Proč kapitalismus v Čechách

Proč kapitalismus v Čechách

Nadto jsme považovali za naprostou samozřejmost sociální jistoty, všeobecnou dostupnost zdravotní péče, bezplatné školství, jistotu zaměstnání a střechy nad hlavou?

Cožpak by nás ve snu napadlo, že o to vše můžeme přijít? A tak jsme spadli do kapitalismu.

Otázka, zdali bylo nevyhnutelné, aby u nás po roce 1989 zvítězil kapitalismus, tu bude s námi ještě dlouho. Otázka je to ryze akademická, neboť kapitalismus tu je už tři desetiletí a na obzoru se nic jiného nejeví. Přesto nad ní pouvažujme jako nad něčím, co náš myšlenkový svět může obohatit. Vraťme se o 29 let nazpět.

Nikdo v těch pohnutých dnech konce roku 1989 po návratu kapitalismu nevolal. Není divu, neboť celospolečenská atmosféra směřovala jinam: ke zrušení mocenského monopolu KSČ, k zbrusu nové politické reprezentaci, k otevření hranic a také k obavě z toho, jak zareaguje sovětská armáda, která nás stále ještě okupovala.



Když se situace uklidnila a možnost zásahu ze strany Sovětského svazu slábla, začalo se na veřejnosti mluvit o novém ekonomickém uspořádání. Někam do této doby spadá např. známý výrok Václava Havla o tom, že nikdo nikoho nebude vyhazovat z práce… O kapitalismu se tehdy v prvních měsících roku 1990 příliš nepřemýšlelo a obecná představa o něm se značně lišila od podoby, jakou známe dnes. Mnoha lidem byl více než kapitalismus blízký teoretický hospodářský model, který měli v dobré paměti z roku 1968. V něm měl hrát hlavní úlohu stát a ekonomická aktivita občanů měla mít ráz družstevnictví, podnikání v malém a živnostnictví. Dlužno ovšem dodat, že vše, co připomínalo rok 1968, se v době po listopadu 1989 jevilo jako nedostatečné, zbytečně kompromisní a přežité. Ve své nejniternější podstatě byl ovšem model roku 1968 totéž co západoevropský sociální stát tří poválečných desetiletí.

Pozvolna – nepochybně zásluhou Václava Klause, který dokázal veřejné mínění utvářet – začala být veřejnosti vlastní spíše představa smetení všeho včerejšího, včetně nejnepatrnějších náznaků socialismu. A tzv. “šoková terapie” byla na světě. Jejím otcem byl vyhlášený americký ekonom Milton Friedman a jeho pilní žáci z amerických univerzit se rozeběhli do světa. Tou dobou do světa postsovětského i sovětského. Tam všude našli sympatizanty bleskového zavedení kapitalismu pomocí šokové terapie. U nás byl tím nadšeným žákem Friedmanovy školy Václav Klaus. A protože Václav Klaus měl značné sympatie nejen lidu, ale i přes noc vzniklých pravicových elit, nestálo nakonec v Čechách kapitalismu nic v cestě.

Byl jiný vývoj vůbec možný? I když v listopadových dnech roku 1989 po kapitalismu nikdo nevolal a nijak jej ani během jara 1990 nevzýval – nikdo také neříkal, že jej nechce, či že jej dokonce odmítá. Nebylo by ostatně pošetilostí volat po co nejrychlejším návratu do Evropy a začlenění do všemožných evropských struktur, jak to v souladu s vůlí většiny neúnavně dělal Václav Havel, a přitom říkat, že my ten jejich kapitalismus nechceme?

Většina našich občanů si představovala ekonomiku po pádu komunismu tak, že z vedení podniků odejdou straničtí kádři a na jejich místa nastoupí schopní odborníci. Řadoví zaměstnanci nabití novou motivací pak potáhnou s vedením za jeden provaz, čímž ekonomika dosáhne vbrzku výšin západních vzorů. Leč nenašla se politická síla, která by takovou vidinu prosazovala. Snad tu přece jenom nějaká možnost byla, jak budovat kapitalismus jinak, než pomocí šokové doktríny, např. tak, jak se o to pokoušel Jan Vrba, ministr průmyslu první polistopadové vlády. Vrbovi šlo o privatizaci pomalou, uvážlivou, se zárukami vůči státu. Jeho privatizační projekty však nakonec smetla následná vláda Václava Klause. Jenže nic naplat, tam, kde je privatizace, je i kapitalismus a naopak. A tak by nejspíše i Vrbova cesta vedla tam, co ta Klausova.

Uvažujeme-li o poměru polistopadové společnosti vůči kapitalismu, neměli bychom zapomenout na fenomén, který v otázce zda kapitalismus ano či ne, byl ještě více rozhodující, než souhry politických sil. Ten fenomén leží uvnitř lidských srdcí a můžeme mu říkat třeba materialismus, konzumismus nebo sobectví. Byl to hlad po naleštěném západním zboží, po zábavě, po cestování, po zakázaném ovoci, co otevíralo slavobrány kapitalismu. A také touha co nejvíce a co nejrychleji zbohatnout. Jinak řečeno, neplédovalo se u nás pro kapitalismus, ale dělalo se všechno proto, aby tu byl. Co nejrychleji, co nejbezohledněji a na všech úrovních. Od meloucháře přes veksláky až po včerejší stranické kádry.

Bylo stále ještě možno jinak? Byl nám ten kapitalismus opravdu souzen? Ve druhé polovině roku 1989 se ve světě odehrálo něco, pro co v dějinách není srovnání. Mírové a dobrovolné rozpuštění říše, která panovala nad dosud největší částí světa. Jistěže je třeba se sklonit před hrdiny, kteří se dokázali – často vybaveni pouhým slovem – postavit moci sovětského impéria, ale nebyli to oni, ba ani jakýkoliv jiný odpor vycházející z nitra říše, kdo ji položil na lopatky. Nebýt Gorbačova a jemu nakloněných soudruhů, jejichž jména nikdy znát nebudeme, nikdy by Sovětský svaz své pozice ve východní a střední Evropě nevyklidil. My vlastně nevíme a vědět nebudeme, proč se Gorbačov se svými nejbližšími takto rozhodl. Jestli to byl nezamýšlený následek jeho perestrojky, nechuť pokračovat v konfrontační velmocenské politice, důvěra v Reagana, Thatcherovou a spol., že i oni udělají totéž, nebo to byl dokonce Gorbačovův skrytý záměr. Nevíme.

Co však víme a tušit jsme to v aktuální chvíli museli, je fakt, že vyklizení někdejšího prostoru sovětského vlivu bude mít za následek kolonizaci tohoto území západním kapitálem. Kdopak by odolal těm lákadlům krámů plných zboží, aut věhlasných značek, amerického způsobu života, vidiny typu „self-made-man“ v každém z nás? A té víře ve zbohatnutí přes noc? Nadto jsme považovali za naprostou samozřejmost sociální jistoty, všeobecnou dostupnost zdravotní péče, bezplatné školství, jistotu zaměstnání a střechy nad hlavou? Cožpak by nás ve snu napadlo, že o to vše můžeme přijít? A tak jsme spadli do kapitalismu, do prostředí, ve kterém je samozřejmostí žít na úkor druhého, do světa sociální bezohlednosti, v němž jedni utíkají před zdejší zimou do Karibiku a druzí v ní umrzají na lavičce v parku. Mohlo to snad dopadnout jinak? Anebo přece jenom mohlo?

Lidská společnost se utváří podle toho, jaké hodnoty vyznává její rozhodující část – respektive, na čem se shodne tato vlivová část společnosti . Podíváme-li se kolem sebe, vidíme, že nejvíce se shodneme na tom, že měřítkem všeho jsou peníze. Úspěch má být oceněn penězi, nápad má přinášet peníze, výše postavení musí odpovídat výši konta, věhlas má přinášet peníze, více moci znamená více peněz, vyšší vzdělání má zajistit vyšší příjem, čím víc prodáme, tím víc utržíme, jmění se má stále rozšiřovat, atd., atd. Z opačné strany se zase shodneme na tom, že čím méně peněz, tím bídnější život. Dokonce statistiky nám ukazují, že lidé s méně penězi jsou méně zdraví a dožívají se kratšího věku. Peníze jsme si zkrátka my lidé západu – ať chudí či bohatí – zabsolutizovali a staly se pro nás nejvyšší a konečnou mírou všeho. Proto u nás vyhrál kapitalismus, pro nic jiného.

Kdyby býval u nás neměl kapitalismus na celé čáře vyhrát, museli bychom na prvním místě mít něco jiného než peníze. Třeba lásku k druhým lidem, starost o to, abych nejen já, ale druhý se měl dobře. Takový postoj ovšem tenkrát skoro nikdo nezastával a veřejně o něm napadlo ani slovo. Smutné je, že dnes – bohužel – nejsme ani o píď dál.

 

Převzato z http://news.e-republika.cz




Reklama

Loading...

Reklama

Podobné články

Komentář “Proč kapitalismus v Čechách

  • V roce 1989 mnozí věřili, že si můžeme z kapitalismu i socialismu vzít to lepší a spojit to v něco nové. Bylo to idealistické a realita byla jiná – spojili jsme z obojího to horší a vytvořili to, co tu máme dnes.

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*