Rok 1968 očima blogera Brouka Pytlíka…

Rok 1968 očima blogera Brouka Pytlíka…

Nazval mě tak jeden pisálek. A pokud si myslí, že jsem toho viděl víc než on, má nepochybně pravdu. A takové sebepoznání se zcela jistě velmi hodnotí. Jenomže, každý hovoří jen o tom, jak v srpnu 68 čuměl do hlavní tanků…

…ale nikdo o tom roce 1968 samotném. O tom, co tehdy dělal a jak ho prožíval.

Ono není divu. Moje generace, které tehdy bylo kolem 20 let je dnes ještě jakož takož ve formě, ale již ti o deset let mladší si pamatují velké kulové s přehazovačkou. Nebo nanejvýš právě ty tanky, což muselo být úděsné, to uznávám.

Já chápu, že se někdo vyděsí pohledem na ty ocelové nestvůry, na ty namířené zbraně. Ale stále si myslím, že intenzita té vzpomínky je násobena dnešním postojem našich vedoucích činitelů, pod patronací Velkého Bratra, ambasadora Shapira, k Rusku.

Už jen to, jak odpudivě se stavěl a s ním prakticky celý západní svět, k 70 výročí vítězství ve druhé světové válce, které stálo nejen Rusy, ale všechny národy bývalého SSSR včetně Ukrajinců, milióny životů, svědčí o mnohém.

A to, že Rusko je na indexu a to velmi silně, protože si prostě ve své zemi chce vládnout samo bez nějakých lidskoprávně homosexualistických kravin z hlediska společenské a drancování svých přírodních zdrojů z hlediska hospodářského, je jasné.

Skvělou záminku k tomu poskytli pak obyvatelé, kdysi ruského, pak rozhodnutím Komunistické strany Sovětského svazu ukrajinského a nyní opětně ruského Krymu.

A je snad jakási, i když možná malá, naděje, že prezidentem USA se stane sice prostořeký, ale racionální Donald Trump a všechno, v zájmu všech zúčastněných národů,

Úplně mi ta „žhavá současnost“ zahlušila vzpomínky na ten slavný rok 1968 a tak to hned napravím. Jednoho jarního rána jsem se, jak student prvního ročníku ČVUTFEL dostavil do školy a hned před vchodem mě zastavila skupinka spolužáků.

„Kam deš, vole?“ zněl jejich dotaz. Kam bych šel? Do školy, opáčil jsem já. Nikam nechoď, dem demonstrovat. Sice jsem ještě netušil, proč jdeme demonstrovat, ale rád jsem se v ten krásný jarní den zařadil do tvořícího průvodu a s ním vyrazil do ulic.

Postupně jsem pochopil, za co to vůbec demonstrujeme. Bylo to za Císaře. Nikoli Rudolfa druhého, ale Čestmíra Císaře, komunistického politika, který asi ukázal více rozumu, než běžný komunistický bafuňář a proto, jako ministr školství snad získal sympatie studentů.

Moje však nikdy nezískal, protože jsem vůbec netušil, že někdo takový existuje. Ale přesto jsem, jako dobře vycvičený přehlídkový kůň, mašíroval, i když nám k tomu žádná hudba do pochodu nehrála. A tak jsem si zapamatoval na celý život: Jak snadné je zmanipulovat dav.

A veškerý další vývoj toho roku sice voněl nádhernými představami, jak my to tomu světu ukážeme, jací my jsme to kabrňáci. Vymyslíme, samozřejmě ve smyslu společensko-politickém, jakýsi benzino-dieselo-fotovoltaický motor, který nebude mít nevýhody žádného z nich a výhody všech.

Nikdo však nevěděl, jak by taková „Eierlegende Wollmilchsau“ (německá slovní hříčka) měla vypadat, ale každý progresista měl té krásné a lákavé budoucnosti, kdy se pod praporem obrozené KSČ vytvoří onen bájný „Socialismus s lidskou tváří“.

Nejlépe snad charakteristiku tehdejšího jak oficiálního, tak neoficiální myšlení vystihuje písnička Kdyby tady byla taková panenka, z níž uvádím:

Kdyby tady byla taková panenka, která by mě chtěla
|:která by mě chtěla, syna vychovala, přitom pannou byla:|

A přesně o to v roce 1968 šlo. Žvanilo se o demokracii, ale nikdo, vůbec nikdo, nechtěl tu „pannu“, tedy Komunistickou stranu Československa zbavit jejího „panenského pelu“, jinými slovy ji deflorovat a zbavit ji oné vedoucí úlohy.

Ne. Ani komunisty Vaculíka úderný spisek 2000 slov nic takového nenavrhoval. A nikdo také nenavrhoval, aby skončil monopol moci KSČ. Byly to jen takové „pindy staré Mindy“, které mířily na ohlupení obyvatelstva, na zvýšení jeho podpory pro progresisty.

A kdyby byl Dubček co k čemu, tak když už věděl, a vědět musel, že se na nás „Rusové“ houfují, měl zavřít takových sto hlavních odbojníků, komunistů a snad i nějakých nekomunistů do vazby a odletět do Moskvy za Brežněvem.

Něco takového se ale od průměrného až podprůměrného komunistického funkcionáře čekat nedalo, ten se zmohl jen na blekotání, na nic jiného.

A ještě jedna poznámka: Ví někdo, kolik bylo mezi těmi „osmašedesátníky“ bývalých stalinistů se stopami krve nevinných obětí na rukou? Já bych řekl, že buď převaha nebo tak 50:50. A ty jsme pak v Chartě 77 „zbožňovali“.

 

(Intervence vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu1968 Foto: Ústav pro soudobé dějiny)




Reklama

Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*