Proletáři všech zemí, spojte se!

Proletáři všech zemí, spojte se!

Rád bych oprášil toto staré heslo, které poněkud upadlo do zapomnění ve falešné představě, že zánikem komunistických mocenských struktur ztratilo funkčnost a již déle nemůže ovlivňovat společenský vývoj.  

Kdo byl při vzniku tohoto hesla osloven jako proletář? V podstatě to byla ta část společnosti, která žila na pokraji existenčního minima, kterou jim určovali kapitalisté. Bylo to označeno jako vykořisťování. Dnes se tváříme jakoby ten „zlý“ kapitalista již neexistoval. Nechám to zatím stranou. Ale co kupodivu zůstalo ve všech vyspělých státech Evropy je existenční minimum. Zrovna tak minimální mzda.

michal kotyk baner

Není dne, aby se tyto pojmy neobjevily v politických diskusích a šarvátkách. To znamená, že asi existuje někdo, kdo o tom všem rozhoduje. Když ale pozorně posloucháme, tak zjistíme, že to není někdo, ale něco. Nikoliv tedy konkrétní osoby, ale ekonomické, státní a v neposlední řadě i takzvané globální struktury. Mnohdy virtuální pojmy, které nejsou zcela jasné jak těm, kteří je obhajují, tak i mnohým ekonomům staré školy, kteří ovládají základní počty.

puppet master

Zda ti novodobí finanční experti, kteří obhajují virtuální ekonomiku, mají pravdu je ale těžko uvěřit. Protože reálný počet těžce pracujících, kteří žijí na pokraji existenčního minima, stále stoupá a jejich mzda musí být často doplněna ze sociálních finančních zdrojů. V rámci Evropy to ještě funguje, ale v podstatě se již tyto náklady blíží hranici reálné ekonomické únosnosti.

Jenže my žijeme ve světě globálním. Takže je logické, že asi existují miliardy lidí, kteří se také z ekonomického pohledu pohybují na hranici životní existence. V rámci nadnárodních struktur se také uvolňuje hranice mezi ekonomickými celky, které za to nesou odpovědnost. Čím dál tím více zanikají „autonomní“ hospodářské oblasti, které by měly schopnost se vypořádat s ekonomicko-sociálními rozdíly v rámci jedné společnosti.

Takže se výše životní úrovně a tím i existenční minimum stává záležitostí všech, kteří jsou součástí globální ekonomiky. Jenže většina nadnárodně operujících společností se vyhýbá být účastna na sociálních problémech v oblastech, kde prosazuje mzdy ležící většinou pod hranicí existenčního minima. Častým argumentem je, že bez naší „investice“ by lidé umírali hlady. Je jisté, že tento argument může být pravdivý.

Jenže díky této globální politice, která také přináší všeobecnou informovanost, stále více roste i počet těch, kteří si mohou uvědomit, že sice neumírají hlady, ale že jejich mzdy jsou jen tvrdou finanční kalkulací, která přináší enormní zisky pár jedincům. Díky mediálnímu rozvoji v přenosu informací tak může i dojít ke starému efektu, že se ti, kteří se cítí vykořisťováni, začnou ideově spojovat a možná najdou i sílu bojovat za svá práva. A to i bez ohledu na to, zda jsou oprávněná.

Musíme si uvědomit, že se možná jedná o počty lidí, které můžeme brzo počítat na miliardy. Bylo by proto záhodno celkem brzo uvažovat o tom, že by mohla nastat situace, kdy se tito pomocí třeba „sociálních“ sítí začnou formovat a sjednocovat. Právě pod významem hesla: „Proletáři všech zemí, spojte se!“. Musíme si také uvědomit, že prosazování takovýchto cílu potřebuje i nějaký ten –ismus. A nemusí to právě být jen komunismus.

V podstatě i islamismus v sobě skrývá tento trend. Je to odpor proti nějaké „vrchnosti“. Ale i terorismus nepostrádá stejný myšlenkový podtext. Důkazem pro toto tvrzení je, že i odsouzení těchto novodobých politických jevů není jednoznačné. Existuje velká mlčící část v mnoha společnostech, která sice odsuzuje formu, ale ne beze zbytku myšlenkovou podstatu. Není proto rozumné, abychom v naší globální „ekonomické“ zaslepenosti a mnohé ideologické nevědomosti s pohrdáním opomíjeli staré formy politického boje.

My je sice jednoznačně odsuzujeme, ale odmítáme chápat jejich principy, které jejich realizátorům přinášely politická vítězství. Nechceme také připustit, že možná stoupá počet „nespokojenců“ s naší společenskou formou. Pragmatickým poznáním by také mělo být, že to jsou většinou diktátorské režimy, které tento tradiční politický boj brzdí s cílem zabránit revolučním změnám. Mnohdy i násilnou formou.

Tamní vladaři se také musí vyrovnat s „globálním“ působení informací, které by mohlo přinést emocionální sjednocení nespokojených, které by asi skončilo opravdu krvavým střetem vrhajícím společnost zpět. Avšak to, jak a jakým způsobem vývoj společnosti „ovlivnit“ a možná i „brzdit“, je vždy odvislé od regionálního charakteru a stupni kulturního povědomí. Jakýkoli zásah zvenku, který používá formy „globálního“ přístupu, působí kontraproduktivně a není ničím jiným, než porušováním suverenity státu.

Hovoříme neustále o toleranci. Naučme se tedy akceptovat, že existují společnosti, které  neodpovídají našim představám. Poučme se, že není možné všechny kulturní identity podřídit nějakému globálnímu trendu, který ostatně nejsme ani schopni přesně definovat. Hleďme jen na to, že i naše kultury a náš myšlenkový svět musí být bezpodmínečně tolerován. K tomu je ale zapotřebí, že dokážeme, že jsme schopni řešit problémy v naší společnosti.

Zatím tomu tak není, raději řešíme problémy „světové“. Ztrácíme tím jen respekt ve zbytku světa. Zvláště pak, když užíváme formu násilí. Vojenský zásah je pak mnohdy odůvodňován nějakou „ideologií“, která je většinou postavena na velmi vratkých humánních myšlenkách. Často tak brojíme abychom odstraňili „komunismus“. Zapomínáme ale na to, že z nás tímto stávají „kapitalisté“.

V podstatě jen oživujeme starý ideologický antagonismus, o  kterém se mylně domníváme, že jsme ho již odstranili. Děláme jednu zásadní chybu. Nechceme si uvědomit, že náš svět se i nadále skládá z mocných a jejich poddaných. Zatím jsme jen populisticky změnili pojmenování. Ale tyto dvě společenské skupiny nejenže nezmizely, ale ani zatím neslevily ze svých tradičních cílů a tužeb. A těmi byl vždy boj o moc.

A v dnešním „globálním“ světě by mohlo klidně dojít k tomu, že se „západní“ civilizace stane „kapitalistou“ v očích zbytku světa. Poznatkem z historie by také mělo být, že jakmile ideologický boj přejde v násilnou formu fyzického střetnutí, tak také potřebuje i fyzicky existujícího nepřítele. A tou není globalizace či nějaký –ismus, ale řadoví občané jiné společenské kultury, jejich představitelé či zástupci.

Takže primitivní opovrhování ideologie komunismu je jenom důkazem naší nevědomosti a nepoučitelnosti z vlastních dějin. To v titulku použité heslo má v sobě stále ještě emocionální a ideologicko-politický náboj, který může být nebezpečný každé společnosti, která ho arogantně neguje.

 

Blog autora http://kotyk.blog.idnes.cz

Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*