádějí, že hospodářská spolupráce a sociální soužití národů Evropy se má namísto silou moci řídit právem tohoto společenství, tedy Komunitárním právem jako základem celého institucionálního systému.
3/ K tomuto účelu uvádějí tvůrci celého projektu tyto dva důvody:
a/ vůle zachovat mír a
b/ cestou ekonomických vazeb vytvořit lepší Evropu.
To, že jde od počátku pouze o důvody umělé a navenek účelově tvrzené, potvrzují i výsledky činnosti EU, které směřují zcela opačným směrem (ať jde o účast EU v agresích proti jiným zemím vč. její účasti na přípravě války s Ruskem či o prohloubení ekonomické nerovnosti mezi členskými zeměmi a tím i o vytvoření značné ekonomické nestability v EU jako celku), jak dále uvedeno.

Dopady pro členské země

a/ z hlediska zachování míru
S postupem času je stále více zřejmé, že účelem založení EU bylo, je a bude:
• vytvoření nové (v pořadí již Čtvrté) říše v Evropě pod velením Německa, a to jak z důvodu vytváření „životního prostoru“ v tzv. postsocialistických zemích, tak i jako
předpolí k dalšímu útoku na Rusko;
• zapojení do agresí i v dalších zemích světa (Jugoslávie Afghánistán, Libye, Sýrie atd.);
• podpora německého militarismu a neokolonialismu Francie a některých dalších zemí EU ve světě;
• příprava této 4. říše k přeměně na Evropský islámský chálifát podle plánů a instrukcí světových globalistů.

Je třeba si uvědomit, že:
– na nás nikdo neútočí;
– ohroženi teprve budeme výstavbou cizích vojenských základen či instalací cizích raket na našem území, neboť se tak staneme logicky cílem odvetné palby Ruska, bude-li ze strany NATO smluvně provázaného s EU Rusko napadeno (nikoliv náhodou silně znervózněli představitelé západoevropských členských zemí EU s americkými základnami po odstoupení USA od smlouvy INF);
– neustále do Evropy dovážení migranti (vč. teroristů) se stanou příčinou rozpoutání občanských válek v Evropě.
Za těchto okolností je zřejmé, že první z obou uváděných důvodů pro vznik EU a jejího právního opodstatnění je zcela lichý.

b/ z hlediska hospodářské spolupráce, prosperity a sociálního soužití v Evropě
Hospodářská spolupráce, která:
• nepřihlíží k ekonomických rozdílům mezi zeměmi a udržuje je v eurozóně, kam některé z nich EU neměla vůbec vpustit;
• další členské země postupně zbídačuje, neboť je nastavena tak, aby byla výhodná především pro Německo;
• činí z tzv. postsocialistických zemí kolonie Západu, především pak Německa,

přímo vylučuje možnost prosperity postižených členských zemí a dobrého klimatu pro sociální soužití v Evropě. To je dále nabouráváno dovozem migrantů a jejich vnucováním na bezpracnou obživu do všech členských zemí EU, vč. těch, které dosud významnou měrou přispívaly prací svých občanů na blahobyt zejména v Německu.
Na to, jaký vliv mají takové praktiky na sociální soužití, se stačí podívat do sousedního Německa či do Itálie, Rakouska nebo Francie a Švédska.
I tento důvod pro vznik EU a jejího právního opodstatnění je tedy lichý.

Bez mýlky lze tak pro shrnutí této části konstatovat, že:
1. uváděné důvody pro vznik EU jsou nejen liché (tak, jak to často bývá u uměle vytvořených konstruktů);
2. praxe realizovaná ze strany EU v případě obou důvodů dokonce další existenci EU zásadně škodí, což se projevuje jak na problémech uvnitř členských zemí, tak i samotné EU jako takové.
3. EU pod hesly o míru usiluje ve skutečnosti o provádění imperiální politiky jak v Evropě, tak i ve světě;
4. z této praxe EU jasně vyplývá, že EU nesleduje a nerealizuje zájmy členských zemí (bez ohledu na tvrzení či přetvářku jejich představitelů), nýbrž zájmy světových globalistů v pozadí, kteří ji používají pouze jako nástroj k realizaci svých dlouhodobých cílů v Evropě;
5. má-li být zachován mír v Evropě, je třeba usilovat o jeho zajištění smlouvami o kolektivní bezpečnosti (viz OBSE a potřeba její aktualizace) a nikoliv o budování Společné evropské armády. Do tohoto mírového procesu je bezpodmínečně třeba zahrnout i Rusko a nikoliv ho ohrožovat na jeho hranicích pod komickou záminkou jeho „zadržování“, když se přitom soustřeďuje na obranu svého vlastního území, přírodního a nerostného bohatství, které cizí agresoři chtějí násilím ukrást a často se s tím ani nikterak netají.

Pokračování

 

Převzato z http://news.e-republika.cz/




Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*