Sluníčkáři se Donalda Trumpa bojí jako čert kříže…

Sluníčkáři se Donalda Trumpa bojí jako čert kříže…

Každý z nás se občas něčeho bojí. Že ho opustí jeho milovaná, či milovaný, že ztratí práci a proto zchudne, že vážně onemocní nebo i něčeho dalšího. Ale jedna , ať vyřčená nebo nevyřčená, obava sužuje všechny. Očekávání smrti.

Samozřejmě, v mladých letech na to vůbec nedbáme a smrt spíše provokujeme. Na motorkách, adrenalinovými sporty, nebo rizikem HIV-AIDS ať z jehel nebo z nechráněného styku, z nějž ta 4% varianta je asi tak 10.000 rizikovější.

Ale strach ze smrti sužoval samozřejmě i naše předky a proto mají různá náboženství různé druhy posmrtného života. A otázku posledních chvil člověka lze také velmi krásně tak, jak to udělal Pepa Fousek ve své básni:

Až mě andělé zavolají k sobě

….Že se obávám té neznámé pouti,
chápejte – umřu poprvé,
na světě nechávám svou touhu a lásku,
duše má bude bez krve…..
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/spaleny-petr/az-me-andele-zavolaji-k-sobe-40306

Krásné že? Kdyby Pepa nenapsal nikdy nic jiného, tak touto, posléze zhudebněnou básní, vstoupil do samého nitra národa a je marné počítat, na kolika pohřbech už byla hrána.

Ovšem, se smrtí, jako s jistou nevyhnutelností bojovali naši předci i jinak. Zaháněli ji posměchem. I když samozřejmě, skutečně zahnat ji nemohli, tak ji alespoň zaháněli z duší lidí. Aby se tím prostě tak netrápili.

Morena v kultuře

Národní obrození

V době národního obrození vystupovala jako personifikace smrti a zimy, jak ukazuje například následující ukázka z Jiráskových Starých pověstí českých:

V ten čas sněhů a ledu, dlouhých soumraků a nocí vládla Mořena, až bůh slunce počal déle, vlídněji a tepleji hleděti na tvář země. I rozbíhala se vodou ledová pouta; veselili se po všech dědinách, po všem plemeni. Za zpěvu brali se k vodám, k volným teď potokům, řekám, házeli do nich obraz zimy a smrti a radostným hlaholem vítali Vesnu, líbeznou bohyni jara.

Alois Jirásek, Staré pověsti české – O Čechovi[2]

https://cs.wikipedia.org/wiki/Morana

Tradice vynášení Morany, smrtky, sice ještě někde přežívá, ale mezitím se vytvořily „tradice“ nové. Takové, které nejsou pro lidstvo příliš přínosné, ale snaží se tvrdit naprostý opak.

Sluníčkáři, aktivisti a Bůh ví, kolik dalších jmen mají. To však vůbec nehraje roli, protože jejich hlavní „náplní práce“ je snaha o rozbití tradičních struktur, rodin, národních států a podobně. A t tomu používají všechna možná „lidskoprávní“ zaklínadla.

Ale tak, jako má katolická církev jako hlavu papeže, tak euroatlantická civilizace má svou spíše neformální, ale za to velmi účinnou, hlavu. Je to americký prezident, který v této části světa udává tón.

A dokud to byl B. Obama, syn americké komunistky a keňského marxisty, bylo vše OK. Vše bylo v pořádku a Sluníčkáři měli tu maximální podporu. Teď ale ta podpora velmi rychle odchází a Sluníčkáři (i zde na blogu) panikaří.

Proto se chytají, s prominutím, každého hovna a dezinterpretují Trumpova prohlášení. V podstatě se obavy z něj a z důsledků jeho vládnutí pro ta jejich slavná „humanitární hnutí“ snaží zlehčit podobně jako se smrt často zlehčuje

Házením Morany do řeky

A ovšem, tou Moranou je teď Donald Trump, proti kterému se marně snaží „vyburcovat svět“.

Ale stejně, jako házením Morany do řeky nemohli samotnou smrt přelstít, tak ani dnes, svými křečovitými snahami proti demokraticky zvolenému prezidentovi nic nezmohou.

Ostatně, pro prezidenta Zemana platí přesně totéž

V malém se proti němu postupuje naprosto stejně a to z prakticky stejných důvodů.




Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*