Ukrajinští uprchlíci naši společnost poltí a bortí…

Ukrajinští uprchlíci naši společnost poltí a bortí…

Jak je to dlouho, kdy jsme neměli žádný vážnější problém? Jednak nebyl Internet se všemi současnými službami a hlavně, nebylo oč se hádat. Tedy, určitě ne tak krvavě, jako dnes.

Všichni jsme zbožňovali Václava Havla a shlíželi k němu jako ke svatému obrázku a také další Václav, Klaus, zaujal velkou část publika. Havel jako nezpochybnitelná svatý na mostě, ten, „který nám přinesl svobodu“ a Klaus zase ten, který nám přinášel kapitalismus.

Je až neuvěřitelné, jak naivní tehdy byli mnozí z nás a jak si ten život představovali jako Hurvínek válku. A proto, vlastně jen proto dostala Kupónová privatizace tak špatné jméno. Kdokoli ze Západu, když by si tu nabídku přečetl, tak by zajásal.

Mámo, tak malou částku musíme vložit a tak mnoho peněz můžeme získat. To je přece senzace. Kolik to je procent zisku, když vložím 1.000,- tedy 10\3 (deset na třetí) a získám 100.000,- tedy 10\5 (deset na pátou) – rozdíl dvou řádů. To se procenty jen těžko vyjadřuje.

Ilustrační obrázek Foto:  Zdzisław Koguciuk
Ilustrační obrázek Foto:
Zdzisław Koguciuk

A hodnocení Kupónové privatizace, kdy unáhlení ustrašenci tvrdili jedno a ti rozvážní odvážní zase opak bylo jedním z faktorů, který začal poltit společnost. Někdo prostě není schopen pochopit dvě základní věci. 1. Risk je zisk nebo také velké hovno, 2. Nikdy nesvěřuj své peníze neprověřeným lidem.

A pak, postupně, to šlo s tou soudržností společnosti dole kopcom. Číselně slabší parta „Havlových lidskoprávních idealistů“ začala ztrácet na partu „Klausových realistů“ a Sarajevský atentát, následovaný opoziční smlouvou na sebe nenechaly dlouho čekat.

A uběhlo deset krušných let Klausovy prezidentury, kdy hlavně při druhé volbě pravdoláska dělala první poslední, aby Klaus prohrál a Káča Jau Jau předváděla takové kusy, že všichni televizní diváci mužského pohlaví mohli konstatovat, že tu biomasu moc neumí, ale nohy má naozaj pekné.

A když Karl Johannes Nepomuk Josef Friedrich Anton Vratislav Mena Fürst von Schwarzenberg v roce 2013 slavně pros*al prezidentské volby, tak stupeň nabuzenosti pravdolásky dosáhl bodu varu a nyní se podobá přetopenému kotli.

Hned v roce následujícím, po té slavné porážce, se naskytla příležitost k odvetě. Sice ne přímé, na to nebyly síly, ale nepřímé, pomocí změny režimu na Ukrajině.

V normálním spořádaném státu a spořádané společnosti nejezdí ústavní činitelé, bývalí ministři zahraničí do ciziny, podněcovat tam revoltu proti demokraticky zvolenému prezidentovi, který byl celým mezinárodním společenstvím bez námitek uznán.

Ale naše pravdoláska se již od doby bombardování Srbska drží hesla účel světí prostředky a proto i v případě Ukrajiny byl každý prostředek dobrý k tomu, aby se tuto zemi povedlo převést na protiruskou filosofii a poklonkování USA.

Jistě se ozve řev, že to tak není, ale snaha to zdůvodnit naprosto stejně marná, jako moje snaha vysvětlit manželce, proč jsem jednoho krásného dne seděl v kavárně Černá růže s jednou vyvinutou blondýnou. Jinými slovy, takové Frýdecko-místecké zdůvodňování je zcela zbytečné a marné.

A ukrajinští uprchlíci? Nikdo o nich vlastně neví. Zapsáni jsou jako uprchlíci, ale kde jsou? V „Kyjevské Ukrajině“? Je to možné, ale jsou to občané této země, tak nevím, nevím, jestli jim titul „uprchlík“ vůbec přísluší?

A v Rusku? Mají stejný jazyk, stejnou barvu pleti, stejné vyznání? Jsou to tedy uprchlíci nebo ne? Vždyť v Západním Německu byli „uprchlíci“ z NDR vždy přijímáni jako plnoprávní občané a třeba na Krymu měli snad všichni ukrajinští občané možnost optovat pro ruské občanství a mnozí to také udělali.

Jenomže, ta současná „uprchlická krize“ není vlastně žádnou uprchlickou krizí. Lze ji daleko snáze srovnat s náletem špačků na třešněmi obsypaný strom, v tomto případě Německo.

Každý uprchlík má být umístěn do tábora, přesně tak, jak to v 70. a 80. letech dělalo s československými emigranty Rakousko a v tom táboře si pak vyřizovat vstup do některé země, třeba do USA, Německa či kamkoli jinam.

Našem, skvěle placeným unijním politikům, se toto vůbec, ale vůbec nepodařilo. Z nějakého „pitomého idealismu“ či snad ze strachu nebo neschopnosti nechali toto narůst do současných obludných rozměrů a co hůře: Hrozí, že toto zopakují i příští rok.

Pomáhej proto nám i celé Evropě Pán Bůh.

 

 

Jiří Hermánek

Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*