Pyrhovo vítězství Porošenka

Pyrhovo vítězství Porošenka

Ukrajinská armáda dobývá město Slavjansk. Proruští ozbrojenci opouštějí svojí baštu a utíkají do Doněcka a dalších míst, které nejsou ještě v držení ukrajinské armády. Ukrajinská armáda tak poprvé může slavit úspěch v tažení proti těm, které nazývá proruské teroristy. Ůspěch, který jí však přijde velmi draho v a obávám se, že bude počátkem další historické tragédie ukrajinského národa.

Alexandr Něvský versus Danilo Haličský

Vraťme se do poloviny 13.stol. Tehdy se pravoslavné slovanské obyvatelstvo na území bývalé Kyjevské Rusi ocitlo doslova ve kleštích. Z východu se valili  Mongolové, kteří roku 1240 dobyli i Kyjev. Ze západu ohrožovali ruskou zemi němečtí, švédští a další  katoličtí Křižáci.

Novgorodský kníže Alexandr Něvský pochopil, že není dost silný, aby současně bojoval proti oběma stranám. Mongolové byli pouze kořistníky. Šlo jím o placení daní, o ideologii a život podrobených zemí se nezajímali. Jinak to bylo ze západními křižáky. Těm šlo o ideologické podrobení dobytých území. Alexandr Něvský se proto raději pragmaticky dohodl s Mongoly, s tím, že jím nabídl, že bude hájit jejich západní hranici výměnou za osvobození Novgorodu od placení daní. Alexandr poté porazil jak Švédy, tak německé rytíře. Uhájil tak nezávislost svého Novgorodsko-Vladimírského knížectví, které se stalo dědicem Kyjevské Rusi a jehož pokračovatelem se později stalo Moskevské knížectví a carská Ruská říše.

Ve své době měl Alexandr mezi ruskými obyvateli a bojary  řadu oponentů. Ti si přáli spojení s katolickým západem. Jedním z nich byl i kníže Danilo Haličský, který vládl na území dnešní západní Ukrajiny. Danilo se rozhodl vybojovat zpět svobodu Kyjeva a celé Rusi a byl ochoten spojit se k tomuto cíli i s pohanskou Litvou, i s katolickým Západem. Jednal několikrát s papežem, přiměl ho k vyhlášení křížového pochodu proti Mongolům a roku 1255 dokonce přestoupil ke katolicismu a přijal od papeže královskou korunu a titul „rex Russiae“. Žel, pomoc Západu zůstala u slov a slibů a Danilův osamocený pochod proti Mongolům nemohl neztroskotat. A tak jediným výsledkem Danilovy aktivity zůstala trvalá orientace Haliče – neboli dnešní západní Ukrajiny – na Západ.

Západ Ukrajiny nejenže se přiklonil ideologicky k Západu, ale ve 14.stol. se stal i součásti Polsko-litevského státu. Až v průběhu 17-18.stol. se západní Ukrajina stává opět součástí Ruska.

Bismarck a jeho dědici

Jistě netřeba připomínat Bismarcka, sjednotitele Německa a dlouholetého kancléře ukrajina42.poloviny 19.stol. Bismarck proslul svou imperiální politikou. Za jednoho ze strategických protivníků Německa považoval Rusko. Napsal tehdy: 
„Moc Ruska může být podlomena pouze oddělením Ukrajiny. Tu je třeba nejen odtrhnout, ale i postavit proti Rusku, poštvat proti sobě dvě části jednoho národa a pozorovat, jak bratr bude zabíjet bratra. Za tím účelem je třeba najít a vyškolit zrádce v řadách národní elity a s jejich pomocí změnit uvědomělost jedné části velkého národa do takové míry, že tento bude nenávidět všechno ruské, nenávidět svůj rod, neuvědomujíc si to. Vše ostatní je otázkou času.“

Osobnost Bismarcka již patří do historie. Při pohledu na kořeny současné ukrajinské krize je zřejmé, že jeho slova dodnes inspirují mnohé geopolitické stratégy na Západě.

Zejména pak politiky v USA a některé politiky EU, kteří se již před několika lety rozhodli rozdmýchat konflikt na Ukrajině s cílem oslabit Rusko.

Financovali a podporovali ukrajinskou opozici a pak demonstrace na Majdanu. Podařilo se jím svrhnout zákoně zvoleného Janukovyče a nastolit loutkovou vládu „zrádců“, jak je nazval Bismarck. V lidech západní Ukrajiny i s pomocí neblahých historických zkušeností opět podařilo rozdmýchat slepou nenávist k Rusku a všemu ruskému.

Na východě Ukrajiny svou protiruskou rétorikou a politikou vyvolali vzpouru části obyvatel, kteří se odmítli podřídit novému kursu Kyjeva. Na východě Ukrajiny vzplály ozbrojené boje. Američtí stratégové však musejí skousnout dva neúspěchy. Tím prvním bylo rychlé obsazení strategicky nesmírně důležitého Krymu ruskou armádou. Tím druhým neúspěchem je prozatímní ztroskotání snahy zatáhnout Rusko do ozbrojeného  konfliktu. Díky tomu i přes úpornou propagandistickou snahu prohrávají v další důležité válce, válce informační. Stále většímu procentu obyvatel nejen v Rusku, ale i na Západě začíná být zřejmé o co na Ukrajině jde.

Prezident Porošenko

Jako hlavní „loutka“ USA, respektive těch kteří řídí politiku americké vlády na Ukrajině ukrajina5byl zvolen Petro Porošenko.  Porošenko je jméno po matce. Jeho otec se jmenoval Waltzman. Ač revoluce na Majdanu byla zamířena proti oligarchům, Porošenko je symbolem vlády té nejzkorumpovanější oligarchie. V minulosti je spojen s bezpáteřní politikou a schopnosti přizpůsobit se každé době. Byl ve vládách prezidenta Juščenka i Janukovyče.  Zástupkyně velvyslance USA Sheila Gwaltneyová již  26. května 2006  hlásila ministerstvu zahraničí, že Porošenkova pověst „je diskreditována věrohodnými obviněními z korupce

Za obratem v hodnocení Porošenka v USA ze zdiskreditovaného korupčníka v pokrokového demokrata stojí jeho zjevná ochota, se ve všem podřídit zájmům americké zahraniční politiky bez ohledu na zájem prostých Ukrajinců.

Porošenko se stal v médiemi řízené společnosti hlavním prezidentským kandidátem a vyhrál nad svými protikandidáty již v prvním kole.

Jeho inaugurace byla poznamenána dvěmi symbolickými znameními. Prvním byla puška jednoho z vojáku, která spadla na zemi ve chvíli, když Porošenko vstupoval do budovy parlamentu. Druhým znamením byly mírové holubice, které chtěl, jako propagandistické mírové gesto vypustit, kterým se však nějak nechtělo vyletět.

Počátek jeho vlády byl však přece jen spojen s nadějí, že se zasadí za mírové řešení ukrajinské krize. Brzy po inauguraci vyhlásil příměří. Setkal se však z protesty zástupců pravého sektoru na Majdanu, kteří pohrozili, že pokud s ukrajinským východem neskoncuje, může dopadnout stejně jako Janukovyč. A možná i neveřejným tlakem ze strany USA, aby pokračoval v pozastavené vojenské ofenzívě. Porošenko se nakonec rozhodl příměří neprodloužit. Prvního července zahájil ofenzívu, jejímž cílem je zjevně povstalce rozdrtit jakýmikoliv prostředky.

Pyrrhovo vítězství Porošenka a jeho důsledky

Dnes 5.7. ukrajinská armáda obsadila baštu proruských povstalců Slavjansk. Je možné, že ukrajina6v příštích dnech budou následovat další města. Ukrajinská armáda má totiž nad povstalci velkou materiální a lidskou převahu.

Z východu Ukrajiny se však stane z velké části spálená země. Již velká část obyvatel opustila zemi a utekla do Ruska. Zbylá část bude považovat ukrajinskou armádu za okupanty, část se možná uchýlí k partyzánskému boji.

Porošenko se prohlásí za vítěze. Do historie však vstoupí neslavně. Stane se tragickou postavou. V budoucích učebnicích bude nazván lokajem cizí mocnosti, zkorumpovaným prezidentem, člověkem který si smočil ruce krví, vrahem Rusů na Ukrajině. Již nyní existuje řada svědectví o použití tříštivých bomb a dalších zakázaných bojových prostředků, včetně chlóru na východě Ukrajiny.

Do popředí se již brzy dostanou ekonomické problémy, vzniklé jako důsledek jednostranného odklonu Ukrajiny od Ruska a příklonu k Západu.  Pokud se Ukrajina nedohodne s Ruskem na ceně zemního plynu, tak bude čelit v zimě vážné krizi. Nedostatek plynu na topení si jistě vyžádá své a miliónům Ukrajinců bude v jejich domovech zima.

Prostí Ukrajinci naivně čekají pomoc Západu. Ten se však nejspíš na Ukrajinu vykašle stejně, jako za časů Danila Haličského a to i přes řadu slibů a proklamací.

Západní nadnárodní firmy vybrakují z Ukrajiny co jen půjde. Zemi bude nadále vládnout všudypřítomná korupce. Prostí Ukrajinci se budou dál propadat do stále větší bídy. Možná se z Ukrajiny, země s velkým lidským a ekonomickým potenciálem stane vůbec nejchudší země Evropy.

Potká ji osud, který si její obyvatele zavinili sami. Svoji hloupou iracionální nenávisti k Rusku. Díky níž sedli na lep těm, jejichž základním politickým stylem je rozeštvávání států, národů, etnik a náboženských vyznání proti sobě, jak to činili na Balkánu a nyní činí i v Iráku a Blízkém Východě.

 

Josef Votípka

Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*