Rozděl a panuj, aneb o demokracii, která nikdy nepřišla

Rozděl a panuj, aneb o demokracii, která nikdy nepřišla

Co může vzejít z toho, když se dva kohouti octnou na stejném hnojišti? Budou spolu bojovat tak dlouho dokud nezůstane jen vítěz. A jak to souvisí s nadpisem? Toto přirovnání se dá použít na jednu z nejtemnějších kapitol naší vlasti. Snad jen s tím rozdílem, že zde nebylo vlastně žádných vítězů, ale jen poražených. Abychom lépe chápali souvislosti, vraťme se teď v čase do roku 1992. Do roku, kdy bylo demontováno Československo.

Obraz o rozbití československé federace v roce 1992 tak, jak nám je vykreslován, je značně falešný. Je namalován tak, aby se pod jeho malbou mohly ukrýt všechny ty tunely, krádeže a podvody. Nalhávají nám, že po vobách došlo k ústavní krizi, že se nepodařilo sestavit (snad zvolit?!) funkční federální parlament a jen s velkými obtížemi vznikla vláda, v jejímž čele byl český politik Jan Stránský. Jak nám, ale potom chtějí vysvětlit, že Federální shromáždění bylo schopné přijmout zákon o zániku federace?  Takže jejich tvzení je evidentní lež.  Kde se tedy skrývá pravda? A už jsme u těch kohoutů. Vítězem voleb se na české straně stala ODS v čele s Václavem Klausem a na slovenské straně HZDS v čele s Vladimírem Mečiarem. Dva pánové, kteří jsou stejně arogantní a lační po moci, slávě a majetku. A každý z nich chtěl shrábnout všechno sám. A tak bylo jasné, že Československo je pro ně malé. Aby mohla být uspokojena ega těchto dvou pánů, došlo k tomu, že již krátce po volbách byla na světě dohoda  o rozdělení země, tak mohou být vládci oba. Zbývalo jen přesvědčit o tom ostatní. Tak se rozjela štvavá kampaň, kdy v české části republiky se začalo brojit proti Slovákům a ve slovenské části proti Čechům. Ústavní zákon totiž předepisoval k uskutečnění jednu „maličkost“, a to všeobecné referendum. Podle průzkumu veřejného mínění však občané Československa k rozdělení republiky vyjádřili svůj nesouhlas. Bylo jasné, že touto cestou by neprorazili, tak ústavní zákon jednoduše obešli a odůvodnili to to právě ústavní krizí. Vina za rozpad pak byla dávána Slovensku, jak jinak, ale pravda to samozřejmě také není. Ve skutečnosti  protislovenské polopravdy šířili hlavně slovenští „federalisté“, často z pražského exilu. Paušální odsouzení Mečiara a jeho strany zcela veřejně podporoval i tehdejší prezident Havel. Jak proradné, viďte?

A co tím způsobili? Rozdělení  republiky mělo negativní dopad jak po stránce politické s hospodářské, byla zničena obranyschopnost, ve vztahu k obyvatelstvu  došlo k poškození kulturnímu  a mravnímu. Mravní a v širším smyslu slova kulturní ztráty, způsobené vyloučením Slovenska a Slováků ze společného státu, jen prohloubily barbarizaci společnosti, její odklon od lidské solidarity a sociálního cítění, masový příklon k bezduché pakultuře, k prohloubení konzumnosti. Rozdělení federace bylo startovní čarou pro zlegalizované rozkrádání a odkloňování majetku republiky. Klausova privatizace, jíž lze zcela právem označit jako největší podvod v historii země, způsobila to to, že dnes nemáme továrny, závody, družstva. Na Slovensku je to samé, nikde nic, jen Mečiar se s privatizací zas tak nepáral, ani se podvody nesnažil, na rozdíl od české strany, která kamuflovala, jak se dalo, viz. „slavný“ Fond národního majetku, nijak maskovat.

A nakonec to opravdu nejdůležitější. Způsob rozdělení Československa nebyl proveden v souladu s platnými ústavními zákony a tudíž jej nelze považovat za právoplatný a vykonatelný akt. Vzhledem k tomu, že ani jedna z vítězných politických stran – ani na české straně, ani na slovenské straně – totiž ve svých volebních programech zánik společného státu neměla, nelze hovořit o tom, že by měly od voličů mandát k tomu, aby Federální shromáždění rozhodovalo o rozdělení státu. Jediný způsob, jak by mohl být společný stát rozdělen, je dle ústavního zákona všeobecné referendum, a to v případě, že by občané vyslovili s rozdělením většinový souhlas. To se však nestalo. Rozdělení bylo provedeno zcela nedemokraticky, bez referenda, bez jakékoliv veřejné diskuze, bez politického mandátu. Toto nezákonné jednání pak bylo dne 22. června 1992 posvěceno podpisy Václava Klause a Vladimíra Mečiara.  Z toho tedy vyplývá, že výše uvedeným  jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu vlastizrady, a to ve všech obligatorních znacích.




Loading...

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*