Střídavá péče. Mana z nebes nebo nebezpečný výmysl?

Střídavá péče. Mana z nebes nebo nebezpečný výmysl?

Tak třeba, řekněte, co je na myšlence socialismu špatného? Sebereme kapitalistům jejich výrobní prostředky, budeme vyrábět sami a výtěžek si spravedlivě rozdělíme. No, není to prima? A podobné to je se střídavkou.

Toto řekl Winston Churchill, velmi moudrý muž: „Kapitalismu je vlastní jedna vada: nerovnoměrné rozdělení bohatství. Socialismu je vlastní naproti tomu jedna ctnost: rovnoměrné rozdělení bídy.“

A něco podobného by se dalo říci i o střídavce, kde, podle mě, teoretické výhody jakoby zastiňují praktické nevýhody, ale ono to je často naprosto naopak.

A abych střídavce tak zcela nekřivdil, tak mohu říci, že asi jsou případy, kdy je docela vhodná a případy, kdy je naprosto nevhodná.

Ilustrační obrázek
Ilustrační obrázek

Co ale střídavka na 100% není, není nějakým univerzálním receptem na řešení problémů spojených s péčí o děti po rozvodu, případně rozchodu, protože spousta dětí se dnes rodí mimo manželský svazek. A jsou důležitější věci než střídavka:

  1. ​Rodiče musí být schopni nadřadit zájem dítěte nad svůj vlastní. Dítě zde není od toho, aby uspokojovalo citové potřeby rodičů. Rodiče by měli uspokojovat citové potřeby dětí
  2. Rodiče musí být schopni mezi sebou rozumně komunikovat a nesmí používat dítě jako zbraň proti sobě.

To jsem dozajista neobjevil žádnou Ameriku, to jsou obecně zcela známé věci. A pokud si rodiče uvědomují, že oni vlastně žádná práva, aby byli nějak péčí o dítě uspokojováni nemají, ale mají pouze povinnosti o dítě pečovat, pak je dobře.

Je dobře a naprosto klidně může být i střídavka. Proč ne? Tam jsou dva rozhodující faktory:

  1. Lokalita. Stěží si dokáži představit, že by střídavku provozovali rodiče, z nichž jeden bydlí třeba v Praze a druhý se odstěhoval například do Olomouce.
    Ale ono i v samotné Praze by to byl problém, pokud by těmi bydlišti bylo třeba Jižní Město na jedné straně a Stodůlky na druhé.
  2. Frekvence. To je snad to nejdůležitější, jakou frekvenci zvolit. Tak, kdyby oba rodiče bydleli velmi blízko sebe, šlo by uvažovat třeba o frekvenci denní. Pondělí u maminky, úterý u tatínka. No, v hlavě by asi mělo trochu včelín, ale budiž.
    A jinak? Týden, měsíc, rok? Nevím, ale dost dobře si neumím představit, že by maminka malého dítěte po něm netesknila. A asi by ho, podle „pravidel střídavky“ asi nesměla ani vidět
    Nebo by ho vídat směla? Ale, byla by to pak střídavka?

Já jsem již ventiloval, a od Aleše Hodiny jsem chytil významný sprdunk, že jsem rezignoval na výchovu svých dětí, proto, že jsme se v péči o dcerku dohodli po rozvodu jako rozumní lidé a nám všem, i když samozřejmě rozvod není nic, o co by člověk měl stát, to vyhovovalo.

Za celou tu dobu, od dceřiných 4 let, do jejích 18 let jsme jako rodiče neměli jediný konflikt. A pokud došlo k nějaké nestandardnosti, tak jedině „do plusu“.

„Bývalá“ jezdila prakticky každý víkend ven a tak mě občas, a to poměrně často, obstaral jak dovoz, tak i odvoz dcerky k zájezdovému autobusu.

Dcerce je letos 23, čeká 22/4 miminko a vůbec si nedokáži představit, že bychom snad mohli mít lepší vztahy, než v současnosti máme. A máme i společné zájmy a to jsou rychlé a silné vozy.

Když mě ten UA nebo RF předloni naboural, měl jsem auto pár týdnů v servisu a dcerka mi půjčila tak příšerný krám, který měla půjčený od své babičky, nechci křivdit, ale myslím, že to byl CHEVROLET, že ještě po dvou letech na to auto unisono nadáváme.

 

 

Jiří Hermánek

Reklama

Loading...

Reklama

Podobné články

3 Komentáře “Střídavá péče. Mana z nebes nebo nebezpečný výmysl?

  • Je nesmyslné fanaticky podporovat a zaměřit se jen na jeden myšlenkový proud a zbytek kvůli svému dogmatickému přesvědčení zavrhnout. Co takhle vzít si to dobré jak od socialismu, tak i od liberalismu či libertarianismu? Uvést do praxe ty uskutečnitelné a pozitivní myšlenky a zásady jak od levice, tak i od pravice? Nejlepší je vzít od levice myšlenku spravedlivého přerozdělování majetku podle zásluh pro společnost a zemi a dávání takových odměn lidem, které jim za vykonanou hodnotu dané práce a zásluhy pro společnost a zemi náleží, zabránění koncentrace bohatství v rukou pár procent chamtivé elity, a od pravice naopak vzít myšlenku osobní zodpovědnosti a osobní svobody, která má hranice tam, kde neporuší svobodu ostatních, ať už lidí nebo přírody, také budovat pozitivní motivaci (nemám na mysli současný a minulý kapitalismus, kde je hnacím motorem touha po zisku bez ohlížení se na následky), tj. motivace vytvářet věci co nejvíce pozitivně prospívající společnosti a zemi. stejně tak myšlenku budovat úctu k národním a kulturním hodnotám a tradicím (těm, co nebudou manipulovat a porušovat osobní svobodu lidského jedince), stejně tak budovat vlastenectví a úctu k vlastní zemi. A hlavně je nejdůležitější odmítnout veškerá dogmata. Dogmatismus je nejhorší, co manipuluje a drží lidstvo v myšlenkové kleci.

  • Žádná ze známých ideologiích, ať už socialismus, liberalismus či libertarianismus, nemá tendenci nastolit spravedlivý společenský řád.
    Cituji z článku POHLEDY Z VÝŠIN HORY POZNÁNÍ DO MARASMU DNEŠNÍHO SVĚTA ANEB VLÁDA MORÁLNÍ SPODINY z webu RAGAUIAN :
    Teologie moderní doby — indoktrinace ideologií je nejúčinnější způsob manipulace a ovládání mysli člověka

    Politické strany mají ryze ideologický základ. Každá současná politická strana se hlásí k nějaké již dávno existující ideologii, která byla vytvořena za účelem ovládnutí lidské mysli. Indoktrinace touto ideologií potom brání zasaženým lidem kriticky hodnotit a soudit vlastní kulturní prostor, v němž jsou zasazeni.

    Žádná ze známých ideologií moderní doby ovšem nemá potenciál nastolit přirozený a spravedlivý společenský řád. Většina z nich odráží různé formy ideologické nadstavby nad základními ideami liberalismu. Patří sem především idea svobody jedince nezávislá na společnosti jako celku. Zde již jasně vystupuje subjektivistické falsum, jímž se liberální ideologie staví proti přirozeným společenským zákonům a řádům. Patří sem rovněž idea rovnosti, racionálního egoismu, sociálního darwinismu, universalistického humanismu, individualismu a další.

    Vše vede k fundamentálnímu rozvratu jakékoliv formy organického společenství, včetně její poslední instance v podobě biologické rodiny. Tím se otevírá neomezený prostor pro falešné teze, lživá tvrzení a arbitrární soudy o tom, co je pro příslušníka moderního státu dobré a co nikoliv. Subjektivistický diskurs světa a prosazení nároku na jakýkoliv individuální názor má na tom všem lví podíl.

    Kdo se řídí svědomím, nevstoupí do politické strany

    Ve výsledku již není ani rozpoznatelné, nakolik zkažená, morálně podřadná, korumpovatelná a nelidská je vláda všech liberálních politických stran. Nutno ovšem říci, že strany, které by měly tvořit protiváhu liberálního politického spektra, jsou liberalismem nasáklé víc, než by se dalo uvěřit.

    Týká se to prakticky všech stran, které mají ve svém názvu nebo programu princip demokratický. Obsah i smysl demokratického společenského řádu je totiž vždy a bez výjimky chápán v jeho liberálním významu.

    Mysl dnešních lidí to ani nedokáže chápat jinak. Přirozený demokratický výběr vážených a přirozených autorit zdola nahoru skončil po té, co liberalismus vyložil aristokratickou vládu morálně vyspělých zástupců společenských stavů jako autoritářskou či autokratickou diktaturu.

    V této chvíli jistě stojí za to zdůraznit, že ústavní pořádek západních států ze zákona ani nepřipouští takové strany, v jejichž stanovách by nebyl zakotven liberálně demokratický princip vnitřního vedení strany.

    Do členské základny povolených stran je proto velice snadné propašovat zaprodance vládnoucího režimu, případně ji totálně vnitřně rozvrátit, pokud by se vymezila proti stávajícímu liberálně demokratickému řádu, neřku-li proti liberálnímu trhu a všem zrůdnostem, které z něho plynou.

    Libertariáni a jiní fanatici

    Dlužno doplnit, že každá ideologicky podložená moc má své zastánce v podobě zástupu fanatických věřících. A je lhostejné, zda fanaticky věří v Boha, ve spásného proroka nebo v nějaký vyšší princip typu neviditelné ruky trhu, spontánního řádu a podobně.

    Křesťanská moc se opírala o fanatické katolíky, evangelíky či protestanty. Liberální šílenství má své odhodlané a zaslepené zastánce v libertariánech. Ti jdou ve své hlouposti tak daleko, že věří v ideální společnost, která by se dokázala zbavit jakékoliv moci, včetně moci založené na vědění a poznání objektivní pravdy.

    Jejich teze o žádoucích efektech volného trhu řízeného pouze zákony nabídky a poptávky jsou podloženy falešně znějícími sofismaty a postrádají smysl pro lidskou přirozenost.

    Jestli něco opravdu hýbe trhem, tak jsou to emoce, sentiment, špatné sklony, klientelistická a elitářská uskupení, kupecká morálka a především boj o maximalizaci tržního podílu, o finanční převahu a hmotnou zajištěnost na úkor spravedlivé směny hodnot.

    Vše ostatní řídí tvrdým diktátem moci peněz finanční oligarchie, která na celý kapitalistický svět uvalila břemeno dluhu a mega lichvy, jimiž udržuje záměrný nedostatek, nejistotu a strach mezi lidmi.

    Tento stres z existenční nejistoty, jenž zabíjí pozitivní myšlení, tvůrčí energii a vede k ochotě otročit za nuzný plat, libertariáni vynášejí jako účelný tlak motivující lidskou snahu a pracovitost.

    Jaká blamáž! Zjevně nechápou ani rozdíl mezi negativní a pozitivní motivací, natož pak podmínky, z nichž vyrůstá tvůrčí duch a obětavost ve prospěch celku. Ten je jim pouze rámcem pro uspokojení jejich vlastních egoistických potřeb, rámcem, z něhož těží, ale nehodlají nic vrátit.

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*