Řecko jako symbol

Řecko jako symbol

Evropská unie hádající se s Tsiprasovou vládou připomíná německého výletníka kupujícího zaručeně pravý perský koberec na tureckém bazáru. Prodávající si užívá smlouvání. Je to nedílná – a zábavná – část jeho života. Nabručený turista, vidí v takové proceduře nejen ztrátu času ale i peněz. Nemůže však souboj vzdát, neboť americká manželka mu nekompromisně uložila koberec koupit.A novináři tím pádem mají postaráno o léto snů.

V pozadí všeho mediálního rumiště je ale snaha zakrýt skutečně vážné otázky, které řecká krize vynáší na povrch. Otázka první: jak je možné, že vysoce erudovaný spolek ekonomů a manažerů, který bezpochyby představuje Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond, není si už pět let schopen poradit s naprosto přehlednou a nekomplikovanou ekonomikou malého Řecka (celých 1,3 % HDP EU) a uvést ji do provozuschopného stavu? Otázka druhá: jak může v zemi, která se pyšní tím na světě nejlepším (západním) demokratickým systémem vlády, v zemi, která je samou kolébkou tohoto systému, dojít k takovému zadlužení státu, které vede až ke kolapsu jeho základních funkcí?

Bez protestů jsme přijali fakt, že politici jsou hloupí. Stále však většinově trváme na inteligenci, schopnostech, talentu a zodpovědnosti (!) žen a mužů řídících transatlantické finančnictví. Ekonomické vzdělání, praxe v bankovních institucích a občasný odskok do politiky. To je průkaz pro řízení na globálních finančních magistrálách. Ale co to znamená, když ani špičky světové ekonomiky vybavené pravomocemi manipulovat s miliardami neuspějí? Nic méně a nic více, než že se chod kapitalistické ekonomiky, jíž je ta řecká malým výsekem, řídit prostě nedá. Nebo snad řidiči ekonomických supertrucků nejsou odborníci, ale jen sbor nafoukaných ignorantů? Vyberte si.

Odpověď na druhou otázku je složitější. Řecká krize je nepochybně využívána – formou kýčovitého marionetového představení – ke strašení těch Evropanů, kteří se ještě pokoušejí vzdorovat spojeným armádám transatlantických superstruktur. Zavřené banky, firmy nemající čím platit, důchodci, kterým chybí léky. Propagační využití je však bezpochyby jen vedlejším efektem krize. Problém Řecka je problém systému.

Demokratický systém (řecké) vlády, který krizi připustil, a demokratický systém (evropský), který ji neumí řešit, jsou nejen špatné, ale pro uživatele i velmi nebezpečné. Tento způsob řízení státu a světadílu není schopen zajistit uspokojivé fungování ekonomiky prakticky nikde. Stačí se podívat na graf zadlužení evropských zemí. Pro změnu nikoli v mediálně tak oblíbených procentech HDP, ale ve skutečných miliardách EUR.

Dluhy-zemi-EU

Řecký dluh zcela zaniká v pravé spodní části grafu. Největším dlužníkem v Evropě je Německo. To Německo, jehož ministr financí nás všechny poučuje, jak se má hospodařit. Druhým dlužníkem v pořadí je Itálie, potácející se nad propastí od dob zavedení EURA. Třetí příčka patří Francii a čtvrté místo náleží Velké Británii. Spolu se Španělskem jsou tyto čtyři země odpovědné za celých 77 % evropského dluhu, který je mimochodem větší, než dluh USA.

Věc je velmi vážná. To co potkalo Řecko, může kdykoli potkat celou Evropskou unii a to v násobném měřítku A dluhy dále stoupají rychlostí, za kterou by se nemusela stydět voda v podpalubí Titanicu. Proto bychom se měli – my všichni – zamýšlet nad tím, proč preferujeme systém, který nám není schopen garantovat ani elementární ekonomickou bezpečnost, o lidské důstojnosti nemluvě. A také nad tím, jaké jsou důvody jeho malfunkce, která se sice pregnantně projevuje v zadlužení států, ale její příklady najdete doslova na každém kroku.

Je nesmyslné neustále se odvolávat na jakési chyby jednotlivců a nedokonalost zákonů, nebo mluvit o hloupém lidu. Demokracie vždy byla záležitostí majetkových elit, které – neschopny zajistit si pověření vyšší moci – vzaly si vůli voličů za glejt své vlády. Za více než dvě stě let provozu elity dokázaly zařídit dost dobrého nejen pro sebe, ale i pro „lid“. Ne všechny svobody jsou prázdným gestem a kromě obecné nerovnosti existuje v některým případech i jakási rovnost. Dokonce existuje (skrze daně a sociální a zdravotní pojištění) transfer finančních prostředků od bohatých k chudým. To pozitivní se však viditelně vyčerpává a to negativní nás nebezpečně zaplavuje. Umíme odpovědět proč?

Obyvatelé západní Evropy prožili posledních sedmdesát let ve spojitě se měnícím světě. Zkušenosti nastupujících generací navazovaly na kolektivní paměť předchozích. Varováni německým osudem a masírováni nevybíravou propagandou, Západoevropané nakonec akceptovali mediální ideologii svobody, rovnosti a blahobytu v demokracii jako nejlepším možném světě. Přesvědčeně si i dnes užívají těch velkých vymožeností bílého muže.

Obyvatelé druhé Evropy, té východnější, žili polovinu dvacátého století v socialistickém experimentu, který možná nebyl tak špatný jak v televizi říkají, ale rozhodně byl neomaleně prolhaný. Díky výchově, jejímž podstatným prvkem bylo čtení mezi řádky, jsme tudíž i dnes s to lépe rozeznat čertova kopýtka, které si EU pod rukou přinesla do jednadvacátého století. Viz volby do Evropského parlamentu.

Před pětadvaceti roky jsme sami sebe vystřelili (novými spojenci promptně dodaným) ideologickým prakem do iluzorního světa evropského humanismu. Světa, kde vládla obdivovaná demo kracie, kterou jsme za řídkých výletů západním směrem okoukali ve světlých, vonících a zbožím přecpaných obchodních domech. Po večerech jsme pak z Burdy vystříhali její vlastní model a sešili ho horkou jehlou nově nabyté svobody.

Otřeseným po dopadu, nebylo nám dáno pochopit, že kapitalistická ekonomika organizující se samovolně z lidských buněk, v sobě nese poselství celého jejich charakteru: dobrotu a altruismus, ale i špatnost a sobeckost, které bývají často průvodním jevem dolování ekonomických zisků. Že získání výhod jedněch se děje skoro vždy na úkor jiných. Že síla generovaná skrze majetkem získanou moc není využita k realizaci humanistických ideálů, ale transformována do mentální energie pohání kola systému, které lisují olej kapitálu jen pro zvané..

Přešel čas a dozráli jsme. Ztratili revoluční nadšení. Už nejsme odvázaní z přehazování výhybek. Už nejsme nebezpeční. A tak nám bylo dovoleno odhrnout oponu snů a vidět svět skrze náš východní skepticismus v nezkreslených barvách a tvarech. Evropu ne jako nažehlenou děvu z módního časopisu, ale jako ne už nejmladší dámu v nedbalkách, zakrývající vrásky, únavu a zklamání velkohubými řečmi. Bankéře, kterým chybí talent vytvářet z podnikání zisky opravňující jejich platy, kteří tudíž musí vykrádat státní pokladny. Politiky, kteří se hodí leda jako hlásné trouby reprodukující šepot skutečně vládnoucích. Sebe jako stádo ovcí, na které pánovi psi zapomněli. Ony ale přesto dál obíhají v kruzích a tento pohyb nikam chápou jako lineární pokrok z vlastního rozhodnutí. A nezajímá je, že psi už utekli, protože za kopcem se šikuje smečka vlků.

Je nám divné, že se nikdo nehlásí k odpovědnosti za politiku, která umožnila vznik dluhů a nasadila evropské svobodě okovy možná na sto let. Za politiku, která dále cpe nevydělané peníze do státních zakázek, do penzí jejichž výši nelze udržet, do sociálních dávek, do rozhazovačných dotací. S odůvodněním, že to zvýší jakýsi produkt nebo koeficient. Ve skutečnosti to zaručeně zvýší jen úroky z dluhů a závislost komunit i jednotlivců na byrokratech a politicích starých států i nové Evropy. Byrokratech a politicích, kteří jsou dnes už totálně podřízení vlivovým strukturám, které se rodí v transatlantických vztahových sítích jako uragány v Karibiku.

Vztahové sítě představují historicky nedílnou součást lidské společnosti. Existují na každé úrovni – od vesnic a měst až po státy a jejich společenství. Jejich členy jsou lidé, které prostě stojí za to znát. Kteří mají moc, informace, talent, vůli – a v dnešní době především – majetek, pokud možno likvidní. Na nižších úrovních jsou příslušníci vztahových sítí v přímém kontaktu s komunitou a představují často její nejprogresivnější prvek. Vysoká patra vztahových sítí jsou však od života obyčejných lidí izolovaná. Způsob výběrů členů a jejich vzájemný selektivní styk vede k vytváření a sdílení svérázné životní filozofie, v níž hraje hlavní roli pocit vlastní vyvolenosti a utilitarismus uznávajícíjen ekonomickou užitečnost a efektivitu. Ze sítí se staly kasty.

Ať už ještě sítě, nebo už kasty, samy o sobě jsou vlivově a zájmově neutrální. Mají však schopnost generovat operativně účelové struktury prosazující konkrétní zájmy a uplatňující potřebné páky k jejich realizaci. Ty teprve se stávají mocenským nástrojem. Často jde o struktury vytvářené ad hoc pro danou chvíli a propojené jen slabou vazbou. Některé úspěšné však přetrvávají a sílící vazby mezi jejich členy vedou k hierarchickým schématům.

Zájmové a vlivové struktury vznikají záměrně i samovolně. Stejně samovolně některé z nich reflektují svoji existenci a vztah k realitě. Odtud je už jen skok ke skupinovým inteligencím s komplexní promyšlenou strategií. Takové inteligence se běžně vyskytují ve větších korporacích s kolektivním vedením, v politických stranách, v armádě. Skládají se sice z lidských mozků, ale jsou to inteligence nelidské. Vyznačují se schopností zpracovat množství dat, obsáhnout širokou problematiku, operativně kontrolují podřízené segmenty. Oproti inteligenci lidského jedince jim však chybí schopnost intuitivně generovat myšlenky. Postrádají též morální standardy a lidské soucítění.

V posledních třiceti letech proběhly ve vztahových supersítích Transatlantidy zásadní změny. Zmizela hrozba násilné externí změny. Globalizovala se světová ekonomika a dále koncentrovalo bohatství. Hodnota politiků a vojáků, kteří figurovali v době studené války na předních síťových pozicích se marginalizovala. Vůdčí role získali kapitáloví aktéři manažerského typu.

Paralelně s narůstající globalizací se také rostla aktivita finančního kapitálu ve srovnánís kapitálemangažovaným v reálné produkci (výrobky, služby a myšlenky). Produkční ekonomika se stala jakoby přežitkem. Tahounem zisků jsou spekulace na fiktivní centra růstu a zisku, vytvářená virtuálně s podporou adorovaného informačního průmyslu.

Produkční majetek je nemobilní a jeho provoz je chráněn know-how vlastníka či provozovatele. Jeho bezpečnost je v demokracii pojištěna rozvitou sítí zákonů a soudně policejní mašinérií. Finanční kapitál je mnohem méně zabezpečený a v principu velmi zranitelný (například jen tím, že jakýsi parlament vydá zákon o jeho zdanění).

Ekonomičtí hráči mají v krvi silný pud sebezáchovy, a tak jsme nemuseli dlouho čekat na vylepšenou strategii ochrany kapitálu, která se realizuje skrze novou orientaci zájmových struktur na politické systémy. Odtud formování nezpochybnitelných finančně mocenských vazeb mezi věřiteli a dlužníky, odtud růst aparátu sledovacího, zaměřeného na potenciální buřiče a ovlivňovacího, který se věnuje talentovaným nováčkům v politice. Ti jsou opět včleňováni do vztahových sítí, ale už ne jako jejich vůdčí elementy, ale jako služebná verbež.

Úspěšná virtualizace ekonomického prostoru a totální ovládnutí mediálního průmyslu umožňuje zájmovým strukturám aplikovat technologie virtuální reality i do veřejného politického prostoru. V každé informaci kterou odsud získáváme je zahrnut potenciál jejího zpochybnění. Namísto reálných dějů jsou publikovány modifikované nebo přímo stvořené narativní konstrukty. Pravda už neexistuje, protože není důležitá, protože není užitečná.

Prostřednictvím virtualizace veřejného prostoru a vytváření stále nových politických bublin se formuje nekončící iluze pokroku. Realita se však zcela potlačit nedá a nahromadění protikladů (například vysoké státní dluhy a nízká výkonost ekonomiky) občas vede k zhroucení virtuality, někdy i z banálních příčin. Je to pochopitelné, neboť cílem zájmových struktur, které ovlivňují demokratické procesy víceméně chaoticky a protichůdně, není efektivní řízení společnosti a její stabilita, ale maximalizace vlastního prospěchu. Propíchnuté krize nejsou na závadu, protože iniciují vznik nových virtuálních konstruktů, vhodně doplňujících předešlé scénáře růstu. Nové příběhy vytvářejí politikům – zachráncům – žádoucí aureolu hrdinů a zakrývají fakt, že vše zaplatili daňoví poplatníci. A nezodpovědný kolotoč se – v péči sociálních deprivantů, které je dobré znát – točí dál.

Řecko v historii několikrát svým osudem avizovalo budoucnost celé západní civilizace. Jmenujme jen občanskou válku, která předznamenala 40 let války studené. I dnes je Řecko symbolem toho, co očekává nás všechny. Vlivové struktury konsolidují svou moc a právě v Řecku si ověřují funkčnost kamenů, ze kterých se bude stavět i náš příští svět, naše příští vězení. Izolovaná hnutí odporu budou dehonestována a rozkládána zevnitř, tak jako Syriza. Izolace firem a podnikatelů od globálních finančních toků vytvoří zdání ekonomické beznaděje. Organizovaný tlak bank pod taktovkou ECB (vzpomeňme na stávku dopravních firem v Chile 1973) se vypořádá i s tak tradičním rituálem demokracie, jakým je lidové hlasování. Vítejte do nové Evropy.

 

Stanislav Vozka

 

Převzato z http://prozitrek.cz
 
Časopis Vědomí, pro všechny, kteří chtějí být opravdu svobodní. Více informací ZDE
Loading...

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*