Smrt George H. W. Bushe označuje konec Nového světového řádu

Smrt George H. W. Bushe označuje konec Nového světového řádu

George H.W. Bush, 41. prezident Spojených států, zemřel v pátek 30. prosince ve věku 94 let. Během jeho působení následoval konec studené války a usiloval o zajištění americké dominance ve světě změn.

Během třech dekád své politické kariéry byl Bush kongresmanem v Texasu, americkým vyslancem v Číně a OSN, stejně jako ředitel CIA a viceprezident Ronalda Reagana (40. americký prezident).

Věnoval také velkou pozornost zahraniční politice a byl široce kritizován za zanedbávání domácích otázek.

Válka v Perském zálivu v roce 1991

41. prezident USA prošel bouřlivými časy, jako byl pád Berlínské zdi, jednání NAFTA a mnohým dalším, avšak válka v Perském zálivu v roce 1991 je považována za ústřední bod v jeho prezidentování a za co si ho nejvíce pamatují.

Válka v Perském zálivu byla velkou ofenzívou pod vedením USA proti Iráku a jeho prezidentovi Saddámovi Husajnovi, v reakci na iráckou invazi do Kuvajtu. Koalice pod vedením USA, která zahrnovala několik arabských zemí, vyslala 670 000 vojáků, z nichž 425 000 pocházelo ze Spojených států.



Eliminace Saddámova jaderného potenciálu

George HW Bush oznámil, že jeho cílem ve válce je vytlačit síly Saddáma Husajna z Kuvajtu, „eliminovat“ jeho jaderný potenciál a zničit zařízení na chemické zbraně, stejně jako dělostřelectvo a tanky. I přesto, že většiny toho dosáhl, nebyl schopen je zcela vymýtit.

Jeho syn, George W. Bush, prohlásil desetiletí poté, že irácký vůdce získal chemické zbraně a vyvíjel jaderný program – což bylo tvrzení, které bylo použito jako hlavní záminka pro napadení Iráku v roce 2003 a ukázalo se, že to byla lež.

Válka z roku 1991 vedla k tomu, že USA zvýšily svůj vliv a vojenskou přítomnost v regionu a vytvořily síť vojenských základen v celém Perském zálivu, což způsobilo, že protiamerické sentimenty v zemi dosáhly vrcholu.

Nový světový řád

Válka v Perském zálivu byla považována za první zkoušku Nového světového řádu, který Bush vyhlásil v roce 1991 po zhroucení Sovětského svazu a přeměnil světový systém na unipolární.

Ke všem výzvám, které konfrontují tuto oblast světa, neexistuje jediné řešení ani odpověď na otázku Ameriky. Ale můžeme to změnit. Amerika bude neúnavně pracovat jako katalyzátor pozitivní změny, uvedl Bush ve svém projevu.

Krátce po projevu prezidenta George Bushe st. z roku 1990, došlo k dalšímu vývoji směrem k nadnárodnímu uspořádání. V reakci na zhroucení Berlínské zdi a sovětského vlivu nad východní Evropou byly v listopadu 1990 velmi posíleny pravomoci Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Tato organizace vznikla v roce 1975 v Helsinkách, když se Spojené státy a Sovětský svaz snažily dosáhnout jisté míry détente. Její charta obsahovala „balík“ závazků v oblasti lidských práv, a těchto závazků využili jak disidenti v komunistickém bloku, tak západní organizace a vlády, které je podporovaly. V listopadu 1990 v euforii ze zhroucení komunismu se KBSE přejmenovala během slavnostní konference ve Versailles na „Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě“. OBSE získala mnoho nových pravomocí v oblasti lidských práv a také právo dohlížet na „přechod k demokracii“ ve východní Evropě. Zrodil se tak průmysl „přechodologie“ a začalo desetiletí zasahování do vnitřních záležitostí nově svobodných států, z nichž mnohé byly politicky manipulovány západními vládami operujícími prostřednictvím toho, čemu se říká nevládní organizace.

Základ tvoří tatáž filosofie, která vedla k rezoluci RB OSN č. 688 v roce 1991. Porušování lidských práv a různé vnitřní politické tenze mohou, jak se uvádělo, být příčinou nestability, a tudíž nedostatečné bezpečnosti. Z toho plyne nutnost posílit mezinárodní organizace, aby mohly řídit vnitřní záležitosti všech evropských států. Předmětem obecného zájmu se stalo skoro vše: zacházení s menšinami, práva žen, lidská práva, etnické vztahy, dokonce i pracovní právo a sociální ochrana. Bezpečnost mohla být údajně zajištěna, pouze pokud by byl celý svět podřízen týmž standardům a politice. Jak napsal jeden ústavní expert, OBSE je „zdrojem všeobjímajícího ústavního pořádku v Evropě, kterému se musí podřídit všechny národní a politické instituce v Evropě.“

Tatáž filosofie poháněla dokonce ještě větší projekt, než bylo upevnění pravomocí OBSE. Již od doby zveřejnění Delorsovy zprávy v roce 1988, směřovala Evropská unie ke sjednocování v nadnárodní kvazifederaci. V rámci Evropského společenství vždy existovaly prvky nadnárodního uspořádání, avšak projekt opustit národní měny členských států a nahradit je jediným společným evropským platidlem byl mnohem smělejším krokem, než cokoli, o co se usilovalo v minulosti. Tento nový posun směrem k nadnárodnímu uspořádání byl řízen stejným zájmem o „stabilitu“, který inspiroval změny v OBSE a později vznik ICTY. Přední politici, kteří podporovali evropskou integraci, především německý kancléř Helmut Kohl, argumentovali, že rivalita mezi národy by mohla vést k novým válkám na evropském kontinentu. Má-li být zachován mír, tvrdili, potom je zapotřebí, aby evropské státy byly zasazeny do donucujícího nadnárodního řádu, a o tom všem bylo zavedení eura.

Tato nová teorie nadnárodního uspořádání měla univerzální a regionální dimenzi. Němci se obávali nové nestability, která by mohla vzejít z dramatických změn v geopolitice evropského kontinentu. Když sovětský vůdce sdělil kancléři Kohlovi na břehu Rýna v roce 1990, že Sovětský svaz bude tolerovat sjednocení Spolkové republiky Německo s Německou demokratickou republikou, načrtli političtí činitelé ve spolkovém kancléřství nové geopolitické plány pro pevně integrovanou EU, která by fungovala jako stabilizující či federativní síla na evropském kontinentu, přičemž počítali se systémem „soustředných kruhů“ s „užší Evropou“ v jejím středu a novými svobodnými státy na její orbitě. Tyto plány odrážely široce rozšířený strach z toho, co by se mohlo stát, pokud by se země východní Evropy osvobodily ze svěrací kazajky komunismu. Mnoho komentátorů se totiž obávalo, že by mohlo dojít k vzestupu nového „nacionalismu“ a že by Evropa mohla být uvržena do nestability.

Během 90. let se v zahraničně-politickém uvažování západních mocností ještě více zakořenila představa, že nacionalismus a nestabilita představují nová nebezpečí a že je zapotřebí proaktivní zahraniční a vojenské politiky, která by jim čelila. Prezident Bush st. řekl 2. srpna 1990 v coloradském Aspenu – v den, kdy Irák vpadl do Kuvajtu –, že s koncem studené války se mohou odkudkoli vynořit nové hrozby a že americká vojenská politika bude tudíž potřebovat mít globální dosah. V roce 1992 unikl z Pentagonu dokument Směrnice obranného plánování (Defense Planning Guidance), jehož autorem byl Paul Wolfowitz a ministr obrany Dick Cheney, ve kterém se rovněž argumentovalo, že Spojené státy budou potřebovat přijmout proaktivnější postoj v zahraniční a obranné politice, konkrétně např. prostřednictvím intervencí na mnoha místech světa za účelem prevence či preempce nejrůznějších hrozeb, které mohou vyvstat. V tomto dokumentu byla poprvé formulována doktrína preemptivní války, aby byla později využita k ospravedlnění útoku proti Iráku v roce 2003. Tento přístup, navržený představiteli Pentagonu, se bude lišit, podle jejich vyjádření, od mnohem reaktivnějšího přístupu z doby studené války, který byl založen na národní svrchovanosti a doktríně zastrašování. Mnoho komentátorů (zvláště neokonzervativců) začalo argumentovat, že pouze americká hegemonie může zabránit, aby svět neupadl do chaosu.

Toto uvažování, které zjevně obsahovalo příchuť amerického imperialismu a nacionalismu, šlo ruku v ruce s otevřeně globalistickým smýšlením. Zatímco lidé, kteří stáli na pravici, jako byli Wolfowitz a Cheney, se nerozpakovali říct, že cílem této nové politiky bylo zabránit, aby se nevynořila žádná nová mocnost, která by mohla konkurovat americké hegemonii, lidé, kteří stáli na levici, jako byl náměstek ministra zahraničí v Clintonově vládě Strobe Talbott, prosluli psaním ve prospěch vzniku světového státu a zániku národních států jako smysluplných politických entit. Talbott napsal:

„Vsadím se, že během příštích sto let bude státnost, jak ji známe, překonaná; všechny státy budou uznávat jedinou globální autoritu… Vnitřní záležitosti státu byly pro světové společenství zakázanou sférou. Nyní začíná být princip ‚humanitární intervence‘ přijímán. Bod zlomu nastal v dubnu 1991, krátce poté, co se Saddám Husajn stáhl z Kuvajtu, když Rada bezpečnosti OSN schválila, že spojenecké jednotky budou pomáhat hladovějícím Kurdům v severním Iráku.“




Reklama

Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*