Thajsko: Necenzurované vykořenění agentského režimu Wall Streetu

Thajsko: Necenzurované vykořenění agentského režimu Wall Streetu

thajsko

Bezprecedentní protesty, co zachvátily ulice Bangkoku, trvají teď už týdny, když se občas objevují i statisíce protestujících. Během vrcholů se to odhaduje na 100-400 tisíc lidí, čímž se to stává největším protestem v historii Thajska.

Záměrem protestujících je svržení současné vlády poté, co tato ignorovala nedávné rozhodnutí soudu, který shledal její pokusy o přepsání ústavy jako ilegální. Současnou thajskou vládu otevřeně vede usvědčený zločinec Thaksin Shinawatra, který se skrývá v zahraničí a zemi vede přes svou vlastní sestru Yingluck Shinawatra a svou širokou politickou mašinérii, stranu „Peua Thai Party“ (PTP).

 PTP se rozšířila o pouliční davy, co nosí jasně rudé košile, čímž si vysloužili titul „rudé košile“ stejně jako ta myriáda ze zahraniční financovaných nevládních organizací – NGO – a propagandistických front.

Obrázky: Scény nasnímané z Bangkoku ukazují masy lidí protestujících proti současné thajské vládě. Na rozdíl od vládních davů v „červených košilích“ centrálně řízených samotným Thaksin Shinawatrou, jsou tato shromáždění vedena myriádami vůdců a zájmových skupin od odborů, před politické strany až po mediální osobnosti. Ty počty, které představují, zastiňují jakékoliv úsilí Thaksina a jeho politické mašinérie, aby také zaplnil ulice svými přívrženci. V současnosti se „červeným košilím“ nedaří zaplnit ani čtvrtku blízkého stadionu, když už dva předchozí pokusy vyvolat anti-protesty těžce pohořely.

Ač by to mohlo s nelegitimitou současné vlády vypadat jako jasně na první pohled vyřiditelný případ, Západní země na protestující naléhaly, aby ctili „vládu zákona“ a odsuzovaly, že protestující zabírají budovy vládních ministerstev. Proč teď Západ zjevně hájí současnou thajskou vládu po téměř 3 letech svých podpor protestů proti vládám po celém světě, o kterých otevřeně tvrdil, že jsou zkorumpované a despotické?

Je to velice jednoduché. Na rozdíl od Egypta, Tuniska, Sýrie, Ruska, Jemenu, Libye, Malajsie a jiných míst, kde Západ protesty podporoval, je současná thajská vláda výtvorem a sluhou korporátně finančních zájmů Wall Streetu a Londýna. I přes nepotismus jak z karikatury a národ vedený sestrou už vyhnaného diktátora, tak média Západu nadále současnu thajskou vládu líčí jako legitimní, „zvolenou“ a „demokratickou.“ Strašlivé zločiny Thaksina Shinawatry z dob, kdy byl v úřadu, jsou pohřbeny v článcích, o ještě horších, avšak vůbec ani nezmíněných.

Než se protesty rozrostou a konflikt se rozšíří, tak by čtenáři možná chtěli položit následující otázky a dostat na ně odpověď …

Obrázek: Jak už bylo zmíněno v myriádě zahraničních mediálních publikací, Thaksinova zástupná strana je vedena sloganem: „Thaksin vymyslí, Peua Thai udělá.“ Takže Peua Thai čelí obvinění, že ten usvědčený zločinec byl přímo zapojen do její volební kampaně, a že mnohé excesy použité proti nim u soudu budou jejich vlastní konstrukce a není možné to popřít.

 

1. Kdo opravdu vede současnou thajskou vládu?

Thaksin býval ministerským předsedou od roku 2001 do 2006. Dávno před tím, než se Thaksin Shinnwatra stal thajským ministerským předsedou, tak už šplhal po žebříku příležitostí na Wall Streetu a v Londýně, přičemž současně si vypracovával cestičku do thajské politiky. Byl jmenován u Caryle Group poradcem, přičemž zároveň zastával veřejný úřad, a pokoušel se využít svých konexí k posílení své politické image. Thajské noviny v angličtině Thanong Kahnthong „Národ“ v roce 2001 napsaly:

„V dubnu 1998, když Thajsko bylo ještě zabředlé do hlubokého ekonomického marasmu, tak Thaksin zkusil využít svých amerických konexí, aby si zvýšil svůj politický image, zrovna když budoval svou Thai Rak Thai Party. Pozval Bushe seniora, aby navštívil Bangkok i jeho doma, a říkal, že jeho vlastní misí je fungovat jako „národní vyjednávač“ mezi americkým podílovým fondem a thajskými podniky. V březnu rovněž fungoval jako hostitel Jamese Bakera III, amerického ministra zahraničí za administrativy Bushe seniora, na jeho výpravě do Thajska.

Thaksin když se v roce 2001 stal ministerským předsedou, tak začal splácet tu podporu, které se mu dostalo od jeho Západních sponzorů. V roce 2003 vyslal thajská vojska do americká invaze do Iráku i přes rozsáhlé protesty jak od thajských vojáků, tak od veřejnosti. Thaksin rovněž dovolil CIA, aby Thajsko využívala k provádění svých hrůzostrašných programů.

V roce 2003 bylo také od února během 3 měsíců mimosoudně v Thajskou zavražděno 2 800 lidí (přibližně 30 denně) jak ve městech, tak na venkově, jako součást Thaksinovy „války proti drogám.“

Oběti, pokud byly obviněny, že jsou „drogovými dealery“ byly systematicky vyvražďovány na základě „seznamu na odstřel“ sestavovaného policií, která od Thaksina dostala neomezenou plnou pravomoc ve stylu carte blanche. Pozdější oficiální vyšetřování zjistilo, že více než polovina zabitých neměla vůbec nic s drogovým obchodem společného. Human Right Watch (HRW) to potvrdila ve své zprávě z roku 2008 nadepsané „Thajská válka s drogami“ a ta následovala po daleko rozsáhlejší zprávě z roku 2004 „Nikoliv dost hrobů.“

Obrázek: „Válka thajské vlády s drogami: Smrtelná chyba. Zastavte vraždění thajských uživatelů drog.“ Během „Války s drogami“ Thaksina Shinwatry v roce 2003 to nebyli jen uživatelé drog, koho brutálně mimosoudně vraždili v ulicích, ale více než 50% z těch 2 800 zabitých v průběhu 3 měsíců bylo úplně nevinných, kteří nebyli vůbec nijak zapojeni ani do užívání drog ani do obchodu s nimi.

V roce 2004 zkusil Thaksin prorazit s USA-Thajskou dohodou o volném obchodu (FTA) i bez schválení parlamentem s podporou US-ASEAN Business Council, která ještě těsně před posledními volbami z roku 2011, které přivedly k moci Thaksinovu sestru Yingluck Shinawatra, hostila vůdce Thaksinových „červených košil“ – Spojené fronty za demokracii proti diktatuře“ (UDD).

Obrázek: US-ASEAN Business Council, kdo je kdo v korporátním fašismu v US, byl obsazen vůdci „červených košil“ pouličních gangů Thaksina Shinwatry.

K této radě v roce 2004 patřily i 3M, váleční šmelináři – Bechtel, Boeing, Cargill, Citigroup, General Electric, IBM, notoricky neslavná Monsanto a v současnosti do ní patří i bankovní domy Goldman Sachs a JP Morgan, Lockheed Martin, Raytheon, Chevron, Exxon, BP, Glaxo Smith Kline, Merck, Northrop Grumman, napodobenina Monsanto GMO – Syngenta stejně jako Phillip Morris.

Fotka: Svržený autokrat Thksin Shinawatra před Výborem pro zahraniční vztahy CFR před začátkem vojenského puče v roce 2006, který jej zbavil moci. Od roku 2006 se ve své snaze uchvátit moc zpět těšil plné neochvějné podpoře Washingtonu, Wall Streetu a jejich ohromné propagandistické mašinérie.

Thaksin zůstal u moci až do září 2006. Až do příchodu vojenského puče, který jej odstavil od moci, Thaksin doslova předstupoval před firmami Fortune 500 financovaný Výbor pro zahraniční vztahy CFR, aby jim v New York City podával hlášení o dosaženém pokroku.

Od puče v roce 2006, který svrhl jeho režim, zastupoval Thaksin americké korporátně-finanční elity přes své lobbyistické firmy včetně Kenneth Adelman z Edelman PR firm (Freedom House, International Crisis Group,PNAC), James Baker z Baker Botts (CFR), Robert Blackwill z Barbour Griffith & Rogers (CFR), Kobre & Kim, a v současnosti Robert Amsterdam z Amsterdam & Peroff (Chatham House)

I Robert Amsterdam of Amsterdam & Peroff současně s tím zastupova Thaksinovo hnutí „červených košil“ UDD a zúčastnil se inauguračního shromáždění tzv. „akademické“ skupiny Nitiran, jíž se účastní převážně pro-Thaksinistické červené košile (která doslova ty jejich červené košile měla i na tom shromáždění). Dodatečnou podporu pro Thaksina a jeho pouliční frontu UDD poskytlo americké ministerstvo zahraničí přes nevládní organizaci – NGO – Prachatai financovanou National Endowment for Democracy.

 

2. Jak se dostal Thaksin Shinawatra zpět k moci?

Jakmile byl Thaksin v roce 2006 odstaven od moci, tak jak jeho politická strana v Thajsku, tak jeho zahraniční sponzoři na Západě začali s kampaní za démonizaci a zničení thajského establishmentu. Kenneth Adelman pracující pod Edelmanem vytvořil frontu „USA za inovaci“ k očerňování převažujícího thajského establishmentu po svržení Thaksina. Adelman to udělal v roce 2007, v tom samém roce, kdy Edelman registroval Thaksina Shinawatru jako lobbyistického klienta pod záminkou ochrany „práv intelektuálního vlastnictví.“

Video: Má to téměř satirickou povahu, když americký neo-konzervativec Kenneth Adelman útočí na thajskou vládu, kterou obviňuje, že „se šourá k Barmě“ poté, co jeho PR firma Edelman v roce 2007 přijala svrženého despotu Thaksin Shinawatru k lobbování klientů.

Myriáda novinových článků a úvodníků z těch už ze zvyku předpojatých publikací včetně Economist, Time a Newsweek se zaměřila na Thajsko za to, co nazývaly odpadnutím od demokracie – spolu s tím, jak byl Thaksin vychvalován za svou politiku zaměřenou na thajské „chudé na okraji.“

Rok nato proběhly volby a v nich snadno zvítězil Thaksinův nezničitelný na populismu postavený voličský blok. Ministerský předseda velice otevřeně kandidoval jako „jmenovaný Thaksinem“ a v článku v Time byl popisována jako „Thajský zástupný předseda vlády Smak.“ Avšak jak on, tak jeho nástupce Somchai Wongsawat (Thaksinův švagr) byli rychle odstaveni od moci pomocí kombinace obvinění z korupce a „proti-barevné revoluce“ zinscenované elementy z vnitřku domorodého thajského establishmentu.

Na počátku roku 2009 začala Thaksinova politická fronta s kampaní zvýšených násilností v konfrontaci s převažujícím thajským establishmentem. Během dubna 2009 po protestech zrežírovaných Thaksinovými UDD „rudými košilemi“ zůstaly rozsáhlé škody na majetku a 2 mrtví, kteří se jich sice neúčastnili, ale byli zastřeleni, když zkoušeli bránit svůj majetek před rabujícími protestujícími. Thajským ozbrojeným silám se ale povedlo rozehnat řádění, aniž by zabili jediného protestujícího. Thaksinovi političtí lajtnanti utekli do Kambodži poté, co vyzvali k „lidové válce“, což velká většina thajského obyvatelstva ignorovala.

Obrázek: Momentka převzatá z Bangkok Post jasně ukazuje na titulní straně M16A2. M-16 používali militanti opozice za jasným účelem obvinění Thajské armády ze zranění a smrtí, které to přineslo, protože ta tyto zbraně používala a střely, kterými pálili, byly základním střelivem pro pěchotní zbraně. Stejně jako i při jiných Západem podporovaných destabilizacích od Jemenu, přes Sýrii se používají skrytí střelci, kteří jsou přivezeni, aby vyvolávali násilnosti, které se přišijí vládě, přičemž jejich přítomnost se popírá tak dlouho, jak to jen jde.

V roce 2010 se záměrem vyvolat dostatečné jak domácí, tak mezinárodní pobouření ke svržení thajského establishmentu bylo přivezeno asi 300 skrytých militantů, aby vyvolali smrtící násilí, které potrvá týdny a přetvoří některé části hlavního města Thajska Bangkoku na válečnou zónu. Zemřelo více než 90 lidí včetně vojáků, policistů, nevinných neúčastnících se stejně jako protestujících samotných uvízlých v křížové palbě mezi militanty a vojáky nebo i udušených kouřem z budov, které jejich rabující spolu-protestující zapálili.

Ač se thajským vojákům podařilo obnovit ve městě pořádek, Thaksin a jeho Západní sponzoři dosáhli potřebné hybnosti pro pokračující radikalizaci UDD „červených košil“ stejně jako pro obrácení mezinárodního veřejného mínění proti Thajsku – což nás přivádí k volbám v roce 2011.

Peuta Thai vedoucí kampaň se sliby levných domů a aut, počítačů zdarma, odstranění jak záplav, tak sucha, stejně jako garancemi cen rýže pro početné thajské farmáře snadno vyhrála zase další volby – čímž poskytla perfektní příklad toho, jak Západem podporované klientské režimy více než ochotně využívají populismu, aby je kooptovaly rozsáhlé segmenty cílové národní populace, pokud národní vůdci samotní nejsou ochotni je poslouchat (např. v Argentině a ve Venezuele).

S tím jak z masových vražd obviněný a usvědčený zločinec skrývající se v zahraničí, aby se vyhnul četným zatykačům, vedl otevřeně přes svou vlastní sestru vládu jeho Peua Thai zanedbávající po ty dva roky u moci své sliby z kampaně, tak thajský establishment už možná cítil, že načasování je správné, aby nasadili tlak, který nakonec opětovně vyžene Thaksina od moci – snad už i nadobro.

 

3. Co Západ v Thajsku chce?

Spojené státy po dvě desetiletí přes celé knihovny politických spisů projevovaly svou potřebu vypracovat a realizovat účinnou strategii „ohrazování“ kolem Číny. V roce 1997 americký politický autor Robert Kagan z Amerického podnikatelského institutu a z Brookingského institutu sepsal „Co Čína ví, co my nevíme: Případ pro novou strategii ohrazování“, kde doslova uvedl:

Současný světový řád slouží potřebám Spojených států a jejich spojenců, kteří jej zkonstruovali. A ten jen špatně vyhovuje potřebám čínské diktatury, která si zkouší udržet moc a zvýšit svůj dosah v zahraničí. Čínské vůdce dráždí ta omezení kolem nich a dělají si starosti, že musí změnit pravidla mezinárodního systému, než mezinárodní systém změní je.

Mohli bychom pokračovat prohlášením:

Změny ve vnějším a vnitřním chování Sovětského svazu koncem 80. let byly přinejmenším zčásti výsledkem americké strategie, kterou by bylo možno nazvat „integrace přes ohrazování a tlak na změnu.“

Takovouto strategii je třeba uplatňovat na Čínu dneška. Potud si Čína udrží svou současnou formu vlády, tak ji nelze mírově integrovat do mezinárodního řádu. Pro současné čínské vůdce je příliš riskantní hrát podle našich pravidel – avšak naše neochota donutit je, aby hráli podle našich pravidel, je příliš riskantní pro zdraví mezinárodního řádu. Spojené státy nemohou a neměly by být ochotny rozrušit mezinárodní řád v chybné víře, že vyhovění je nejlepším způsobem, jak se vyhnout konfrontaci s Čínou.

Spíše bychom měli držet linii než pracovat na politické změně v Pekingu. To znamená posilovat naše vojenské schopnosti v regionu, vylepšovat naše bezpečnostní vazby s přáteli a spojenci a dávat na srozuměnou, že bude-li to třeba, odpovíme silou, pokud Čína použije vojenské zastrašování nebo agresi, aby dosáhla svých regionálních ambicí. Rovněž to znamená neprovádět s Čínou vojenské obchody nebo dělat byznys s firmami, které jejich vojáci vlastní nebo provozují. A to znamená také uvalení tvrdých sankcí, pokud Čínu nachytáme, že se zaplétá do šíření jaderných zbraní.

Úspěšná strategie ohrazování bude vyžadovat posílení, nikoliv zeslabení našich celkových obranných kapacit. Eyre Crowe v roce 1907 varoval, že „čím více mluvíme o nezbytnosti šetřit na naší výzbroji, tím pevněji budou Němci věřit, že podléháme v opotřebovacím zápase, a že zvítězí, když budou postupovat vpřed.“ I dnes vnímání našeho vojenského úpadku formuje čínské kalkulace. Vnitřní čínský vládní dokument z roku 1992 uváděl, že americká „síla je v relativním úpadku a existují hranice toho, co mohou.“ Tohle vnímání je třeba zažehnat tak rychle, jak je to jen možné.

Obrázek: Obr. 1. Ze zprávy SSI o „Perlovém náhrdelníku“ z roku 2006 rozvádějícím strategii ohrazování Číny. Ač to budou „demokracie“, „svoboda“ a „lidská práva“, čím se bude maskovat instalace se Západem spjatých klientských režimů, je to součást celo-regionální kampaně za svržení nacionalistických elementů a za instalaci klientských režimů, za účelem obklíčení a ohrazení Číny. Násilnosti v oblastech Sittwe, Rakhine Myanmar nebo Gwadar Baluchistan Pakistan nejsou jen náhodná shoda okolností a dokumentární důkazy poukazují na nesmírnou Západní podporu pro skupiny ozbrojené opozice.

To bylo dále rozvedeno ve zprávě Institutu strategických studií z roku 2006 „Perlový náhrdelník“, kde byly identifikovány konkrétní oblasti čínské expanze, kde je třeba rozvrat a ohrazování. Do toho patřil i teď už destabilizovaný region Balúčistán v Pákistánu, kde je umístěn čínský přístav Gward, stejně jako destabilizovaný stát Rakhine v Myanmaru.

Americká ministryně zahraničí Hillary Clinton pak zopakovala svůj závazek ohrazovat Čínu stejně jako dosáhnout dalšího Kaganem v roce 1997 vyjmenovaného bodu – potřeby, aby se jihoasijské národy postavily po bok USA proti Číně, jako součást jakékoliv životaschopné strategie ohrazování – ve své úvaze z roku 2011 ve Foreign Policy s nadpisem „Americké pacifické století“.

Právě to, aby vedl Thajsko k plnému spolupachatelství se Spojenými státy při jejich neo-imperiálních ambicích za udržení dalšího století americké hegemonie nad Asií, to je rolí Thaksina Shinawatry, k níž byl desetiletí pěstován, aby ji splnil, a to je přesně ten důvod, proč se tolika peněz, času a úsilí nacpalo do jeho podpory spolu s tím, jak se rozbíjely existující autentické tradiční thajské instituce.

 

4. Kdo protestuje proti současné vládě?

Nepochybně to budou opoziční politické strany, které budou mít prospěch z jakýchkoliv protestů, a jsou do toho s největší pravděpodobností v určité míře tak, či onak zapojeny. Navíc thajské podnikatelské konglomeráty, thajští mediální magnáti a ozbrojené síly, které přinejmenším svou liknavostí současné demonstrace umožňují. Mnozí kolem tiché většiny jsou proti rozvratným pouličním demonstracím, které prováděli jak Thaksinisté, tak jejich Západní přívrženci, stejně jako jeho oponenti v Thajsku a ti, co nepodporují žádnou stranu – ale shledávají Thaksina a tu akutní nestabilitu a rozvrat, které vytvořil, jako nepřijatelné.

Obrázek: 28. říjen 2012 – úvodní shromáždění protivládních protestujících soustředěné na stadionu, aby apelovali na PTP, že se má vzdát moci. I přes tématiku různých těch „jar“ 2011-2012 se i tak nepodařilo, aby tyto protesty přilákaly jakékoliv novinové titulky v mezinárodních médiích – nejspíš proto, že toto hnutí usiluje o sesazení Západního klientského režimu, nikoliv o jeho instalaci.

Samotné řady a šiky protestujících nejspíš zaplňují přívrženci politických stran, skupiny spojené s mediálním magnátem Sondhi Limthongkulem a jeho „Lidovou aliancí za demokracii“ (PAD) stejně jako mnozí z té tiché většiny, jak nižší, tak střední pracující třídy, kteří by rádi jednou pro vždy viděli konec Thaksinova korozivního vlivu na tuto zemi.

Podobné protesty v roce 2007 inicializovalo Sondhiho hnutí PAD, ale později se přidaly odborové svazy, které spolupracovaly na uzavření thajských letišť a na akcích neposlušnosti k Thaksinově agentské vládě, čímž tehdy úspěšně přivodily kolaps režimu.

Ač se tvrdívalo, že v Thajsku existuje rozhodný protiklad mezi střední třídou a chudými, a že ti druzí plně podporují Thaksina Shinawatru a jeho populistické politiky, tak ve skutečnosti jeho strana v roce 2011 zvítězila ve volbách s pouhými 32% všech právoplatných voličů, a nepodařilo se jí dosáhnout ani většiny u té části obyvatel, které se obtěžovalo jít volit – a to ani přes fantastické sliby při kampani, rozsáhlé kupování hlasů a organizování transportů poskytovaných v den voleb rozsáhlou celozemskou politickou mašinérií Peua Thai.

Thajci, kteří přišli, aby protestovali proti agentovi Wall Streetu Thaksinovi Shinawatrovi, neprotestují proti němu proto, že by k němu schvalovali nějakou alternativu. Naopak – kdokoliv, kdo převezme jeho místo a místo v jeho politické mašinérii, bude mít stejně neobhajitelný mandát, k tomu, aby si dělat, co chce s národem, jeho zdroji a jeho lidmi, jako Thaksin. A když a až bude Thaksin a jeho rakovinná politická mašinérie, kterou vytvořil pomocí zahraničního financování a expertů, v thajském politickém prostředí vyhubena, bude se sem muset uvést něco úplně nového, pokud má být dosaženo nějakého pokroku.

Naštěstí ta mlčící většina to už chápe a pomalu postupuje směrem k různým pragmatičtějším alternativám a ještě více naštěstí si to začínají uvědomovat i mnozí lidé na obou stranách toho politického hašteření.

zdroj : Zdroj: landdestroyer.com  překlad : Miroslav Pavlíček  vyšlo na : ac24.cz

 

 

 

Reklama

Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*