Když si v poslední době otevře člověk Blesk, Dnes, Právo, Lidovky a z portálů zejména aktuálne.cz trvale se z nich linou jako v pásové výrobě útoky na jednoho jediného kandidáta do Senátu. Je jím Jiří Paroubek.
V souvislosti se zvyšujícím se počtem trestních oznámení na členy minulé Sobotkovy vlády, jsou zveřejňovány další skutečnosti o tom, jak její ministři hospodařili a jak neefektivně utráceli peníze ze státní pokladny.
Jistě většina z nás měla pocit déja vu. Jan Hamáček se pustil do čehosi podobného, byť menšího a komičtějšího, než když Bohuslav Sobotka odvolával v té době naprosto bezkonkurenčně neskutečně nejoblíbenějšího politika Andreje Babiše.
V Poslanecké sněmovně leží předložený návrh zákona o obecném referendu z pera ČSSD, který je osekán tak, aby se, jak se říká lidově „vlk nažral a koza zůstala celá“.
Naše ČSSD není svěží stranou pracujících, ale starou babiznou vařící lektvary pro omámení důvěřivých kolemjdoucích.
Tvrzení, že ČSSD je nejednotná strana, která má zájmy občanů až na posledním místě, se potvrzuje s každým zásadním rozhodnutím předsednictva této strany.
Ponechte si své poslanecké úřady, které vám jako výsledek voleb ještě spadly k nohám, ale už se dál nespojujte se svou stranou, nevystupujte dál jejím jménem,
Ne, nedělám si legraci.
Každou chvíli „pokrokáři“ v ČSSD praktikují hon na členy strany, kteří se dopustí nějakého politicky nekorektního výroku, viz Pavlína Nytrová či v současnosti Milan Hrdlička.
Když se krátce po převratu v březnu 1990 stal prvním předsedou obnovené sociální demokracie z exilu se navrátivší Jiří Horák, strana pod jeho vedením ve volbách roku 1990 na parlamentní křesla ještě nedosáhla.
Klientelismus jako neoficiální systém v politice založený na protekci a konexích zřejmě bují mezi členy ČSSD v Praze.
V nedávné kauze zmanipulovaných dotací pro sport odhalily policejní odposlechy napojení na premiéra Sobotku prostřednictvím šéfa sekretariátu předsedy vlády Petra Šelepy, který je členem ČSSD.
Připomenu-li si jen pár přezdívek, kterými ho náš lid podaroval (Zvorálek, Zadolárek, oranžový Schwarzenberg), naplňuje mě to jistotou, že i tentokrát se naši sociální demokraté na středečním grémiu „trefili do černého“.
To co všichni již několik dní předpovídali, se včera vpodvečer stalo skutkem, takže se na tiskové konferenci ČSSD nestalo nic překvapujícího. Ustrojilo se trojspřeží, které potáhne oranžové saně k říjnovému cíli.
Neustálé přemítání politologů či komentátorů ale i členů ČSSD na téma, proč klesají ČSSD preference jsou směšné.
Pokud budete mít vnitrostranického rebela v čele kandidátky nějakého kraje a vaše strana tam sklidí úspěch, můžete jej připsat na vrub celé strany a utěšovat se, že i bez onoho rebela by to nedopadlo hůř.
Je to tak. Už uběhl zhruba rok, kdy byla ČSSD pravomocně odsouzena k uhrazení dluhu panu Altnerovi.
Vždy, když se objeví nějaká nesrovnalost s financemi ve státní správě, čemuž se říká korupce, zametá se to pod koberec slovy osobní selhání jednotlivce. Není ale už těch jednotlivců v řadách ČSSD nějak moc?
To ticho je tak silné, až je ohlušující. Mám na mysli ticho kolem obrovského dluhu České strany sociálně demokratické za již dávno poskytnuté služby právníka Zdeňka Altnera, který s vyúčtovaným penále již přesáhl 337 miliónů korun.
Ještě před dvěma roky to vypadalo na klidný vývoj. ANO jako nová strana směřující proti tomu zatuchlému, co se zde nashromáždilo za čtvrt století, samozřejmě výrazně zvítězí,
Jiří Paroubek si v poslední době odskočí někam k moři a někdy i během pobytu a téměř vždy po návratu reaguje na dějství ve straně, ČSSD, kterou v roce 1989 pomáhal spoluzakládat.
Řešit ČSSD, dokud se nezbaví Bohuslava Sobotky coby předsedy ČSSD a vlády, nemá smysl.
A to za zradu nikoliv za jejich počínání v politice domácí, která, vnímaná jako člověku nejbližší, mu nejčastěji dělá či nedělá vrásky na čele.
