Proč když Hašek (lední hokej), může, já (lehká atletika) nemůžu?

Proč když Hašek (lední hokej), může, já (lehká atletika) nemůžu?

Ještě před měsícem nebo snad ještě před týdnem, by mě to ani nenapadlo, ale když jsem se z médií dověděl, že Dominik Hašek z titulu své úspěšné hokejové kariéry zvažuje možnost kandidovat na úřad v zemi vůbec nejvyšší (čili prezidentský), a to tedy proto, že útočníkům soupeře, kteří se ocitli v blízkosti jeho branky šlo v důsledku jeho humpoláckého agresivního brankářského stylu prakticky o život, bácla mě ta myšlenka přímo mezi oči.

Dobrá. Takže když Hašek má za to, že sportovní reprezentační aktivita, kterou máte za sebou, je pro vykonávání úřadu prezidenta kvalifikací ze všech nejpotřebnější (jinak by přece na prezidentskou kariéru nepomyslel), a pozor – nikdo se mu za tento jeho názor nesměje a oficiální média si z něj pro něj žádná šprťouchlata nedělají, tak mi laskavě sdělte, proč bych na prezidenta nemohl kandidovat taky já. Zvlášť když jsem do veřejného života vyšel z královny sportů, to je lehké atletiky, čili sportu klasičtějšího a vznešenějšího než je hokej, a tenhle sport jsem vážně a ze své vlastní iniciativy začal pěstovat už jako malý kluk a bez trenérského vedení jsem pak své sportovní kariéře pokračoval až do svých roků dvaceti sedmi a nejpravděpodobněji bych v ní pokračoval až do své invalidity či smrti , kdyby mi na mistrovství republiky na Strahově v roce 1957 a přímo v průběhu dálkařského finále nediagnostikoval tehdejší lékař atletického národního mužstva Dr. Trůbl infekční žloutenku, a doslova od doskočiště mě pak nechal sanitkou odvézt na infekční oddělení nemocnice v Praze Motole.



Pravda, tím jsem se svým vrcholovým a reprezentačním sportováním musel na radu motolského primáře Souška končit, ale mám za to, že to, co bylo mezi jeho začátkem a koncem, z čehož bych pro začátek uvedl např. jen to, do jakých fines jsem dokázal vybrousit výškařský styl sweeney, mě na funkci prezidenta republiky kvalifikuje stejně oprávněně, jak to činí počet obranných zákroků brankáře Haška. Pravda, nebyl jsem olympionikem, při vyslovení mého jména neupadal zfanfrnělý národ včetně babiček z Kotěhůlek do mdlob, ale neprohlásil snad Alva Edison že cennější je člověk ten, který se snaží, ale až na samý vrchol nedosáhne, než ten, který bez většího úsilí dojde až na špičku hory?

A právě u tohoto úsilí jako lidské kvality, která vás k přičińování stát se prezidentem buď opravňuje, nebo neopravňuje, bych se rád zdržel. Nevím, kolik úsilí k dosažení svého sportovního vrcholu vynaložil brankář Hašek, ale dobře si to pamatuji já, pokud jde o mě. Takže pane Hašku: V roce 1943 jsem jako třináctiletý chlapec na okraji tehdejšího fotbalového hřiště S.K. Podklášteří v Třebíči víceméně sám zbudoval doskočiště s odrazovým břevnem pro skok daleký a se stojany pro skok vysoký, písek do něj jsem v malém vozíku navážel z podkláštereckého tzv. středního vodovodního rybníka, vzdáleného od doskočiště dobrý kilometr, a bylo těch úmorných cest ode dna rybníka vzhůru strmým travnatým srázem na silnici a pak k doskočišti jistě ne méně než třicet. Tohle mé první doskočiště mám zdokumentovano fotografiemi, takže v rámci své možné prezidentské kandidatury je mohu stranám či úřadům, posuzujícím vhodnost či nevhodnost kandidátů pro prezidentskou funkci, pohotově předložit. A víte, kolik dalších takových, řekněme soukromých doskočišť jsem pak ještě vybudoval a vlastnoručně je navezl pískem?

Čtyři! A v souhrnu s tím prvním podkláštereckým tedy pět.

A na všech pěti jsem samozřejmě trénoval. A protože jsem je měl všechny pár kroků od domů, ve kterých jsem právě bydlel, byly hodiny, které jsem skákáním u nich strávil, nespočítatelné. Výškařský styl sweeney, o němž jsem se už zmínil, jsem odkoukal od třebíčského atleta Požára a na svých soukromých doskočištích jsem jej zdokonaloval a piloval tak dlouho, až došlo k následující události. Už jako osmnáctiletý jsem se jednoho dne setkal u výškařského doskočiště spodního strahovského hřiště s naším snem a ideálem, jímž byl tehdy ještě nedávný český rekordman ve skoku vysokém Fiedler z Mladé Boleslavi. Jeho rekord čítal 197 cm a skákal stejným stylem jako já, tedy sweeneym. On právě trénink na své výšce (bylo to asi 185 cm), končil, a na řadě jsem byl já. Laťku jsem si snížil na 170 centimetrů, začal jsem skákat, ale všiml jsem si, že Fiedler neodchází a mé pokusy pozoruje. Nu a pak ke mně vykročil a zeptal se mě, kde a od koho jsem se svého sweeneyho naučil. Odpověděl jsem mu, že odkoukaný jej mám od Požára z Třebíče, ale jinak jsem se jej naučil sám.

„No nic, ptám se proto“ řekl nato Fiedler, „že tak krásného sweeneyho jsem v životě neviděl“.

Načež krokem velké atletické legendy ode mě odkráčel směrem k šatnám a já stál, zíral za ním a svět se se mnou točil tak útěšlivě, že ozvuky toho dávného pohybu ještě dnes v těle tak trochu cítím.

Takže co, pane Hašku, který z nás dvou je víc oprávněn kandidovat na úřad prezidenta České republiky? Vy, nebo já?

 

Lubomír Man




Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*