Starověké dějiny země zaslíbené IV.

Starověké dějiny země zaslíbené IV.

Rozkvět Izraelského království na počátku prvního tisíciletí před naším letopočtem byl nejen zásluhou Šalamounovy osobnosti, ale také velice výhodné mezinárodní situace. Staré velmoci ohrožující Izrael byly oslabeny a ty budoucí ještě čekal jejich čas. Za úspěchy Šalamoun mohl vděčit i spojenectví s Féničany.

Féničané

Féničané byli po mnoha stránkách pozoruhodným národem. Dnes existují čtyři teorie o ZID3jejich původu. Řecký historik Herodotos se domníval, že přišli do Kanaánu z oblasti Perského zálivu.

Feničané nikdy nevytvořili jednotný stát. Stejně jako Řekové zakládali městské státy na území Libanonu a Sýrie. Jednalo se o království nebo oligarchické republiky. Feničané byli zručnými řemeslníky a stavebníky.

Zároveň je můžeme považovat s jistou nadsázkou za první „globální kapitalisty“. Byli protřelí obchodníci a cestovatelé. Zakládali své kolonie v celém Středomoří. Nejznámější kolonií se stalo Kartágo v severní Africe, dlouholetý soupeř Říma o nadvládu ve Středomoří. Na svých cestách dorazili až do Anglie odkud dováželi cín. Mnoho století před Vasco de Gamou obepluli i Afriku. A možná doputovali i do Ameriky.

Nejvíce však svět ovlivnili abecedou, kterou pravděpodobně přijali z Egypta či podle některých názorů dokonce z Atlantidy. Tuto abecedu od nich přijali Řekové, z níž se poté vyvinula i abeceda naše.

Feničané jsou v Bibli několikrát zmiňováni. Úspěch Feničanů byl pro Izraelity velkým pokušením. Neodolali totiž jejich bohům a se zištným úmyslem jím čas od času sloužili a přinášeli oběti.   Přes všechnu civilizovanost měli stejně strašlivý zvyk, jako okolní Kanaánci. Oběti prvorozených dětí, což je velice poškodilo a přispělo k tomu, že již ve starověku vymizeli z dějin. Přesto i dnes každý 17 obyvatel středomoří má ve své DNA jejich geny.

Severní Izrael a Judsko

Krátce po smrti Šalamouna se kvůli vnitřním sporům království rozdělilo na severní stát a ZID4jižní Judsko, kde stále vládla Davidovská dynastie.

Začala éra židovských proroků. Ti varovali Izraelity před důsledky rozdělení země, opomenutí duchovního rozměru života, sobeckým a mocenským jednáním. Předvídali budoucí pohromy, které postihnou židovský národ, pokud se nenapraví. Ale nejen židovský národ. Některá proroctví sahají až do dnešních dob konce železného věku kalijugy a počátku zlatého věku. Hovoří o těžkých událostech, které tento přechod poznamenají a jsou naší současností, či blízkou budoucností.

Předpovědi proroků se začaly naplňovat v roce 722 př.n.l. Severní Izrael byl dobyt Asýrii. 10 z 12 izraelských kmenů bylo deportováno a zřejmě bylo asimilováno s nežidovským obyvatelstvem. Jižní Judsko si uchovalo nezávislost až do roku 586 př.n.l. kdy bylo dobyto Babylóňany. Šalamounův chrám byl rozbořen a Židé deportováni do Mezopotámie.

Izrael pod vládou Babylonu a Persie

Židé sice byli deportováni, přesto nebyli v Mezopotámii v postavení otroků. Jak napovídá ZID5příklad proroka Daniela, který se stal rádcem krále Nabukadnezara a správcem provincie mohli schopní židé zastávat i vysoké funkce ve státní správě.

Po dobytí Babylonu Peršany se část židů vrátila zpět do zaslíbené země a v rozvrácené zemi zbudovali znovu druhý jeruzalémský chrám, i když již ne tak velkolepý, jakým byl chrám Šalamounův. Větší část Židů této možnosti nevyužila a zůstala v Babylónii a dokonce se rozešla po Persii. Schopní židé se dokázali tak uplatnit v  Perské říši, že poprvé vzbudili proti sobě zášť nežidovského obyvatelstva říše.

Jeden z těchto Židů Ezdráš původem z Babylónu se kolem roku 450 př.n.l. jako jakýsi zvláštní velvyslanec perského krále pro židovskou otázku vrátil do Izraele. Byl to on, kdo se rozhodujícím způsobem zasloužil o definitivním vytvoření kanónu Starého zákona a Tóry, tvořící základ náboženství Judaismu. Od Ezdráše začíná se od ústní tradice začíná klást důraz na psaný Zákon napsaný v hebrejštině. Zároveň dochází k úzkému vymezení židovského obyvatelstva od nežidovského. Ezdráš se zasadil o to, aby se rozešli Izraelité s pohanskými manželkami.

Řecká a římská nadvláda

V roce 330 př.n.l. dobyl Perskou říši a také Kanaán Alexandr Veliký. Do oblasti se začala ZID6šířit řecká kultura. Původně byli cizí vládci tolerantní. Starý zákon byl přeložen do řečtiny. Mnoho židů se usadilo v Alexandrii. Změna nastala až kolem roku 200 př.n.l., kdy král Antiocheos zavedl přísné protižidovské zákony a znesvětil izraelský chrám pohanskými bohy.

Vyvolal tím povstání, které vedlo k obnovení nezávislosti Izraele pod nadvládou dynastie Makabejských. Samostatnost Izraele však trvala jen okolo 100 let a byla provázena řadou zmatků a bojů o moc. Hlavní byl střet mezi stranou kněží z řad saduceů a farizejů.

V 1.st.př.n.l. okupovali Izrael a celou Kanaánskou zemi Římané. V první fázi poskytli Izraeli výraznou autonomii, především v duchovních otázkách.

V této době přichází na svět třetí z velkých židovských učitelů: Ježíš. Jeho slova si získávají paradoxně větší pozornosti a zájmu u římského správce Piláta, než židovských kněží, kteří v něm vidí svého konkurenta. Nakonec se jím také podaří dotlačit Piláta, aby Ježíše ukřižoval.

Kristovo učení získalo sympatie jen malé části židovského obyvatelstva, rozšířilo se však během několika staletí na celém území Římské říše, kde se také stalo ve 4.století státním náboženstvím.Sami židé odmítli Ježíše převážně proto, že se odmítl stát světským vůdcem. Usiloval o vnitřní přeměnu člověka, namísto vyhnání římských okupantů, o což usilovali židé.

Po prvním židovském povstání  v roce 69 Římané zbořili druhý jeruzalémský chrám. Po druhém povstání v roce 132 vyhnali Židy z Jeruzaléma a město přestavěli podle římského vzoru. Nastává období diaspory, kdy židé žili převážně mimo svou zemi a rozšířili se takřka do celého světa.

Ve 4.stol. začíná prudce stoupat význam „země zaslíbené“, jako kořene křesťanství. Vznikají zde první kláštery a chrámy. Připomeňme nejslavnější z nich Chrám božího hrobu v Jeruzalémě vybudovaný na místě popravy Ježíše. Oblast Kanaánu se také stává místem sváru mezi Římskou, později Byzantskou říši a Sasánovským Iránem.


Oslabení obou říši využívají  v 7.století Arabové a celou tuto oblast dobývají. Na území Izraele se po judaismu, křesťanství objevuje i islám, jehož vliv se projevil ve stavbě mešit: skalní dóm a Al Aksa v Jeruzalémě.

Moderní Izrael a starý problém

Během středověku až na několik desetiletí křižáckých států vládli Kanaánu muslimští ZID7Arabové a později Turci.

Situace se výrazně mění po roce 1918, kdy si oblast rozdělí dvě koloniální mocnosti: Francie- Sýrii a Libanon, Britové-Izrael. Britové povolují návrat židů do své země. Ten však vyvolává první protesty a střety mezi židy a Araby.

Situace se ještě přiostří po 2.světové válce, kdy dochází k masivnímu přistěhovalectví židů do Izraele a na základě rezoluce OSN ke vzniku nezávislého Izraelského státu roku 1948. Od tohoto roku čelí Izrael řadě konfliktů se svými arabskými sousedy, které se táhnou až do dneška. Ač jeho počátky se nám zají spadat do 20.stol., mají kořeny mnohem starší spadající do dob starověku, kdy se zde střetávali a mezi sebou bojovali Izraelité a Kanaánci.

Publikováno se svolením autora
Autor publikuje na http://bajnar.blog.idnes.cz

Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Komentář “Starověké dějiny země zaslíbené IV.

  • Neviem nájsť článok „Starověké dějiny země zaslíbené III“ alebo je to iba chyba číslovania?

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*