Ukrajina: O zamlčovaných skutečnostech a přilévání oleje do ohně

Ukrajina: O zamlčovaných skutečnostech a přilévání oleje do ohně

Často dostávám od svých přátel dotaz, jak se dívám na vývoj událostí poslední doby na Ukrajině. Zpravidla hned v úvodu říkám, že se můj pohled podstatně liší od zpráv, které získáváme od naší vlády i veřejnoprávních sdělovacích prostředků. Na rozdíl od nich si neustále připomínám, že za Demokratickou stranu zvolený prezident Bill Clinton v roce 1995 k armádním vedoucím činitelům USA prohlásil, co se týče strategie americké zahraniční politiky, že na předním místě musí dojít – poté, kdy se podařilo rozložit Sovětský svaz na jednotlivé republiky – i k rozkladu samotného Ruska, aby se už nikdy nemohlo stát velmocí.

Smyslem Clintonova projevu bylo zajistit Spojeným státům, aby do budoucna byly jedinou takzvanou supervelmocí, která bude rozhodovat o dalším vývoji světa, zejména těch jeho částí, které svou polohou nebo nerostným či jiným bohatstvím mohou být Spojeným státům k užitku a prospěchu.

 Clintonovo poselství rozvíjejí oba jeho následovníci. Svědčí o tom účast Spojených států v takzvaných barevných revolucích v zemích hraničících s Ruskem, zejména v Gruzii a na Ukrajině na počátku století a nahnědlý převrat na Ukrajině v letošním roce. „Supervelmocenskou“ pozici Spojených států ostatně dosvědčují v tomto období také zásahy do vývoje v Afganistanu, Iráku, Libyi, Tunisku, Sýrii, Venezuele a v dalších zemích. Rozštěpit Rusko se však za poměrně krátkou následnou dobu vládnutí pijana Jelcina, který připustil největší rozkradení společenského majetku a nepřehlédnutelný chaos v zemi, nepodařilo; jeho nástupce Putin tento trend se pokusil zastavit a Clintonovu strategickému plánu se snaží čelit. – Nicméně v nové publikaci Zbigniewa Brzezinského se praví, že „USA se musí především s Německem podílet, cíleně a rozhodně na vymezování evropské geografie a potom jednat o definitivním postavení pobaltských republik a Ukrajiny v evropském systému. Pro Rusko to jsou mimořádně citlivé otázky a problematika.“ (Citováno podle: Groušl, Josef: Strategická vize Zbigniewa Brzezinského. Naše pravda, 2014, č. 10, 10.III,s.3.)

 Jiná myšlenka, která mi v souvislosti s ukrajinskými událostmi přišla na mysl, spočívá v informaci uveřejněné po závěrečných jednáních představitelů Sovětského svazu, Německa a Spojených států, která nám sdělovala, že bylo dosaženo shody o tom, že Severoatlantická aliance se nebude dále rozšiřovat směrem na východ. Prezident Havel dokonce zpočátku – do rozpuštění Varšavské smlouvy – mluvil o rozpuštění obou vojenských paktů. Nicméně za tři roky po rozpuštění Varšavské smlouvy byly navázány kontakty ČR se Severoatlantickou aliancí, v roce 1997 byla Česká republika přizvána ke vstupu do NATO a v roce 1999 za téhož prezidenta Havla byla mezi prvními státy dřívější Varšavské smlouvy, které do NATO vstoupily. Je zřejmé, že v současném obratu Ukrajiny k Západu NATO kalkuluje s přijetím další země s tím, že se tak znovu dostane až na samotné hranice s Ruskem. Je přirozené, že něco takového Putinovo Rusko připustit nemůže; proto navrhuje, aby se Ukrajina (nyní už bez Krymu) stala politicky neutrálním státem, jehož hranice by garantovalo Rusko, EU a USA. V tomto návrhu se odráží připravenost garantovat hranice Ukrajiny a zamezit pomluvám o tom, že Rusko chce „uchvátit“ alespoň ty části Ukrajiny, v nichž žije značná část ruských obyvatel. Má-li hranice Ukrajiny potvrdit Evropská unie i USA, je z tohoto návrhu patrné, že Rusko nesleduje připojení kterékoli části Ukrajiny k Ruské federaci. Požadavek neutrální Ukrajiny pak vychází z někdejší shody o tom, že NATO – alespoň pokud jde o Ukrajinu – nebude dále obkličovat západní hranice Ruska.

 V souvislosti s rozbíhajícími se událostmi nespokojených Ukrajinců na Majdanu mě začaly obtěžovat další myšlenky, jako: kde vzali prostí Ukrajinci zbraně? Informace o zabitých také na straně policistů se ve sdělovacích prostředcích jen mihla a zapadla. Kdo dal vzbouřencům na Majdanu zbraně, či kdo jim na ně dal peníze? Kdo profinancoval postavení barikád z pneumatik? atd. Tyto a další závažné otázky byly už v Haló novinách a v publikacích Křesťanskosociálního hnutí vysvětleny. Hluboký vhled do příčin a vývoje těchto událostí přinesl například Miloslav Ransdorf v Naší pravdě 10. března t.r. V tomto rozhovoru se mimo jiné odvolává také na zahraniční zdroje, také na amerického ekonoma a politologa Paula Craiga Robertse, někdejšího náměstka ministra financí v Reaganově vládě. Ten v článku z 1. března – s odkazem na odtajněný telefonický rozhovor náměstkyně ministra zahraničí USA s velvyslancem USA v Kyjevě – uvádí, že „Washington na Ukrajině „investoval“ 5 miliard dolarů, aby tam byl nastolen režim, který bude hájit zájmy Spojených států. Takže šlo rozhodně o státní převrat.“ Na jiném místě ukazuje, že na Ukrajině v současnosti „neexistuje žádná demokracie ani právní stát. Zákony jsou přijímány pod hlavněmi pušek a radikálních skupin.“ Vážnost zásahu Washingtonu spatřuje americký politolog mimo jiné také v tom, že „na rozdíl od předchozích případů je to, co se právě odehrává na Ukrajině, přímo strategickou hrozbou pro Rusko.“ (citováno z www.rodon.cz/clanky/Politika/Paul-Craig-Roberts-Ti hlupaci-z-Washingtonu-a-Ukrajina-2948).

 V následných článcích autor své myšlenky potvrzuje a dále rozvíjí. Například v článku z poloviny března uvádí, že „cílem washingtonského puče v Kyjevě bylo mít tam loutkový režim, který vytlačí Rusko z jeho námořní základny na Krymu.“ Proti útokům, že Krym Rusko anektovalo bez referenda po celé Ukrajině, autor argumentuje tím, že když „Krym převáděl Chruščov, Rusům o tom hlasovat nedal“. – V článku z 1. dubna nazvaném „Kolosální loupež startuje“ ukazuje, jaké důsledky bude mít půjčka vyžádaná ukrajinskou vládou u Mezinárodního měnového fondu. Ukrajinu postihne „drastická redukce starobních důchodů, veřejných služeb, počtu státních zaměstnanců i dotace na elementární spotřebitelské artikly typu zemního plynu.“ „Už beztak ubohý životní standart se bude propadat ještě mnohem níž. Ukrajinská aktiva ve veřejném vlastnictví i soukromé podniky čeká navíc rozprodej do západních rukou.“ „Ukrajina bude zahnána do ještě hlubší dluhové pasti.“ Do závěru článku autor klade smutné předpovědi: „Lehkovážní naivkové, účastnící se inscenovaných protestů na Majdanu, budou litovat do konce života.“ „Korupce, jež bere Ukrajinu útokem, se bude předchozí režim jevit jako ztělesnění ctnosti.“

 17. dubna, zřejmě, když zaznamenal, že představitelé USA směřují svou politiku k mimořádně ostře vyhraněným protiruským krokům i v oblasti vojenské – v následujících dnech Spojené státy vyslaly 600 vojáků do blízkosti ruských hranic, a to 150 do Polska a 450 do pobaltských republik a do oblasti Černého moře svůj torpédoborec Donald Cook – uveřejnil pod názvem „Rusko slovům věřit nesmí“ článek, v němž varuje Rusko před spoléháním se na diplomacii, mezinárodní organizace a mezinárodní spolupráci. „Kerry už Lavrovovi dal na srozuměnou, že Washington Rusku naslouchat nehodlá.“ A „protože Washington platí dobře, nebudou Rusku naslouchat ani evropské loutky Washingtonu.“ Autor je toho názoru, že „Washington nechce, aby se ukrajinská otázka urovnala diplomatickou racionální cestou.“

 A Rusko, domnívá se, „by možná udělalo lépe, kdyby ruská území obsadilo ihned, začlenilo je zpátky tam, odkud přišla. Mělo by to udělat dříve než se Spojené státy a jejich loutky v NATO připraví na válku.“ Paul Craig Roberts přitom varuje: „Jestliže Rusko umožní, aby si tato území podmanil Washington, prestiž a autorita ruské vlády se zhroutí.“ Washington by tak získal šanci k „úplné izolaci ruské vlády.“ Rukama „stovek nevládních organizací, které sám financuje a ruská vláda lehkověrně toleruje. Páté kolony Washingtonu Rusko rozkládají.“ A dodává: „Ruská i čínská vláda se podle mne dopouštějí vážné strategické chyby, zůstávají-li součástí mezinárodního platebního systému na bázi amerického dolaru. BRICS i další z těch, komu neselhává mozek, by dolarový systém, který je nástrojem imperialismu Spojených států, měli opustit ihned.“ A „vybudovat separátní platební i komunikační/internetový systém pod svou výlučnou kontrolou.“ (Výše uvedené citace jsou převzaty z www.stripkyzesveta.cz)

 Vybral jsem tyto názory ze série podobných, protože se domnívám, že citovaný autor nemůže být podezírán z komunistických či výrazně levicových názorů; jde však o autora, který důvěrně poznal chod americké vládní administrativy a snaží se vidět její působení o pár kroků dopředu a blízek realitě umí dohlédnout i důsledky nikoliv mírumilovné politiky amerického establishmentu.

 Při pomyšlení, že USA vydaly 5 miliard dolarů na to, aby svrhly ukrajinskou vládu, která měla blíž k Rusku než k Evropské unii, mě jen tak mimochodem napadá, kolik stovek škol či nemocnic by mohlo být postaveno v některých rozvojových zemích trpících jejich nedostatkem, kolik tisíců životů zejména dětí, ale i dospělých umírajících z podvýživy a na vyléčitelné nemoci, by mohlo být zachráněno, kdyby se ona suma peněz vynaložila například na plnění miléniových úkolů vyhlášených Valným shromážděním OSN v roce 2000? To by pak představitelé Spojených států s větším právem mohli mluvit komukoli o lidských právech, než když tuto částku investují do převratu ve vzdálené mírumilovné zemi, do převratu, který sám o sobě si vyžádal desítky lidských obětí a rozhodně nesledoval zájmy ukrajinského lidu a také žádná lidská práva, ale, bohužel, jen a jen zájmy současného amerického establishmentu.

 Udivovalo mě rovněž, s jakou lehkostí naše veřejnoprávní sdělovadla informovala o osobní účasti vrcholných politických představitelů Západu včetně amerického ministra zahraničí, ale také některých našich výrazně prozápadních činitelů na mítincích Majdanu; skutečně, jako by to byla jejich osobní či občanská záležitost. Lze se s určitostí domnívat, že nešlo pouze o morální podporu. Nedovedu si představit, jakou zlobu by tyto veřejnoprávní prostředky spustily, kdyby protirežimní shromáždění na území USA nebo například shromáždění proti americké agresivní politice uskutečněné ve Venezuele či jinde ve světě přijeli podpořit vrcholní vládní představitelé z Ruska, ČLR, Vietnamu, Kuby, Běloruska apod.

 Rozumím postoji Vladimíra Putina, že zabezpečuje na Krymu, strategickém místě Černého moře, ruskou dlouholetou vojenskou základnu, která střeží pohyby plavidel podél ruského pobřeží, a nehodlá připustit, aby tato základna jednou byla zneužita představiteli prozápadního ukrajinského režimu a Severoatlantickým paktem proti Rusku. Je přece nad slunce jasné, že v případě, kdy Ukrajina podepíše asociační dohodu s Evropskou unií a vstoupí do Severoatlantické aliance, nebude strategicky významná vojenská základna Ruska na jejím území myslitelná.

 Chápu také Baracka Obamu, že necelé dva týdny po změně ve vedení ukrajinské vlády pobýval ve Spojených státech na jeho pozvání nový šéf ukrajinské vlády Arsenij Jaceňuk. Americký prezident tak demonstroval svou solidaritu s touto formou změny režimu, když už do této změny USA investovaly oněch 5 miliard dolarů, jak o tom vypovídal Paul Craig Roberts, a jsem přesvědčen, že administrativa USA správně zaúkolovala – a nadále bude v tom pokračovat – nového ukrajinského premiéra tak, aby jeho vláda do budoucna působila v zájmu Spojených států a jejich diplomacie.


 Za tím účelem se také v Kyjevě netrhnou dvéře s návštěvami vysokých státních činitelů Spojených států. Právě v těchto dnech navštívil Ukrajinu americký viceprezident Joseph Biden, který odtud vysílal hrozby Rusku. Současně Washington poskytl Ukrajině pomoc dalších 50 milionů dolarů a Pentagon vyslal americké vojáky do blízkosti ruských hranic. – S nástupem Jaceňukovy vlády Alexandr Barabanov, Ukrajinec žijící v Praze, mající své příbuzné žijící v Kyjevě, vypovídá, že „Jaceňukova pučistická vláda musela vrátit peníze, které dostala na svržení Janukoviče“, že „první, co udělala, byla privatizace státních podniků“ a že Jaceňuk „nejenže poslal za oceán skytské zlato,… ale také prodal státní energetické podniky, mj. i německým firmám.“ (Hoření, Monika: Majdan se připravoval dlouho. Rozhovor Haló novin s Alexandrem Barabanovem. Haló noviny, 24, 2014, 23.IV., č. 95, s. 3)

 Nedivím se ani představitelům Evropské unie, v jejichž členských zemích existuje za celou dobu jejího trvání největší počet nezaměstnaných a lidí žijících pod úrovní chudoby nebo v její těsné blízkosti. Představitelé Evropské unie dělali vše pro to, aby otevřeli trhy téměř padesátimilionové Ukrajiny západoevropským zemím; tak také zněla původně nabízená smlouva EU s Ukrajinou, kterou Janukovič nemohl přijmout, mimo jiné proto, že by ztížila dodávání ukrajinského zboží na domácí trh, protože určitá jeho část by ještě neodpovídala parametrům požadovaným Evropskou unií, a tak by ukrajinský trh byl zaplaven do co možná největší míry západoevropským zbožím. Západoevropští představitelé získali zkušenost s tím, jak se počátkem devadesátých let minulého století uvolnilo sociální napětí v řadě západních zemí, v nichž už krize klepala na dvéře, když se pro ně otevřely trhy východoevropských zemí a s nimi jim padly do náručí četné ekonomické celky „za hubičku!“, které předtím patřily zemím takzvaného sovětskému bloku.

 Za výše uvedených okolností většina politiků a politologů Spojených států a – „protože Washington platí dobře“ (Paul Craig Peters) – i politiků, politologů a dalších činitelů spjatých s establishmentem EU a jejích členských států vytváří politickou atmosféru, v níž Rusko je představováno jako agresor a jeho prezident jako zloduch. Představitelé těchto států vyhlásili sankce vůči ruskému státu a několika desítkám jeho představitelů, kterým znemožňují vstup na území USA a EU, případně zablokovali jejich konta, pokud se nacházejí na území USA a EU, vymýšlejí a realizují další sankce.

 V tomto duchu s výraznou protiruskou aktivitou jedná i naše vláda, v jejímž čele stojí sociální demokracie s postem ministra zahraničí, který reprezentuje Lubomír Zaorálek, jenž v této souvislosti mimořádně aktivně přispěl k šíření protiruské kampaně. Je mi líto, že do této kampaně přispěl i prezident Miloš Zeman, když veřejně prohlásil: „Věřím, že Evropská unie, ale i NATO najdou v této těžké chvíli odvahu k tomu, čemu se někdy říká deterent, český překlad je docela ošklivý – zastrašování – právě proto bych rád použil tento anglický výraz, právě proto, aby se dějiny neopakovaly a aby vzniku řetězové reakce bylo zabráněno.“ (www.ct24.cz).

 Po březnovém referendu na Krymu a po připojení Krymu k Ruské federaci, což americký vědec a publicista Michael Parenti charakterizoval slovy: „Referenda o připojení Krymu k Rusku se zúčastnila 83 procenta oprávněných voličů. Pro oddělení od Ukrajiny a návrat do Ruska z nich hlasovala 93 procenta“; byl to „masivní triumf“, čeští zarytí nepřátelé Ruska spustili proti němu a proti jeho prezidentovi pomyslnou kanonádu jedovatých střel.

 Předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg nestydatě přirovnal Putina k Hitlerovi, jeho místopředseda Miroslav Kalousek v široce sledovaném televizním pořadu Otázky Václava Moravce mluvil o „anšlusu“, to aby u českých diváků vzbudil neblahé vzpomínky na rok 1938 a na zabrání pohraničního území Československa hitlerovským Německem v říjnu 1938. Pan Kalousek bezprostředně dodal, že po „anšlusu“ Rakouska šlo o lavinovité porušování mezinárodního práva a lidských práv vůbec. Tomu, že je třeba v současnosti za každou cenu zabránit a přijmout proti Rusku ty nejostřejší sankce. Při tomto srovnání však „zapomněl“ dodat, že anšlus Rakouska byl výrazný realizační počin Hitlerova plánu, zakotveného dávno předtím v jeho Mein Kampfu a jeho plánu Drang nach Osten. Přitom o žádném podobném Putinově plánu na kolonizaci cizích států ani pan Kalousek nic vědět nemůže. Navíc, pánové Schwarzenberg, Kalousek, případně další, jako by zapomněli na to, jakou roli sehráli před šesti lety v tom, že Topolánkova vláda za účasti náměstka předsedy vlády a ministra zahraničí Karla Schwarzenberga uskutečnila své výjezdní zasedání v Teplicích – městě mimo dohled pražské veřejnosti – aby tam bez souhlasu Poslanecké sněmovny rozhodla o podepsání smlouvy se Spojenými státy o vybudování americké vojenské základny na území České republiky a za druhé, v rozporu s usnesením Rady bezpečnosti OSN č. 1244 rozhodla mezi prvními o uznání Kosova jako samostatného státu. – Nutno dodat, že v podobném ostře protiruském duchu vystupují také někteří představitelé Občanské demokratické strany.

 Za těchto okolností, kdy se česká vláda přizpůsobuje neřku-li podrobuje frontálnímu protiruskému tlaku USA a Evropské unie, nevím, zdali je vhodné v této souvislosti uvést jeden „zlovolný protiamerický drb“ či jednu „zlovolnou protiamerickou pomluvu“; ale vzhledem k tomu, že si to dovolil tak významný a zkušený žurnalista a vědec, jakým je Jan Čulík v Britských listech 22. dubna 2014, dovolím si uvést jeho vyjádření.

 Česká republika kvůli své zeměpisné poloze a velikosti nebude nikdy mít možnost dělat vlastní, samostatnou zahraniční politiku. Čeští ministři zahraničí by se však mohli aspoň v některých situacích chovat uměřeně, neprovádět rektální alpinismus vůči velmocím a v některých případech prostě mlčet, i když už nemohou určité věci říct, sdělil Britským listům jeden informovaný zahraničněpolitický expert. Jenže – a tato informace je zcela neověřená, nikdo ji nepotvrdí a varujeme, že je to zřejmě jen zlovolná protiamerická pomluva – pan ministr zahraničí Zaorálek musí zastávat v případě ukrajinské krize ostře proamerické stanovisko, protože mu – podle neověřeného zlovolného drbu, který nikdo nepotvrdí – údajně bylo dáno najevo, že americké ministerstvo zahraničí si dobře pamatuje, že v opozici vystupoval proti umístění amerického radaru v České republice, takže pokud by znovu projevil postoje, které se příčí americkým zájmům, ve funkci ministra zahraničí by prý skončil.

 V souvislosti s tím vyslechly Britské listy také informaci o tom, že jeden z předchozích amerických velvyslanců v České republice se dožadoval přijetí u českého ministra zahraničí v libovolnou denní dobu, kdy se mu zamanulo – aniž by si schůzku předtím objednal. Jednou stál před branami Černínského paláce a dožadoval se telefonicky přijetí u ministra zahraničí. „Ale vždyť jste se neobjednal, tak se v sekretariátě objednejte, mám pracovní program“, sdělil mu ministr. „Ale já jsem americký velvyslanec!“ zněla odpověď od vrat.

 Velvyslanec zuřil, odešel a objednal se na druhý den. Když se k ministrovi dostavil, položil mu na stůl papír formátu A4 s nadpisem Talking Points. Na něm bylo napsáno, co si americké ministerstvo zahraničí přeje, aby český ministr zahraničí říkal na veřejnosti.

 I tato informace je samozřejmě nezdokladovatelná a je to čistý zlovolný protiamerický drb, od něhož se Britské listy s rozhořčením distancují.

 Je však třeba popravdě uvést, že v samotných Spojených státech a také v západní Evropě i u nás se nacházejí politici, politologové a společenskovědní činitelé – především z levicových, ale nejen levicových kruhů – kteří hlásají pravdu o zostřených tendencích protiruské politiky Spojených států a Evropské unie; poukazují na to, jak v Evropě nebezpečně zvedají hlavu fašistické a profašistické elementy v Německu, kde neofašisté už získali zastoupení ve vrcholných zastupitelských orgánech některých spolkových zemí, v Maďarsku, kde Jobbik, neonacistická strana, získal v posledních volbách přes dvacet procent hlasů, na Ukrajině, kde už za Juščenka získali volnost stoupenci a pokračovatelé banderovců, kteří se aktivizují zejména v západní části státu, na Slovensku, kde v posledních volbách byl za župana v kraji Slovenského národního povstání zvolen Marian Kotleba, představitel krajně pravicového zaměření, politik, který napomáhá k živení úcty k Tisovi a válečným zločincům, v pobaltských republikách, zejména v Lotyšsku, kde fašisté bez zábran působí, ve Francii, kde politická aktivita paní Le Penové získává nové stoupence, a v dalších zemích.

 Mezi politiky, kteří se postavili proti protiruské politice amerických vládních kruhů, lze zahrnout kromě již zmíněného Paula Craiga Robertse další. Jan Eichler v Právu vysvětluje postoje dvou dalších amerických profesorů; jeden se jmenuje John Ikenberry a je z Princetonské univerzity, druhý, Daniel Deudney je z Hopkinsonovy univerzity. Na webu stripkyzesveta.cz se kromě článků Paula Craiga Robertse objevuje k danému tématu ještě například jméno německé pedagožky, novinářky a moderátorky Christiane Hoffmannové, jméno americké „živoucí ikony levicové vědy“ Michaela Parenti. Jistě bychom našli na jiných webech i další významná jména.

 Pokud jde o domácí kotlinu, z pravicového spektra si všimněme alespoň racionálního postoje bývalého prezidenta Václava Klause, který nepodlehl vnějším tlakům, a od počátku ukrajinské krize zaujímá realistické postoje. Po přednášce na Vysoké škole finanční a správní Václav Klaus spolu s Jiřím Weiglem zpracovali obsáhlejší studii, která je uveřejněna na www.echo24.cz. Pod názvem Zabraňme zplošťování o Ukrajině http://echo24.cz/a/wuqhq/zabranme-zplostování-o-ukrajine-pise-klaus) pak obšírněji uvádějí své názory na poslední události na Ukrajině. Václav Klaus pak v koncentrovaném vyjádření dal 24. dubna interview pro ČT24, v němž mimo jiné řekl: „Jsem stoprocentně přesvědčen, že Putin je nešťastný z toho, do čeho byl zavlečen. Z jeho strany to byl vynucený tah. … Pro něho to žádné vítězství není. To, co se vyhrotilo na Ukrajině, já myslím, že nevyhrotilo Rusko, a to je soud silný, co říkám, to vyhrotil Západ, to vyhrotila západní Evropa, to vyhrotily Spojené státy, to vyhrotili naši gerojové, hrdinové Schwarzenbergové, Kocábové, Štětinové a další. … Strůjci toho, co vypuklo na Ukrajině, to co vypuklo na kyjevském Majdanu, myslím, já, co o tom tuším, vím, slyším, to nebylo Rusko, to nebyl Putin.“

 Spojené státy … „postavily Ukrajinu do pro Ukrajinu neřešitelných konfliktů a neřešitelného dilematu.. Prostě v tuhletu chvíli rozpolcenou, téměř nefungující zemi, která neprovedla důslednou politickou ani ekonomickou transformaci po pádu komunismu, tak tuto zemi, která je rozpolcená obyvatelstvem, která má spoustu dalších problémů, tak tuto zemi najednou nutit odpovědět na otázku: chcete patřit k Západu nebo chcete patřit k Východu, chcete do EU nebo se nějak spojit s Ruskem? My jsme od začátku říkali a já jsem vydal celou řadu prohlášení už v únoru. Tím, když Ukrajinu do toho tlačíte, tak ji zničíte a rozbijete. Přesně to se stalo a to mě mrzí.“

 Důkladné analýzy událostí na Ukrajině v západoevropských zemích můžeme očekávat především od radikálně levicových stran. Například redakční kolektiv měsíčníku, který vydává komunistický kolektiv zaměřený na mezinárodní politiku, uveřejnil už v první polovině února článek, nadepsaný „Od Jugoslávie k Ukrajině“ a poukázal v něm na shodu používaných metod ze strany vnějších nepřátel s tím, že v závěru článku kolektiv varuje před tím, aby nakonec na Ukrajině nedošlo k podobnému krvavému rozuzlení, jako tomu bylo v Jugoslávii před 15 lety.

 V českém politickém prostředí se k realistickým pohledům na vývoj na Ukrajině hlásí někteří významní politologové, jako například Oskar Krejčí, Jan Eichler a další, z nichž někteří využívají mediálního prostoru, který k tomuto účelu poskytují téměř výhradně Haló noviny (Krejčí), téměř výjimečně i Právo (Eichler). Ze spektra parlamentních politických stran lze do této skupiny zařadit, bohužel, pouze Komunistickou stranu Čech a Moravy. Její funkcionáři aktivně využívají zastupitelských orgánů i veřejného prostoru, aby šířili pravdu o dramatu, jeho příčinách a projevech, jak se prezentují v ukrajinské politické atmosféře. Významnou úlohu ve veřejném prostoru sehrávají ti funkcionáři, kteří mají bohaté zkušenosti z působení v mezinárodních vztazích, jakož i schopnosti tyto vztahy analyzovat a prezentovat na veřejnosti. Takto na veřejnosti působí například Vojtěch Filip, Miloslav Ransdorf, Jaromír Kohlíček, Jiří Maštálka, Josef Skála, Milan Krajča a další.

 Jako příklad si dovolím citovat část vystoupení poslance Filipa v Poslanecké sněmovně dne 19. března t.r. V úvodu svého vystoupení Vojtěch Filip přečetl dopis od předsedy Komunistické strany Ukrajiny Petra Simoněnka, který dostal před pěti dny a ve kterém děkuje českým komunistům a jejich vedení za solidaritu a následně popisuje, do jakých tragédií ukrajinská krize dospěla. V tomto dopise předneseném v plénu sněmovny mimo jiné stojí: „Upozorňovali jsme na stále intenzivnější vměšování do vnitřních záležitostí Ukrajiny ze zahraničí. Prosazovali jsme názor, že napětí na Ukrajině je třeba řešit dialogem všech politických sil. Navrhovali jsme vytvoření nezávislého lidového kontrolního orgánu, který by dohlížel na činnost vlády a připravil celostátní referendum, ve kterém by lid Ukrajiny právoplatně rozhodl o své budoucnosti. Navrhovali jsme vytvoření instituce volitelných soudců i politickou reformu, která by vedla k decentralizaci státní moci na Ukrajině. Naše výzvy nebyly vyslyšeny ani bývalým prezidentem Janukovyčem, ani vůdci tehdejší opozice.

 Ukrajina se dostala na samou hranici společenského a sociálního rozvratu, faktického bezvládí a anarchie. V důsledku demoralizace celého mocenského aparátu na Ukrajině téměř přestal fungovat systém výkonné a soudní moci. V současné době není nikdo, kdo by zajišťoval dodržování zákonů. Na Ukrajině stále posilují moc ozbrojené nacionalistické a ultrapravicové skupiny, které jménem revoluce mohou občanům zabírat majetek, dopouštět se na nich násilí a zastrašovat je. Situace se vymkla kontrole, přičemž vedoucí představitelé policie a vnitra, kteří se rekrutují ze včerejší opozice, v lepším případě nemají na ozbrojené skupiny žádný vliv a v horším případě se sami tiše účastní nezákonností.

 Aktivisté KS Ukrajiny se stali prvními oběťmi útoků. Je všeobecně známo, že snahou ukrajinských nacionalistů a západních velmocí je úplná likvidace komunistického hnutí na Ukrajině. V podmínkách rozpadu právního systému jsou komunisté vystaveni vydírání a zastrašování, jsou fyzicky napadáni, dochází k zabavování majetku včetně stranických tiskáren. Jsou snahy o úplné paralyzování činnosti KS Ukrajiny.

 Nejmarkantnějším příkladem byla „revolucionáři“ provedená konfiskace kanceláře Komunistické strany Ukrajiny v Kyjevě a okradení pracovníků, kteří byli v budově. Velká část našich regionálních kanceláří byla vyrabována a vypálena. Na Ukrajině byly zničeny stovky památníků druhé světové války.

 Tragické události na Ukrajině jsou důsledkem sebevražedné politiky uskupení, která v boji o moc úplně ignoruje možnost kompromisu a dialogu s oponenty, čehož aktivně využívají radikální hnutí, která si osobují právo se pod opozičními hesly dopouštět jakýchkoliv nezákonností.

 V této těžké době KS Ukrajiny hájí práva prostých lidí, bojuje za splnění svých programových cílů a snaží se o obnovení a růst vlivu komunistické strany na celé Ukrajině. I nadále podporujeme zájem lidu na zachování teritoriální jednoty Ukrajiny. K tomu je potřeba zahájit co nejširší dialog všech politických sil. Komunistická strana Ukrajiny zastává názor, že federalizace a zvýšení pravomoci regionů může zachránit teritoriální jednotu Ukrajiny a vytvoření podmínek pro návrat ke klidu a vzájemnému porozumění mezi občany celé Ukrajiny.“

 Po přečtení dopisu od předsedy Komunistické strany Ukrajiny poslanec Filip pokračoval: „Já jsem přesvědčen, že pokud tady někdo hovoří o společných hodnotách Evropy, o hodnotách, které je třeba chránit v rámci Evropské unie, tak je potřeba mezi tyto hodnoty brát také minimálně právo na odlišný politický názor, na právo se podílet na správě věcí veřejných, na tom, aby všechny politické názory mohly být zastoupeny na rozhodování o dalším osudu jakékoliv země. A v tomto ohledu je potřeba říct, že není možné jednostranně podporovat moc, která se ujala svých funkcí způsobem, který odporuje zásadním evropským hodnotám. Já jsem na to upozorňoval i v televizním pořadu, že ukrajinský rabín vyzval židy žijící na Ukrajině, aby se vystěhovali do Izraele, právě při paměti toho, že už za Bohdana Chmelnického byly pogromy na židy, že za druhé světové války to bylo také neustálé vybíjení od nacionalistů, a myslím si, že česká populace tam byla také ve velmi těžkých podmínkách a nakonec je tam v těžkých podmínkách i dnes. Bandy banderovců skutečně zavraždili nemálo občanů České republiky, Slovenské republiky, venkoncem i mé příbuzné.

 Takže v tomto ohledu jsem přesvědčen, že zásadní otázka, která tady je, je, jestli vůbec nová moc je schopna respektovat dohodu, kterou udělal prezident Janukovyč s třemi ministry zahraničních věcí Evropské unie. Jestli tedy ovládají onen Majdan, jestli skutečně mohou být těmi, kteří budou reprezentanty státní moci na Ukrajině. Já podporuji co nejdřívější volby jak prezidentské, tak samozřejmě parlamentní, aby se moci na Ukrajině uchopili lidé, kteří byli zvoleni ve svobodných volbách, protože jinak se tady dostaneme do situace, kdy budeme podporovat někoho, kdo jenom jiným způsobem do jiných kapes rozkrade případné miliony eur, miliony korun, nebo miliardy, které nebudou sloužit občanům Ukrajiny.“ V následující části projevu se ještě poslanec Filip zastává požadavku některých Čechů žijících na Ukrajině, kterých se zmocňuje strach o jejich další tamější pobyt, aby jim byl umožněn návrat do vlasti, ale aby to bylo uskutečněno taktním způsobem vůči Ukrajině, kde dlouhá léta žili.

 V závěrečné části projevu, zřejmě jako argumentaci proti protiruským štváčům po návratu Krymu do Ruské federace – s vědomím, že ruský Krym s bohatou historií v roce 1954 „věnoval“ tehdejší ministerský předseda a vedoucí činitel Komunistické strany Sovětského svazu Nikita Chruščov, národností Ukrajinec, Ukrajinské sovětské socialistické republice, která byla nerozlučnou součástí Svazu sovětských socialistických republik – Vojtěch Filip zdůraznil: „Pokud jde o samotné mezinárodní právo, už v právní teorii jsme se učili, co to je územní plebiscit. Ten samozřejmě známe. Známe samozřejmě i mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který v článku 1 odstavci 1 říká: „že každý národ má právo na vlastní politický režim, na využívání svých přírodních zdrojů“. Pokusme se tedy respektovat, že i tohle je závazek, který Česká republika převzala po bývalém Československu, protože to je ve Sbírce zákonů zveřejněno pod č. 120 z roku 1976. Je to jeden z našich závazků a nezapomínejme na něj, protože to je jedno ze základních práv, které máme. I pro nás je velmi důležité a neměli bychom si nechat mluvit do toho, jakým způsobem budeme využívat vlastní zdroje a jakým způsobem budeme organizovat náš stát. Ale samozřejmě tak, že budeme hodnoty, které jsou tam, vyžadovat pro sebe, ale i pro ostatní.(http://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/007schuz/s007053.htm)

 O tom, jak vážně bere komunistická strana problematiku, která se zauzlila kolem posledních událostí spjatých s ukrajinskou krizí, svědčí skutečnost, že nejvyšší orgán mezi sjezdy, zasedání ústředního výboru KSČM v březnu tohoto roku, bylo zasvěceno problematice mezinárodních vztahů se zvláštním zaměřením k ukrajinské krizi a způsobům jejího řešení.

 Předseda KSČM Vojtěch Filip v úvodním projevu na zasedání řekl, že „Evropa se snížila k tomu, že akceptuje fašistický puč, že jí nevadí, jakým způsobem se dostanou určité síly k moci, a to dokonce v takovém případě, kdy mohou poslanci ukrajinského parlamentu hlasovat na ukradené karty poslanců Strany regionů a Komunistické strany Ukrajiny. Evropské politické elitě nevadí, že se vypalují sekretariáty politických stran a klidným způsobem řekne, že byl prezident svržen, aniž by si ověřila, jakým způsobem se co odehrálo a za jakých okolností a jakým počtem. Zpronevěření se principu mezinárodního práva, kterého se tak Evropa vzdává, se skutečně přibližujeme k jakémusi relativnímu rozpadu vlastních hodnot.“

 V další části říká: „Tato koketerie s fašismem může být pro Evropu osudná. Žádná druhá studená válka pravděpodobně nebude, protože ve studené válce společenský řád, který představoval druhý pól vývoje lidstva – socialismus – právě proto, že měl větší odpovědnost za vývoj, a aby nedošlo k lidským tragédiím, ustoupil. A ustoupil kapitalismu, který neumí řešit své krize jinak, než jen dalším vyhrocováním napětí, dalším zbrojením, násilným přerozdělováním hmotných statků, jejichž důsledkem může být i válka a miliony mrtvých.“

 V závěrečné části pak uvádí, „že jsou síly ve světě, zejména mezi členskými státy NATO, které ozbrojený konflikt jsou ochotny vyvolat za každou cenu. Tzv. experti euroatlantického prostoru totiž nejsou schopni překonat to, že bipolární svět zanikl, jednopolární se neosvědčil a vícepolární zatím není. Myslí si, že se mohou vrátit a zamezit pokroku lidstva. Byl bych rád, aby se nové válečné tažení proti Rusku nebo proti jinému státu nekonalo.“

 Po obsáhlé diskusi bylo přijato Stanovisko KSČM k řešení situace na Ukrajině. Stojí v něm, že „Česká diplomacie, ale žel i Poslanecká sněmovna PČR, hlasy poslanců ČSSD, ANO 2011, KDU-ČSL, ODS a TOP 09 přispěla k dalšímu posunu od demokratického mezinárodního práva OSN k právu dvojích standardů. … Poslanci za KSČM toto usnesení nepodpořili a označují je za jednostranné a neodrážející objektivní vidění situace.

 KSČM navrhla vlastní text, který jasně konstatoval naše znepokojení nad tím, že se na Ukrajině dostaly k moci nedemokratickou cestou fašizující ultrapravicové síly, které ohrožují nejen demokratický vývoj, ale i většinu levicové, nebo jinak reálně smýšlející části ukrajinského národa. O tom svědčí i nevybíravé útoky na představitele Komunistické strany Ukrajiny a vypálení jejich ústředního sídla v Kyjevě.

 Dle názoru KSČM je v případě Ukrajiny nutné se přihlásit k podpoře Deklarace zásad přátelských vztahů a spolupráce mezi státy z roku 1970, principu národů na sebeurčení a také k šesti universálním hodnotám, které OSN prezentovala v Miléniové deklaraci, jimiž jsou svoboda, rovnost a solidarita, tolerance, nenásilí, respekt k životnímu prostředí a sdílená zodpovědnost za stav světa.

 KSČM je přesvědčena, že v případě řešení sporu mezi Ukrajinou a Ruskem je v prvé řadě nutné hledat mírová diplomatická řešení před sankcemi, blokádou a vojenskými hrozbami připomínajícími návrat období studené války. KSČM nabízí KS Ukrajiny a KS Ruské federace svou zprostředkovatelskou roli a navrhuje jako možné řešení neodkladné vypsání předčasných voleb, na základě nichž by se konstituoval nový ukrajinský parlament disponující legitimitou vůle občanů Ukrajiny, který by společně s tak vytvořenou vládou přistoupil k zajištění rovných práv, včetně autonomií všem národům Ukrajiny a současně přispěl k demokratickému a mírovému řešení nelehké situace v této velké přátelské zemi.“

 Lze snad doufat, že se bude zvětšovat ta část národa, která nebude podléhat obklopujícím nás sdělovacím prostředkům, které neberou pravdu a čest za hlavní kritéria své činnosti, a nedá se jimi opíjet; že se bude zvětšovat ta část obyvatelstva, která bude vyhledávat pravdivé zdroje informací, přemýšlet o nich a řídit se vlastním rozumem. Zdálo se mi, že jsem takový náběh pozoroval, pokud jde o problematiku Ukrajiny, například v pořadu paní Jílkové na ČT 1, který byl věnován právě Ukrajině.

 Také rozhovory s přáteli i neznámými lidmi mě snad opravňují k určité dávce optimismu. 18. dubna jsem jel dlouhou trasu metrem a stačil jsem při tom přečíst celý dopis prezidenta Putina evropským státníkům, který byl téhož dne uveřejněn v Haló novinách. Když jsem ten dopis dočetl a zvedl hlavu – ani nevím, zda byl uveřejněn i v jiných novinách – obrátil se ke mně jeden mladší spolucestující, který mé čtení zřejmě sledoval, představil se mi jako bývalý antikomunista, vyprávěl mi, jakými zkušenostmi musel projít, aby pochopil, že to, co u nás působí, je mafiánský kapitalismus, který je schopen za peníze koupit cokoli a prostřednictvím médií i lidské myšlení. Když jsme se loučili, dodal ještě, že teď vyvíjí mnoho úsilí, aby lidi pomohl přesvědčit o správném přátelském vztahu k slovanskému Rusku. A že je rád, že u nás vycházejí Haló noviny, jediné noviny, které píší pravdu o událostech.

 Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, a Českým národním sdružením jako svou 467. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, 30. dubna 2014.

Doc. PhDr. Ota Lev, CSc.

vyšlo na :http://www.ceskenarodnilisty.cz

Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*