Svědectví z hranic očima dobrovolníka

Svědectví z hranic očima dobrovolníka

Už jsem se ztrácela ve všech informacích o uprchlících, které se objevují na internetu, v televizi apod. Rozhodla jsem se proto odjet přímo na místo pomoci potřebným, ať je to kdokoliv, a získat vlastní názor. Ráda bych se s vámi o svoji zkušenost podělila.

svedectvi z hranic

V úterý 22.9. jsme v brzkých ranních hodinách dorazili na srbsko-chorvatskou hranici u městečka Šid. Tísnilo se tam víc než tisíc uprchlíků na prostoru obstoupeném policií. Všichni čekali na odvoz bůhví kam, s informacemi se nikdo neobtěžoval. Na místě nebyl jediný záchod ani koš. Díky dobrovolníkům dostávali nějaké jídlo a pití, ale na všechny se bohužel stejně nedostalo. Většina z nich hladověla a prosila o kousek chleba. Měli peníze, ale co s nimi, když vás nepustí do obchodu.

svedectvi z hranic 2

Byla tam spousta dětí. Dali jsme na zem plachtu, nanosili všechny hračky, pastelky, papíry a snažili jsme se alespoň těm nejmenším na chvíli pomoci zapomenout na válku, strastiplnou cestu a bídu kolem. Jedna tak osmiletá holčička napsala anglicky, že jí hrozně chybí její kamarádka, že si přeje, aby se tam nahoře měla lépe než ona tady dole a že na ni nikdy nezapomene. Namalovala k tomu i obrázek. Po celou dobu jí tekly slzy. Maličký chlapeček maloval tanky a vojáky. Jedna už starší holčička se mě potom anglicky zeptala: Proč zrovna já? Co na to říct..

svedectvi z hranic 3

Odpoledne se místo rychle vyprazdňovalo. Chorvatské autobusy, dosud líné, uprchlíky během pár hodin odvezly. Zjišťovali jsme, kde bude naše pomoc potřebná nyní, protože sem už noví lidé nepřicházeli. Nové místo bylo nedaleko. Tisíce lidí začali se stmíváním dovážet z Makedonie na srbsko-chorvatský hraniční přechod Babske. Odtud museli jít pěšky do chorvatského sběrného tábora ve městě Opatovac, kde probíhala registrace. Tisíce lidí včetně starců a malých šli nocí cestou dlouhou 18 km, bez světel a převážně do kopce. Přemístili jsme se. Většina dobrovolníků z naší české skupiny celou noc pomáhala “kolemjdoucím” zhruba v půlce cesty. Spolu s několika dalšími dobrovolníky, kteří měli k dispozici auto, jsem i přes zákaz policie začala vozit uprchlíky s malými dětmi od hranice do tábora. Nikdy jsem necítila tolik vděku a nikdy bych nevěřila, že se mi do auta vejde desetičlenná rodinka. Každý z nich měl svůj příběh, který mě bolel u srdce.

Někdo občas skočil skoro pod auto doufaje, že zastavím. Padali únavou a usínali podél silnice. Styděla jsem se, že už tu není nikdo, kdo by poskytl pomoc stařičkému advokátovi, klukovi se zlomenou nohu nebo dalším maličkým dětičkám a spoustě dalších potřebných.. Než jsem se nadála, bylo skoro ráno, uprchlíci přestali proudit, situace se uklidňovala a většina z nás se uložila ke kratičkému spánku.

svedectvi z hranic 4

Středa 23.9. – Od rána už zase proudily autobusy přivážející uprchlíky až od hranice Srbska s Makedonií. Naštěstí už i chorvatské autobusy začaly vozit uprchlíky dál do sběrného tábora Opatovac. Naše pomoc na tomto místě už nebyla potřebná. Česká skupina s pětadvaceti lidmi se tedy přemístila na srbskou stranu přechodu, kde se už hromadilo bez pomoci čím dál tím více lidí.

svedectvi z hranic 5

Policie nás nenechala přiblížit se k lidem čekajícím na hraničním přechodu. Proto jsme informovali nově přijíždějící o tom, kde jsou, co se bude dít a kudy mají jít. Informace chybí uprchlíkům ještě víc než jídlo a pití, nikdo kromě pár dobrovolníků jim je neposkytuje. S pomocí slečny, která též utíkala před válkou, jsme napsali na karimatku arabsky uvítání do EU a malé info o jejich další cestě. Byla to pro některé první informace, kterou za své putování dostali a všichni nám za to ohromně děkovali.. Odvoz lidí vázl. V zástupu čekajících na autobusy byla spousta lidí, kteří neměli šanci do rána odjet.

Vítejte do Evropské Unie
Vítejte do Evropské Unie

Trhali rodiny. Jako první odváželi děti a maminky, potom rodiny (pouze s tatínkem) a nakonec chlapy a ostatní, co se nechtěli rozdělit. Všichni tam čekali celý den, byli hladoví a žízniví. Na místě chyběla pomoc, chorvatští policajti ke shromážděnému davu u hranice nikoho nepustili. Opět žádný záchod, žádný koš. Uprchlíci stáli stísnění na malém prostoru, který ze všech stran hlídala policie. Atmosféra u hranice začala houstnout. Nakonec jsme dostali povolení jít mezi ně a rozdávat vodu, jídlo a deky. Dokonce nám s chutí pomáhalo i pár Syřanů. Byli vděční, že se cítili jako lidé a ne jako kus dobytka.

V noci za mnou přiběhl policajt, ať se jdu podívat k rodině, která žádá, aby k nim zavolal doktora. On jim prý nevěří. Když jsem se k nim dostala, uviděla jsem paní, která přecházela osmý měsíc, praskla jí plodová voda, tekla jí krev a zvracela. Její maminka, paní okolo 80 let, měla silné astma. Došly jí prášky, dusila se a omdlévala. Dovolili mi je odvézt mimo čekající dav na vedlejší pole a šli pro doktora. Asi pro něj jeli až do Maďarska, trvalo to věčnost. Všichni jsme byli zoufalí a měli na krajíčku. Dozvěděla jsem se, že před pár týdny jim začali bombardovat město, jedna z bomb spadla na jejich dům a zabila někoho z rodiny. Co nejrychleji se sebrali a odešli, ač neměli vůbec tušení, kam vlastně jdou. Hlavně aby byli v bezpečí a měli jeden druhého. Konečně přišla doktorka a na dálku konstatovala, že ta stará paní ještě neumírá, takže jí neošetří. Rodící ženu s manželem a dětmi odvezou do kempu. Pláč z bezmoci a zoufalství z rozdělení… Nedalo se nic dělat. Můžou jen doufat, že se ještě potkají, ale pravděpodobnost je mizivá… Chování a uvažování některých lidí asi nikdy nepochopím.

Více než tisíc lidí mezitím pomalu usnulo (1.000, 2.000, 3.000 ? Těžko se to dalo v noci odhadnout). Bylo chladno a k ránu začalo pršet. Kapacita stanů a pláštěnek byla v porovnání s počtem lidí směšná.

ranní cesta k autobusům
ranní cesta k autobusům

Ráda bych dodala, že všichni uprchlíci platí za autobusy/vlaky/detenční tábory atd. nemalé peníze. Jakou službu za to dostanou? Dopravu jako v dobytčáku. Jeden kluk mi vyprávěl, že stál hodiny ve vlaku u dveří, které nešly zavřít. To bylo ještě mimo Evropu. Lidi tam po sobě šlapali a tlačili se. Sám to přirovnal k převozu Židů (svých předků) za druhé světové války.

Dokáže si někdo žijící zde v míru a pohodlí vůbec představit, čím uprchlíci procházejí? Na hraniční přechod Babske dorazili po dvacetihodinové cestě autobusem bez jídla, pití a zastávek. Nemluvě o tom, co vše tomu předcházelo a co vše bude následovat. Je neuvěřitelné, jak jsou přes všechny útrapy cesty a nehumánní zacházení uprchlíci vstřícní. I když nic momentálně nemají, tak i z toho mála se mezi sebou podělí. A ten bordel, za který je všichni odsuzují? O odpady se na místech, kde uprchlíci čekají často celé dny, nikdo kromě dobrovolníků nestará a každý uprchlík má jen nejnutnější věci, co si unese.

Představte si situaci, kdy někdo se zbraní si vybere nevinného člověka a řekne mu, aby něco provedl. Ten se bude bát o život a udělá, co se mu řekne. Kdo je viník? Až tam jsem si doopravdy uvědomila jak mocný je strach prostředek k manipulaci. Nebuďte proto ovce a udělejte si vlastní názor. Ten od srdce.

Na závěr bych ještě chtěla podotknout, že ne uprchlíci, ale nenávist evropanů je ta největší hrozba, před kterou stojíme.

Děkuju

Veronika Stachová

Publikováno na žádost autorky

Podobné články

  • · Edit

    A ještě něco pro paní Helenu.
    Neurážejte prosím slepice. Nosí nám především vejce, která každopádně patří mezi doslova zázračné potraviny. (kdo někdy dával dohromady podvyživeného psa, nebo nedejbože dítě, ví své)
    Můj slepičí kaldoun jste také neochutnala.
    Slepice je veskrze užitečné zvíře.

  • · Edit

    Dojemné.
    Arabský mladík vzpomíná na své židovské předky, kterak se vezli v nonkomfortních dobytčácích, podobně jako on do evropy, která ho nečekaně zklamala.
    Jak říkám, uronil jsem slzu dojetí.
    Měním celou svou koncepci, a to velmi radikálně.
    Učím se zdravit arabsky, také slova jako „vítejte“, a „můj pelech je váš pelech“, se budou jistě hodit.
    Protože slečně samosebou věřím.
    A teď vážně, my ty migranty opravdu k něčemu potřebujeme.
    Pomohou nám v naší společnosti „oddělit zrno od plev“.
    Pro naši civilizaci je to nezbytně nutné. Až bude po všem, skončí celé věky stagnace, nadechneme se, utřeme pot, a půjdeme dál.
    Upřímně ale lituji autorčina otce, na jeho místě bych volil čestný samurajský odchod.

  • Možná by bylo lepší kdyby ta slepice napsala o tom, jak mnoho ČESKÝCH dětí, jejichž rodiče platí celý život daně, nemá nárok na léčbu za zdravotního pojištění, jak jejich rodičům sbírají, či nedávají příspěvek na péči, přesto, že péče o jejich děti je velmi náročná a flustrující a jak někteří čeští rodiče nemají na jídlo pro své děti. Uvítala bych kdyby nám ta slepice namísto srdceryvných příběhů nelegálních migrantů sdělila, kdo financuje její „bohulibou“ činnnost a proč není v době, kdy se producíruje po srbsko makedonské hranici v práci a nevytváří nějaké hodnoty. Z čeho žije?????????????!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
    „Padali únavou a usínali podél silnice.“ Ty krávo! A víš jak padám únavou já ve 3 hod. ráno, když musím vydělat na to, abych uživila svoje děti tady v ČR?!
    To je asi fakt škoda slov.

  • To je krasa, ale oni do toho jdou sami ze svoji vule. Proč nezůstanou treba v turecku ? Nevidim jediny duvod proc jim pomahat, a ze jsou zoufali atd. ? To si meli rozmyslet nez do toho sli, muselo jim byt naprosto jasne, ze je tu nikdo vitat nebude, ale ignorovali to.

    Pozitivni je aspon to, že albansky milice uz USA dosli tak zacinaji proudit normalni lidi, aspon nejaka dobra zprava.

  • Slečno dobrovolnice,kdybyste těm utečencům poradila, ať již v Řecku či Itálii se všichni srotěj před americkou ambasádou a vyžadujou přestat bombardovat jejich země, tak nikam chodit nemusej, protože když bude někde půl milionu lidí, všude kolem bordel a odpadky, tak se s tím zkrátka něco musí dělat To by možná pochopili i ty natvrdlý Američani. A nevydírejte lidi příběhy uprchlíků. Lidsky souhlas, ale vidí trochu dále než přes nedostatek jídla, doktorů atd.

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*