Rozporuplný odkaz Václava Havla I.

Rozporuplný odkaz Václava Havla I.

Málokterá osobnost rozděluje nejen českou veřejnost tak, jako Václav Havel.  Pro jedny byl téměř mýtickým hrdinou a svatým mužem. Pro druhé ztělesněním všeho zlého, co se po listopadu 89 u nás událo. Na Západě a v USA je hodnocen převážně jako velký myslitel a ochránce svobody a lidských práv. Naopak v Srbsku po roce 1999 získal nelichotivou přezdívku „krvavý humanista“ za veřejnou podporu bombardování Jugoslávie jednotkami NATO. 

Chtěl bych nyní životu a dílu tohoto člověka, jehož odkaz je spojen s výrokem „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, stejně jako s termínem „Humanitární bombardování“ věnovat dva články. Přitom bych rád zdůraznil rozporuplnost jeho osobnosti, díla a samotného odkazu, kterým vstoupil do historie.

Původ a dětství

Václav Havel se narodil 5.10.1936 v Praze jako syn podnikatele Václava M. Havla a jeho ženy Boženy. Podnikatelské projekty Havlovy rodiny zejména v oblasti stavebnictví jsou dobře známy. Méně se již ví o rozšířeném zájmu rodiny o okultní vědy. Havlův dědeček byl aktivním spiritistou a mnozí členové Havlovy rodiny byli nadanými spiritistickými médii. Havlův otec byl pak aktivním svobodným zednářem. O členství budoucího prezidenta v této, stále ještě mnoha tajemstvími opředené tajné společnosti se spekuluje.

Každopádně Václav, stejně jako jeho mladší bratr Ivan zdědili rodinné zájmy o duchovní a filozofické otázky, což se projevilo v řadě jejich výrocích a literárních publikacích uměleckého rázu (Václav), či vědeckého rázu (Ivan).

Václav Havel zahájil školní docházku na elitní internátní škole v Poděbradech v roce 1945, kde chodil spolu s Milošem Formanem. Komunistický převrat vše změnil. Jako buržoazní dítě musel jít na učňovskou školu, kde se vyučil chemikem. Maturitu se mu nakonec sice podařilo získat večerním studiem, ale na vytouženou fakultu Akademie muzických umění se již z kádrových důvodů nedostal.

Václav Havel Foto: John Macdougall/AFP/Getty Images
Václav Havel Foto: John Macdougall/AFP/Getty Images

Havel dramatikem

Havel dva roky studoval na ekonomické fakultě ČVUT. Ekonomem se však nestal. Racionální a chladná ekonomie mu byla vzdálená. Daleko bližší mu byl svět umění, především divadla. Po vojenské službě nastoupil jako jevištní technik do divadla ABC a poté i do divadla Pod zábradlím.

V té době začal také s literární tvorbou. Psal básně, eseje a divadelní hry.

Proslul zejména svými absurdními dramaty, které se zabývaly problémy moci, korupce, vlády byrokracie, či srozumitelnosti jazyka. Absurdity a paradoxy přitom nebyly rysem jen jeho dramatické tvorby. Nesly se celým jeho životem a provázejí i celý jeho odkaz milovaného a zároveň zatracovaného státníka a myslitele.  Připomeňme hry Zahradní slavnost, Audience, Vyrozumění, či pozdní hra ze závěru Havlova života Odcházení.

 

Havel disidentem

V době pražského jara se Havel výrazně politicky angažoval jako nekomunistický reformní spisovatel. Požadoval zrušení mocenského monopolu KSČ a zavedení systému více politických stran.

Po roce 1969 musel z divadla odejít. Jeho literární díla přestala být v Československu vydávaná a hry se přestaly hrát. Byly však dále hrány v zahraničí, kde byly udělovány Václavu Havlovy literární ceny a pocty.

Stal se disidentem. Napsal otevřený dopis Gustavu Husákovi. Stal se spoluzakladatelem Charty77 a Výboru na ochranu lidí nespravedlivě stíhaných.

V roce 1979 byl odsouzen k 4,5 rokům vězení za podvracení republiky. Byla mu nabídnuta svoboda, výměnou za vycestování. Havel odmítl a následující roky strávil ve vězení.

Dnes jsou disidentské zásluhy Václava Havla zpochybňovány. Václav Havel patřil  na rozdíl od např. Pavla Wonky ubitého ve vězení ke skupině disidentů, kteří si díky štědré finanční pomoci ze Západu mohli dovolit žít na vysoké noze a také se strany státní moci se těšili relativně slušnému zacházení v důsledku obav režimu o svou zahraniční pověst. Když Havel v 70-tých letech pracoval v pivovaru jako dělník, jezdil do práce mercedesem. Vedení  pivovaru jej požádalo, ať parkuje mimo hlavní parkoviště, aby svým vozem nepobuřoval dělnickou třídu. V době disentu si také pořídil docela přepychovou chalupu na Hrádečku. Přesto bych Havla přece jen nezatracoval, jak to někteří činí. Sedět několik let ve vězení by se mi nechtělo.  Havel se tak tehdy podle mého názoru projevil, jako statečný člověk věrný svému přesvědčení, který za tento svůj čin zaslouží poklonu.

 

Havel filozofem a vizionářem

V době disentu Havel napsal řadu esejů, ve kterých zaznamenává svůj pohled na svět a smysl života.

Filozofické úvahy jsou obsaženy hlavně v Dopisech Olze, napsané ve vězení. Václav Havel byl věřícím člověkem, jehož víra  nebyla zakotvena v žádném konkrétním náboženství. Uvědomoval si, že všechna náboženství mají jednotný pravdivý základ. Bůh pro něj nebyl osobou, ale neosobním Bytím, jak je tomu ve všech vyšších duchovních naukách světa. Často hovořil o všudypřítomném „řádu Bytí“, které stojí za veškerým děním v přírodě a vesmíru. Václav Havel si správně  uvědomoval jednostrannost racionálního pohledu lidské společnosti na svět i zákonitost brzkého zhroucení technické civilizace, která plíživě ničí přírodu a samotného člověka. Cestu nápravy viděl v mravní obrodě, v životě v souladu s vlastním svědomím a řádem Bytí. V návratu k přírodě. Byl stoupenec nového duchovního paradigmatu ve vědě, který kritizuje převládající materialistický koncept tradiční vědy a hlásá potřebu sjednocení  vědy a esoterního náboženství. Směru, jehož představiteli jsou např. americký fyzik Capra, britský biolog Sheldrake, či český psychiatr Grof. Právě Stanislavu Grofovi udělila Havlem založená nadace Vize 97 cenu za rozšiřování vědeckých obzorů, zatímco spolek Sysifos udělil Grofovi anticenu Bludný balvan za šíření pavědy a matení veřejnosti.


Nad politickou filozofií se Havel zamýšlel v eseji Moc bezmocných, napsané v roce 1978. Cíl své disidentské činnosti neviděl v restauraci kapitalismu, ale v nastolení společnosti ve které nahradí tradiční o moc usilující politické strany různá hnutí a sdružení vytvářená občany pro realizaci různých cílů. Havel ve svých esejích odmítl dravost, sobeckost a vše pronikající soutěživost, typickou pro kapitalismus. Naproti tomu hlásal důležitost spolupráce a solidarity, pokory před kosmickým řádem a vlastním svědomím.

Je paradoxem, že dnešní Havlisté jsou většinou lidé s pravicovým zaměřením. Havel byl jejich opakem. Jeho politické a ekonomické představy byly daleko bližší krajní levici a utopickému socialismu či komunismu, než dnešnímu neoliberalismu hlásající vládu volného trhu.

Je také paradoxem, že k Havlovu odkazu se hlásí lidé ať již z církví či vědeckých pracovišť, kteří lidi s obdobným smýšlením označují za blouznivce, fantasty, či lidi doslova posedlé ďáblem (konzervativní křesťané).

 

Havel bohémem

Ač měl Václav Havel blízko k náboženství a spiritualitě, tak rozhodně nebyl asketou.

Na internetu se nachází řada svědectví jeho známých z mládí a disentu, líčící divoké pitky, kterých se Havel také účastnil ač si i v hluboké noci uchovával stále jistou decentnost a zdrženlivost.

Zvlášť kriticky se k chování Václava Havla několikrát vyjádřil disident, signatář Charty77 a politický vězeň Jiří Wolf. Okruh lidí kolem Havla nazval disidentskou šlechtou, která doslova prohýřila obrovské finanční částky pomoci ze Západu, zatímco zbylí signatáři Charty žili v existenčních potížích. Vypráví o zálibě Václava Havla v alkoholu ve které rozhodně nezaostával za současným prezidentem.

Stejně jako nyní Zeman, tak i Havel byl náruživý kuřák i přes nedobrý zdravotní stav. Známá je historka o cigaretě, kterou si Havel vykouřil s tehdejším ministrem zdravotnictví krátce před tím, než mu byl vyoperován zhoubný nádor z plic.

Havel byl zkrátka jako každý druhý umělec bohém, na rozdíl od prvního prezidenta-filozofa Masaryka, který zdůrazňoval důležitost životosprávy a sebeovládání v životě obyčejného člověka, stejně jako vrcholového politika.

 

Předvečer revoluce

Na počátku roku 1989 po demonstracích u příležitosti „Palachova týdne“ byl Havel zatčen a podruhé ve svém životě odsouzen k nepodmíněného trestu odnětí svobody. Tentokrát jeho trest trval již jen pár měsíců.

Krátce po jeho propuštění se  17.11. konala v Praze demonstrace, která byla brutálně potlačena policií. Václav Havel mezi demonstranty nebyl. O pár dní později, se však již aktivně účastnil listopadové revoluce.  O tom, ale již v dalším článku, ve kterém se budu zabývat především érou Havlova prezidentství a tím, jak naložil se svými ideály.

—-pokračování příště—-

Publikováno se svolením autora
Autor publikuje na http://bajnar.blog.idnes.cz

Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články