Turecko vydírá Evropskou unii, o důvod více z ní vystoupit

Turecko vydírá Evropskou unii, o důvod více z ní vystoupit

Ještě coby premiér za tureckou Stranu spravedlnosti a rozvoje Recep Tayyip Erdogan se na politické scéně začal prosazovat koncem 90. let minulého století. Voliče zaujal mimo jiné názorem, že také pravověrní muslimové „mohou vydělávat peníze“. Tehdy se nikterak netajil tím, že dlouhodobě nestabilní zemi by prospělo tržní hospodářství – takové, jaké funguje ve většině západních zemí. Klíčový obrat ve společenském vývoji přinesly parlamentní volby v roce 2002, v nichž překvapivě zvítězila již zmíněná Strana spravedlnosti a rozvoje, založená teprve rok před těmito volbami na dvou základních pilířích, na jedné straně postavil víru v muslimský svět oddaný islámskému náboženství a na straně druhé těmto muslimům vnuknul myšlenku, že i muslimové by si mohli žít nad poměry. A turečtí muslimové na to slyšeli! Erdogan stanul v čele vlády poprvé v roce 2003 a bez váhání nastolil neoliberální hospodářský kurz. Stát velmi úspěšně zprivatizoval velké podniky, jako například Türk Telekom. Dlouho také netrvalo a z Erdogana se stal nejen turecký prezident, ale také vzor pro turecké muslimy ve stylu „žijme si nad poměry my muslimové, na úkor pravověrných křesťanských bezbožných psů“. Paradoxní je, že jeho vláda dokáže uspokojovat nejen potřeby Turků, ale i vydírat celou Evropu!

Vláda v Ankaře sice musí čelit rostoucím problémům. Mnozí ekonomové ve Wall Street Byznys píší o tom, že „turecký hospodářský zázrak“ skončil. HDP loni meziročně stoupl jenom o 2,2 procenta. Nejenom kvůli útlumu v Evropské unii, kam směřují zhruba dvě pětiny tureckého vývozu, ale hlavně proto, že výrazně polevilo tempo růstu investic i soukromé spotřeby. Palčivým problémem zůstává nezaměstnanost, zejména mladých lidí. Na pracovní trh každý rok vstupuje zhruba půl milionu lidí. Navíc existují výrazné hospodářské a sociální rozdíly mezi slabě rozvinutým východem a jihovýchodem Turecka a prosperujícími aglomeracemi na čele s istanbulskou.

Prezident Erdogan ale zůstává optimistou, dokonce si předsevzal, že Turecko se do roku 2023 stane hodnotou HDP desátou největší ekonomikou světa. Loni bylo s 1,13 bilionu amerických dolarů (s ohledem na paritu kupní síly) na místě šestnáctém, vyplývá ze statistik Mezinárodního měnového fondu. Je takový cíl reálný? Další rozsáhlé veřejné investice jako jeden z motorů hospodářského růstu by vedly k prohlubování schodku na běžném účtu platební bilance. Spotřebu domácností zase bude nahlodávat vysoká inflace i znehodnocující se turecká lira. Od poloviny května, kdy předseda amerického Fedu Ben Bernanke poprvé naznačil, že by mohl začít zpřísňovat měnovou politiku, vůči koši hlavních měn oslabila o 15 procent.

Kurz turecké liry negativně ovlivňovala také politická nejistota v zemi. Turecká ekonomika příliš spoléhá na příliv zahraničního kapitálu, nikoli na domácí úspory. Jejich míra byla nízká, neboť Turci tradičně nejeví příliš velké sklony k šetření. Svoji roli sehrává také stále nedostatečný rozsah bankovních služeb a nízká finanční gramotnost obyvatelstva. Kdo má nějaké peníze nazbyt, přelévá je hlavně do zlata nebo je investuje do rozsáhlé šedé ekonomiky. Turecko má značné závazky vůči zahraničním věřitelům. Stát jim musí během následujících splatit krátkodobé dluhopisy v hodnotě 165 miliard amerických dolarů. A ještě vyrovnat deficit běžného účtu, který britský ústav HSBC odhaduje na 53 miliard US dolarů. To znamená, že Turecko k uspokojení pohledávek zahraničních věřitelů potřebuje 218 miliard amerických dolarů, tedy 26,5 procenta letošního HDP. Schodek na běžném účtu platební bilance je z více než 80 procent financován přílivem portfoliových investic, za které cizinci kupují turecké cenné papíry. Takový zdroj je ale velice vratký, neboť těch se mohou zase rychle zbavit. Jenže, Turecko si našlo recept, jak deficit a zahraniční dluhy snižovat. Pochopilo totiž, že s migranty, zejména těmi nelegálními, se dá velmi dobře kšeftovat a že odpouštět dluhy mu může zejména Evropská unie za to, že zadrží ve svých táborech muslimy z Afghánistánu a Pákistánu. A pakliže příliv zahraničních investic z Evropské unie přestane, klidně vypustí nelegální migranty z Turecka do zemí Evropské unie a způsobí jim značné ekonomické ztráty i vyvolá nebezpečí strachu. A německé premiérka Merkelová se rozhodla, že na hru prezidenta Erdogana přistoupí a nechá celou Evropskou unii vydírat Tureckem.

Náznak sbližování Turecka s EU ale nastal již dříve, významným impulzem pro přiblížení Turecka a EU se stalo rozhodnutí Evropské rady v prosinci roku 2004 zahájit s Ankarou přístupová jednání. Samotné rozhovory začaly začátkem října 2005. Tehdy bylo podle veřejných průzkumů pro vstup do EU přes 70 procent Turků, nyní necelá třetina.

Dvoustranné vztahy mezi Tureckem a Evropskou unií vycházejí z dohody o přidružení podepsané v září roku 1963 (tzv. Ankarská dohoda). Ta rovněž představuje základ pro vznik celní unie, jež vstoupila v platnost koncem roku 1995. V Bruselu se ale s přijetím Turecka stále počítá, jisté to ovšem není. Bez ohledu na to, že se proti tomu stavějí tak vlivné země, jako jsou Francie, Německo a Rakousko.

Turecké členství naopak podporovali Velká Británie, Itálie, Španělsko, skandinávské země a většina nových členských států. To, že Turecko zamíří do EU je ale velmi diskutabilní, jelikož vývoz Turecka mířil stále více na Východ! Skutečností je, že váha Evropské unie v tureckém zahraničním obchodě klesá, přestože vztahy Ruska a Turecka jsou kvůli turkménské menšině v Sýrii, kterou proruské jednotky spojené s režimem Bassára Asada bombardovali a došlo k sestřelení ruské stíhačky tureckou armádou, ale Turecko se soustředí na obchod s Íránem. Ankara se v posledních letech obchodně stále více dívá na východ – do arabského světa i do Íránu. Jak vyplývá z údajů Turstatu, ve vývozu výrazně stoupl podíl sousedního Iráku a také Íránu.

Nepokoje a násilné excesy v Turecku, ať už proti prezidentu Erdoganovi či na jeho podporu podle samotného Erdogana vyvolali „islámští provokatéři a jejich kolaboranti“. Turecká vláda dokonce z kolaborace obvinila finančníky, kteří měli k protivládním protestům podněcovat a jejich organizátory dokonce platit. Vládní vyšetřovatelé podle německého časopisu Der Spiegel hledali na Istanbulské burze cenných papírů důkazy, že rebelové manipulovali s akciovými kurzy, čímž ekonomiku poškodili. Faktem zůstává, že hlavní ekonom londýnské Standard Bank pro rozvíjející se trhy opustil istanbulskou burzu ještě před skončením oficiálního vyšetřování.

Americký prezident Back Obama Turecko označuje za zemi, kde se dá demokracie sloučit s islámem, ale komentátoři The Washington Times to parafrázují jako další Obamův omyl! Faktem je, že z ryze ekonomického hlediska se Turecko chová pragmaticky – vůči svým občanům oživuje myšlenky o velké říši – nikoliv nepodobné té Osmanské, vůči ostatním zemím se chová dle svých ekonomických zájmů. Jedno je ale jisté, v době kdy Brusel řeší, zda přijmout dříve či později Turecko do struktur evropské unie, hledá Turecko cestu, jak se zapojit do podstatně lepšího ekonomického a politického modelu, než je skomírající EU.

Faktem zůstává, že němečtí poslanci spolkového sněmu se vzepřeli Angele Merkelové a odsouhlasili rezoluci o genocidě Turků na Arménech, mimochodem 101 let potom, co se tak skutečně stalo. Dokud se ale Evropská unie nechá vydírat Tureckem a dokud bude v čele Německa Angela Merkelová, která bude ochotná nechat se vydírat od Turecka, nečeká Evropu nic jiného, než platit Turecku stejně jako Osmanské říši odpustky a přijat Turecko do už tak nedemokratické instituce, jako EU bezesporu je. Nebo existuje ještě jedna možnost, zrušit EU, vytvořit svrchované spolupracující evropské státy, které se už od Turecka nenechají vydírat a zabezpečí si svoje hranice vlastní svrchovanou armádou, nikoliv jednotkami jakési evropské spolupráce, které na hranicích Maďarska a Makedonie působí spíše jako průchozí ementál, než jako pohraniční stráž.




Loading...

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*