Když autor píše, co elity nechtějí, aby se četlo

Když autor píše, co elity nechtějí, aby se četlo

Rozhovor s českým válečným romanopiscem Vratislavem Vyhlídkou o manipulaci s veřejným míněním a lžích médií hlavního proudu

Spisovatel Vratislav Vyhlídka (36) sklidil v posledních dvou letech několik ocenění. Se svou leteckou ságou Lví stíhač se zařadil jako jediný domácí autor do žebříčku TOP 10 válečných romanopisců všech dob na českém knižním trhu, který sestavil military portál army-store.net. Za práci s mládeží jej ocenila ministryně školství Kateřina Valachová, prezident ČR Miloš Zeman mu poděkoval za podporu pro další kandidaturu a vyjádřil se v tom stylu, že si spisovatelových názorů velmi cení. Nyní se mu naskýtá šance na udělení Státní ceny za literaturu 2017. A přesto je to člověk, který se odmítá zaprodat režimu, a díky svým názorům patří mezi rebely současné domácí umělecké scény.

+* V poslední dekádě z vaší dílny vzešlo osm románů, z nichž část byla přijata zavedenými českými nakladatelskými domy, má dobrou distribuci a jsou u čtenářů populární. Jiné jsou téměř zakázané. Nepatříte ale i přes svoji autorskou a vlasteneckou činnost ke spisovatelům komerčně úspěšným – proč tomu tak je?

Na českém knižním trhu vychází každý rok zhruba 16 tisíc nových titulů. Některé knihy jsou očekávané, protože se o nich v novinách píše ještě dříve, než se vůbec rozjedou tiskařské rotačky. Ty zbylé pak prostě čtenář třeba náhodou najde při prohledávání pultů v knihkupectvích, či e-shopů na internetu. A já mám ten problém, že o mých knihách dopředu nenapíše téměř nikdo, stejně jako posléze je čtenář těžko hledá. Moje tituly, kterých se ujala velká nakladatelství, mají sice ještě šanci, ale ty zbývající nenajdete v kamenných knihkupectvích, nebo na portálech typu Alza.cz, kde je část mých knih v elektronické podobě, ač jsou „politicky závadné“. Najde je pouze ten, kdo je hledá – a tím je jedině ten, kdo čte nezávislá média, nebo má to štěstí, že zaměstnanec knihovny v jeho městě, nebo obci, je také tak trochu rebel a odebírá knihy podle svého názoru, ne podle toho, co je dnes v módě odebírat. A nemá též strach. Kdo ví, co hledat, najde. Lidé ale o Vyhlídkovi často nevědí.

 

+* Mluvíte zřejmě o myšlenkové cenzuře. Čím jste si zasloužil, abyste byl opomíjen, ačkoli jste byl již několikrát oceněn?

To je snadné: Straním dobru, nepoklonkuji a píšu o zvěrstvech, kterých se dopouštěli ti, kterým se dnes i tak trochu fandí. Knihkupectví jsou plná dovozových knih o německých vojácích, kteří se udatně bijí na východní frontě se zlými bolševiky. Já ve svých knihách naopak dávám náckům pořádně na frak a moji hrdinové bojují v řadách španělských interbrigád, které jsou dnes u nás víceméně chápány jako komunistická organizace. Moje politické romány – ať už parodie Henry Porter, nebo politická románová bajka o Ušákovi a Prasátku – si pak neberou servítky a řežou do našich hlavních politických stran, ať už je to ODS, ČSSD, nebo KSČM. A dělají to vtipně a čtivě. Tohle si určitě nikdo z našich elit nepřeje, aby bylo masověji čteno. Pořád je víceméně zázrak, že jsem nebyl odstraněn justiční mafií, nebo tak něco. Elitám prozatím asi stačí, že se o mně příliš neví.

 

+* Nemáte strach z toho, že jim to brzy přestane stačit?

Mám strach jen z toho, co se stane s naším státem a českým národem, pokud budeme pokračovat v současném kurzu. Zbabělec nejsem, ačkoli třeba v případě válečného konfliktu bych odmítl zřejmě bojovat za to, čemu říkáme hodnoty západní civilizace. Ty totiž nejsou v zájmu běžného českého člověka a jsou podle mého i v rozporu se životaschopností našeho národa. Pokud bych měl přinést nějakou oběť, jsem připraven. Nakonec patřím přece k lidu Mistra Jana Husa. Katanů zločinného režimu se nebojím.

 

+* Kam podle vás tedy směřujeme?

K systému, kde bude populace zcela pod nadvládou elit. A ani o tom nebude běžný člověk vědět, protože mu budou chybět správné informace. Uvědomte si, že naše schopnost „číst mezi řádky“ je dnes v globálu na velmi nízké úrovni. Necháváme se manipulovat svými vládci, kterými ale nejsou vlády národnostních států, do názorových pozic, jaké si oni přejí. Média hlavního proudu jim v tom jdou na ruku, protože je tito nejbohatší lidé planety už vlastní. Pusťte si třeba projev J. F. Kennedyho Prezident a tisk, abyste pochopili, jak mají média fungovat. Zjistíte, že tomu tak není. A pochopíte, proč musel J.F.K. zemřít. Protože to byl prezident, který mluvil pravdu. To dnes nedělá nikdo.

 

+* Jste odpůrcem EU. Neměla by být ovšem evropská integrace cílem každého rozumného člověka? V jednotě je přece síla.

V jednotě ano a v globálu jsem zastáncem integrace, pokud by byl svět ideálním místem. Kdyby byla integrace procesem, jenž bude stát na principech rovnosti. EU však například dala jasně ústy pana Josého Barrosa najevo, že chce časem smazat hranice národnostních států. Co to však znamená pro malé národy, jako jsme my, když budou žít v superstátě, z něhož nebude možnost úniku? Něco podobného jsme zažili za Rakouska-Uherska. A tam bylo podle vzpomínek pamětníků nedýchatelno. Samozřejmě ne pro ty, kterým zaprodávání svého jazyka a národa vynášelo. A to je i v EU. Rozděluje sice dotace, které vytáhne z kapes daňových poplatníků, ale komu je rozděluje? Na co ty peníze jdou? Kolik zámků elitářů bylo za ně opraveno, kolik firem zušlechtěno? Je to takový úplatek, který má podle mne mocným uvnitř národů, co jsou plánovány k asimiliaci, zavřít ústa. Řešením by byla snad evropská konfederace, ale smazat hranice národnostních států, to je podle mne cesta zpátky do dob středověkého feudalismu.

 

+* Středověkého feudalismu?

Samozřejmě. Uvědomte si, že třeba za éry mocných Přemyslovců neexistovalo něco jako český národ. Byli zde samozřejmě lidé, co mluvili česky, ale neměli žádné národnostní cítění. Prostě šlo o poddané nějakého feudálního pána, například Rožmberků. Ti byli na svém panství pány nad životem a smrtí, zpovídali se jen králi – a to jen tehdy, kdy to pro ně bylo výhodné. Tečka. Éra národnostních států a národního cítění je záležitostí, co začala zhruba před dvěma/třemi stoletími. Do té doby tady byli jen páni, jejich žoldnéřské armády a robotné obyvatelstvo. Pak ale přišel Napoleon a ukázal všem, co dokáže národní cítění. A teď jsme v éře, kdy se vládcům nehodí národnostní státy, radši by nadnárodní společnost. Všechno by pro ně bylo snazší, žádné rozbroje, jen vláda a zisk. ČR, Německo, Litva atd. – to už je přežitek. Vlády národnostních států už sice jdou korporacím na ruku, ale nebylo by lepší, aby nám bohatí vládli zase napřímo?

 

+* Bezpochyby lepší pro ně.

Přesně tak. Proč si myslíte, že se u kormidla mohou tak dlouho udržet lidé jako Sobotka a Kalousek? Nebo jiní lidé, o kterých si myslíme, že jsou naprosto neschopní? Že zadlužují stát, že kálí na naši kulturu, že je jim všechno jedno, že jsou viníky úpadku všeobecné inteligence a přehlížejí, jak školský systém vychovává asociální jedince, kteří jsou nepoužitelní pro život v reálném světě? Protože se to někomu nahoře hodí. Stádu ovcí se totiž dobře vládne. Dám příklad k zamyšlení: Kdyby byl muž třeba Babišem, myslíte si, že by přijal takové riziko, aby šel dobrovolně do politiky, kde hrozí, že kvůli bojům o moc vyjde na povrch všechno nečisté kolem jeho obchodů? Jen kvůli tomu, že mu sejde na lidech? Určitě ne! Proč riskovat takový život multimiliardáře pro nic za nic? Nebylo tam nějaké tušení věcí příštích? Proč šel do politiky Donald Trump, když se mohl dál klidně koupat jak strýček Skrblík v dolarach? Oni ví, co bude.

 

+* Jste zastánce konspiračních teorií?

Věřím mnoha konspiračním teoriím, kde fakta a argumenty jasně říkají, že bych se zachoval stejně, kdybych patřil mezi elity. S ještě větším počtem konspiračních teorií jsem seznámen, byť jim nevěřím, protože zastávám názor, že je dobré mít co možná nejvíce informací. To mi umožňuje dívat se na problémy a děje doma i ve světě z mnoha různých úhlů, slepě nepřijímat zprávy.

 

+* Dejte nějaký příklad. Je o vás známo, že rád používáte při debatách nejrůznějších jednoduchých podobenství. Proč?

Mluvím často se skupinou, kdy každý jednotlivec představuje rozdílný stupeň vědomostí. Nechci hned přejít na tvrdá fakta, která jsou mnohdy těžko stravitelná. Když třeba mluvím o tom, že nás čeká novodobý feudalismus, tak člověk s větší mírou znalostí si uvědomí, že mám na mysli například Bilderberský klub, nebo Nový světový řád. Ten, kdo zatím nedospěl do fáze takového vyššího poznání, si pak třeba uvědomí jednání nějaké skupiny venkovských podnikatelů, kteří si už hrají pomalu na šlechtu. Jakoby jim spoluobčané, co pro ně pracují, patřili. Naplním tak očekávání obou částí skupiny a otevřu třeba dveře k dalšímu poznání. To platí i pro rozhovory, kdy se snažím být co nejvíce pochopitelný pro každého, byť si tím snižuji laťku.

 

+* Ještě jednou poprosím: Dejte příklad manipulace s veřejným míněním, když říkáte, že nám média hlavního proudu často lžou.

Lžou, zamlčují, mlží. Utvářejí veřejné mínění tím, že neukážou celou pravdu. Těch příkladů je mnoho, ale použiju zase nějaké snadno pochopitelné podobenství. Vemte třeba obyčejnou nevěru. Když byste o tom informovala ve stylu, že paní XY se spustila s pánem AB, zatímco její manžel GH je chudák paroháč, tak lidé odsoudí paní XY a pána AB, zatímco budou litovat manžela GH. Když to ale podáte tak, že paní XY se zamilovala do pána AB, což se stává, a AB její city opětoval, ač byla v manželství s GH, tak vyjádříte určité pochopení. Zamilovat se, zná přece každý, a okolnosti tomu prostě nepřály tak, jako kdyby byli ti dva svobodní. A pak to můžete podat i tak, že paní XY měla za muže opilce a budižkničemu GH, takže se není co divit, že se zamilovala do pána AB a prožila s ním skvělý románek. Potom už bude každý fandit paní XY a pánovi AB, zatímco odsoudí manžela GH s tím, že si to zasloužil. A jde přitom o pohled na stejný případ, pouze z jiného úhlu. Naše média nám nabízí často jen jednu perspektivu, abychom to vyhodnotili tak, jak se to hodí.

 

+* Máte punc levicového spisovatele, není vám to na škodu?

Nemám rád nálepky, často si je dávají na čelo oportunisté, co se prostě chtějí někam zařadit, aby z toho těžili. To je třeba případ některých lidí ve vedení komunistické strany, kteří ode mne slyšeli vždy jen slova opovržení. Dát si rudou nálepku na čelo, prohlásit se za komunistu, ovšem eteblovat se skvěle na systém a dobře z toho žít, zatímco všechny odpůrce prohlásit za neloajální, nebo rovnou havlisty, to je trapné. Bohužel ti, co toto využívají, mají dost silnou oporu u lidí přijímajících jednoduché pravdy. Ti nepochopí, že opozice i uvnitř KSČM míří na ropuchy na prameni, ale začnou trapně řvát, že si kálíme do vlastního hníza. Uvědomte si, že člověk se nestává komunistou vstupem do partaje a ne každý člen partaje je pak i komunista.

 

+* Myslela jsem to jinak. Není vám na škodu, že píšete romány z prostředí svobodné španělské republiky? Z „rudého tábora“?

Ve dnešním pokřiveném světě, který se bojí historických pravd, mi to na škodu bezpochyby je. Odmítám se však kvůli vlastnímu prospěchu podílet na glorifikaci fašismu, třebas i románové. Jsem tvůrcem příběhů, které muži, ženy a mládež otevírají než jdou spát, nebo po příchodu z práce – a třebas též na záchodě (smích). Prostě si chtějí odfrknout, jak se říká, a mělo by být úplně jedno, v jakém prostředí se příběh odehrává, pokud je dobrý a historicky věrný. Podívejte třeba na ruské válečné filmy. Nikdy jsem neviděl nic lepšího, než novou verzi filmu „A jitra jsou zde tichá“ z roku 2015, nebo druhý a třetí díl dramatu Unaveni sluncem – s názvem Odpor a Citadela. A hlavní hrdina je také komunistou, ač je to točeno za Putina. Když se píše historický román, nebo točí historický film, tak některé věci nelze prostě pustit k vodě. Já mám levicové cítění, tak jsem si vybral interbrigády ve Španělsku. A moji čtenáři jsou lidé všech politických názorů, čtou fiktivní příběh na pozadí skutečných událostí. Mám snad historii také přetřít na modro?

 

+* Možná byste mohl použít jiný úhel pohledu (smích), nebo si vybrat jinou kapitolu dějin, abyste nebyl brán jako někdo, kdo nemá být čten.

Zrovna nedávno, když jsem si po podání daňového přiznání dával záležet na prohlášení pro VZP a ČSSZ, jsem se rozčílil. Díky bohu, že zastávám manažerskou funkci ve finančním sektoru. Jak je totiž člověk alterantivní spisovatel, vlastnící navíc svoje nakladatelství, tak ho stát a přidružené instituce oškubou. Ve slabé chvilce jsem si říkal, že bych měl snad psát romány, kde hrdina bude pilot rakousko-uherské armády za 1. světové války. Pak bych to „uhrál“ na přeshraniční spolupráci, dostal nějaký ten grant z EU a určitě bych byl oceněn nejen svými čtenáři, protože bych byl „zatraceně multikulturní“. Bylo by to snadné, ale nemohl bych se podívat do zrcadla. Víte, mám vždy radost, když mi nějaký čtenář na facebooku nebo na mém autorském webu www.vyhlidka.dobrodruh.net napíše něco ve stylu: „Nemám rád komunisty, ale tohle se čte samo. Knížku jsem pořídil i pro synka, počká v knihovně, než doroste. Protože hodnota tohoto díla bude teprve doceněna.“ Pak vím, že má věc je dobrá. Jsem zastáncem myšlenky, že beletrie by měla též trochu vychovávat, zanechávat nějakou stopu. A román je pak její královský žánr.

 

+* Fušujete trochu i do politiky, vyjadřujete se čas od času k věcem, jako je další kandidatura Miloše Zemana, k níž jste jej vyzval. Pan prezident to ocenil velmi laskavými slovy.

Po zklamání s Andrejem Babišem na začátku letošního dubna jsem si řekl, že toho nechám. Měl jsem jej za poctivého chlapa, co po éře pana Kalouska přichází s osvěžením – má alespoň plán a něco se mu daří. Měl jsem chuť s ním pokřtít knížku, protože mi přišel jako politik éry tzv. první republiky. To sice byli také lidé všelijací – nechali například střílet do dělníků, ovšem šlo jim o vlast. Pan prezident Masaryk a jeho nástupce Beneš byli osobnostmi morálními. Napsal jsem panu Babišovi a nabídl mu křest, ovšem byl jsem odbyt. Pochopil jsem, že pán, kterému zlaťáky chřestí v kapse, nenalije víno na knihu, která straní rovnosti a glorifikuje boj za svobodu proti útlaku. Byl jsem naivní hlupák, když jsem si myslel, že někdo, kdo má plná ústa slov jako „pořádek“ a „vlast“, kdo má pro mne přijatelný názor i na imigraci, bude chtít pomoci původní české tvorbě.

 

+* To uvítají asi i představitelé ÚV KSČM, které kritizujete.

V tom ale končit nehodlám. Jsem idealista a přeji si, aby KSČM byla stranou komunistickou nejen podle jména. Víte, kdyby byla tahle partaj ryzí komunistickou stranou, pomohlo by to pravdě.

 

+* Znal jste osobně generála Františka Fajtla, hrdinu bojů 2. světové války, perzekvovaného komunisty. Jak toto můžete říct?

A také čtu, kromě jiného, Goerge Orwella, muže, který odšel do španělské občanské války coby levicový idelista bojovat proti fašismu v řadách komunistické strany POUM, aby se po osobní zkušenosti stal s Farmou zvířat kritikem bolševické šlechty. Je to všechno o lidech. U nás komunisté perzekvovali po válce i jiné komunisty, kteří byli odvážní a bojovali v řadách RAF – jako byl Jan Skopal, nebo také naše interbrigadisty. A to jen proto, že se jich báli, protože sami byli neschopní a měli za války strach cokoli udělat. Komunisté musí být vždycky prvními mezi odvážnými, mezi pracovitými. Musí být oporou pro ostatní inteligenci, třeba i pro nezávislé zpravodajské portály. Tohle je to, co naší dnešní partaji chybí – vedení je ustrašené, již se vzdálilo dělnické třídě, která v ní ztratila důvěru. Zhruba před pěti lety byla KSČM stranou bohatou, ale na co přispěla? Vydáváním proklamací, vysedáváním v parlamentu a impotentními akcemi se národ nezíská. Teď, po prohraných krajských volbách, je hloub do kapsy. Na žádoucí pořádání regionálních kulturních akcí, na podporu nezávislých médií atd. – na to dnes není. Lze nanejvýš očekávat zázrak, který nepřijde. Jistě tady nepomohou ani Haló noviny, budící spíš dojem nástěnky Gagarinova bratra.

 

+* Jak vidíte své šance v klání o Státní cenu za literaturu? Co kdyby proti vám letos nasadili třeba Vlastimila Vondrušku?

Píšu knihy pro běžné čtenáře, ne pro Vondrušku, kritiky, média hlavnho proudu a určitě ne pro ministra kultury Hermana. Beru to tak, že často byli oceněni básníci, protože poezie není pro politiky tolik nebezpečná. Věřím, že když bychom vzali v potaz dnešní dobu, měl by být oceněn můj Lví stíhač. Očekávám ovšem, že zájmy národa půjdou stranou a nebude oceněna kniha, v níž se parta obyčejných chlapů a ženských snaží bít se s přívalem černých marockých hrdlořezů, znásilňujících a podřezávajících krky španělským děvčatům. To dnes není právě v kurzu, ačkoli to tak za puče generála Franca bylo. Vondruška už mne porazil jednou – na samém začátku uprchlické krize, kdy jsem poskytl rozhovor médiím hlavního proudu. Naznačil jsem, že demokracie by neměla být slabostí, vytáhl příklady z historie, kdy např. Atény – sama kolébka demokracie – stavěla svoji bezpečnost na vysokých městských hradbách a silném námořnictvu. Jasně jsem načrtl dějinný fakt, že dřívější silná Evropa byla vybudována bezskrupulními lidmi a jejich bezbřehými ambicemi. Když třeba půjdeme do důsledků, zjistíme, že vyhlášení války ze strany Británie a Francie vůči nacistickému Německu v roce 1939 bylo dobré pro demokracii, ale velmi špatné pro Evropu, protože za ztrátou koloniálních držav byla právě i válečná vyčerpanost. Byl to skvělý rozhovor, plný čistých faktů, zcela oproštěných od mých morálních filozofických názorů. A nebyl otištěn. Když se mohlo po pár měsících i diskutovat o nebezpečích uprchlické krize, tak myšlenky a otázky z mého rozhovoru položili raději panu Vondruškovi – nejvíce viditelné to pak bylo na přirovnání k pádu římské říše. On je nepochybně lepší autor dobrodružství královského písaře, co jen něco v knize vyšetřuje, nežli autor Lvího stíhače, který píše, jak píše, a říká to, co si myslí.

 

+* Zeptám se znovu: Jak vidíte své letošní šance na cenu?

A já odpovím ve stejném duchu jako předtím: Když ji dostanu, tak panu ministrovi pěkně poděkuji, jak káže dobrý mrav. Budu mít skvělý pocit, jaký zažívá někdo, jehož dílo něco vyhrálo. Zejména proto, že se dostanu do většího čtenářského povědomí. Věřím, že hodně lidí si udílení letošních cen pohlídá. Nebudu se ale kvůli tomu plazit před ministerstvem kultury, protože – a to říkám otevřeně – si myslím, že za posledních dvacet let jsme se díky této instituci dostali do stavu, že žádnou velkou kulturu nemáme a neprodukujeme. Několik pompézních soutěží, co občas jdou v televizi, nebo o kterých čtu v novinách, jsou jen pozlátkem. Podívejte se na to, kdo je financuje, a pochopíte, jaké názory odrážejí. Umění není o cenách a nějaká ocenění pak nikdy neodrážejí skutečnou hodnotu umění. Díky své šanci na tu cenu mám příležitost získat nové čtenáře, kteří si řeknou: „To vypadá dobře, tohle zkusím.“ Navážu i nová přátelství s lidmi, co se věnují alternativním pohledům – ať už v umění, nebo i na poli žurnalistiky. Je dobré vědět, že v tom není člověk sám.

 

+* Děkuji za rozhovor.

Jiřina RICHTROVÁ (jméno autorky)

Foto – Jiřina RICHTROVÁ




Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*