Proti vůli lidu, ale podle zákona!

Proti vůli lidu, ale podle zákona!

Je nás ještě dost, kteří pamatují doby, kdy se jménem lidu ohýbaly zákony. Dnes však díky usilovné práci politiků vzniká celkem silný dojem, že se pomocí zákonů láme vůle lidu. A je to prý opět k našemu dobru.

Ještě mi nějak chybí ten argument, že to vše děláme pro naše děti. Tehdy to měl jeden skoro každý den na talíři. Pokoušel se tomu léta věřit, ale pak přeci jenom přišel na to, že ty děti budou poslouchat asi to samé, takže to asi bude velký podvod na poctivého občana. Chvilku to sice trvalo, než český človíček vše prokoukl a našel cestu ven z toho začarovaného kruhu, ale pak se to přeci jenom povedlo a dokonce i zcela civilizovanou cestou.

michal kotyk baner

A najednou tady bylo vše jinak. Lid vzal budoucnost do svých rukou. Myslel si alespoň. Bylo mu vysvětleno, že jeho touha po demokracii je zcela oprávněná. A funguje to tak, že prostě zvolíš někoho, kdo ti slíbí, že bude chránit tvé zájmy a on už to na té nejvyšší úrovni za tebe prosadí. Dá rozum, ne každý může sedět ve vládě. Kdo by pak pracoval, vždyť celá ta sranda něco stojí.

soud

Paráda. Lid také pochopil, že to nemůže být nějaká anarchie, že si nemůže každý dělat co chce, že to musí mít nějaký řád. A na to jsou přeci nejlepší zákony, které nutno sepsat. Prý se tak děje v každé slušné zemi, kde vlády ochraňují práva občanů. Je to vlastně k jejich dobru. Pozor! Ne, občana, ale těch vlád. To dá přeci rozum, že vláda nemůže bez zákonů vládnout.

Ona musí přeci všechno kontrolovat, aby vše bylo jak má být. Má s tím strašně moc práce. Těch zákonů a nařízení je už na tisíce. Ti, co by to měli kontrolovat, to už nestíhají a to je proti zákonu, takže musí přijít komise, které zase kontroluje ty nestíhající a protože jsme národ činorodý a vynalézavý, tak musí být zas někdo, kdo by kontroloval ty kontrolující, ale v tom je také potíž, protože těm se také nedá věřit.

A občan? Ten se nestačí divit. Vše, co je k jeho „dobru“ podléhá nějakému zákonu. Stává se svědkem toho, že mnohé logické, je protizákonné. Dostává pocit, že používat zdravého rozumu je nebezpečné. Může sice ještě dýchat, ale zda všude a z plných plic, tím si už také není jist. A také může v klidu pozorovat, že kupodivu neustále narůstá počet dobře placených odborníků na obcházení zákona. Jsou to již praví experti, většinou na to mají vysokou školu.

Ale na jedno dává stát velký pozor. Aby se hranice státu jako „symbol“ svobody spíše ještě více otevíraly. To je důležité. Ono je totiž lepší, aby každý občan, který nabyl dojmu, že se mu v naší společnosti těžce dýchá, mohl odejít. Ať již fyzicky, či jen myšlenkově. Historie totiž „vladaře“ poučila. Pokud tací zůstanou, mohli by se totiž stát zase něco jako představiteli vůle lidu. A to se panstvu nikdy nelíbí.

Problém je v tom, že „státu“ ubývá poddaných. Takže se otevřou dveře přistěhovalcům. Proč ne, vždyť ti jsou za to vděční. S trochou peněz se dají snadno přesvědčit, že se vyplatí být „poslušným“ občanem. A když jsou hodní, tak smí i volit. Vše podle zákona. Pravda, většinou proti vůli starousedlíků, ale co na tom. Vůle lidu je stejně takový fiktivní pojem, který nabývá fyzické podoby jen když je stát nepozorný a dopustí myšlenkové sjednocení těch nespokojených.

Ale k tomu nikdy nedojde, protože záplava zákonů rozdělí všechny protestující do patřičných společenských skupin, kdy zcela logicky nemůže dojít ke sjednocení názorů. A v nejhorším existuje dostatek zákonů, které každému občanu důrazně vysvětlí, že společenský systém, který máme, je tou nejlepší formou jak se vůle lidu může prosadit. Nehledě na to, občane, máš přesně to, co jsi chtěl a za co si bojoval. Také pravda.

Pravdou ale také je, že docela normální živočišná touha po klidném, radostném a spokojeném životě každého z nás by měla podléhat zákonům zdravého rozumu. Jenže se obávám, že to je to poslední, čím se naše vláda zabývá. Podlehla zákonům volného trhu populistických myšlenkových produktů, kde umný marketing zakrývá mizernou kvalitu vyrobených myšlenek. Hlavně pak těch, které se zaobírají naší budoucností.

A mně to vše tak trochu připomíná politiku „starých“ dob. Vládcové vždy hovořili o budoucnosti. O skvělé budoucnosti. Jenže ta ležela vždy za horizontem. Ne moc, jen tak kousek, dala se jen tušit, to slibované bylo možno jen odhadnout. Rozumně uvažující člověk pak přišel na to, že to, co se skrývá za horizontem, nikdy nikdo nemůže spatřit. Dospěl i k názoru, že není dobré bojovat za něco, co bude za sto let, pakliže jeden neví, co bude zítra. Takže?

 

Blog autora http://kotyk.blog.idnes.cz

Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*