Příběh NDE: Setkání s Bohem

Příběh NDE: Setkání s Bohem

robin

Mickey Robinson byl profesionální parašutista, žil šťastný život, ale potom přišel smolný den, jeho letadlo se zřítilo a on se ocitl na pokraji smrti. V jedné chvíli jeho duše odcestovala na onen svět.Byla srpnová noc. Já a čtyři muži jsme se vydali na rutinní let. Byl jsem zvyklý vyskakovat z letadla před tisíci lidmi. Ostatní parašutisté tak zkušení nebyli, jeden měl dokonce první seskok. Let probíhal normálně až do doby, kdy nečekaně vypadly motory. Pilot se ke mně otočil a řekl: „Padáme!“

Letadlo se zřítilo na zem a roztrhlo se v místě, kde je křídlo spojeno s trupem. Byl jsem vržen dopředu, rozdrtil jsem si obličej o vnitřní stěnu. Tři další chlapi se v šoku se dostali ven a utíkali pryč. I ten čtvrtý měl štěstí, viděl, že já a pilot žijeme, a myslel si, že také utečeme. Letadlo začalo hořet. Nádrž s palivem vybuchla a všude se rozlil benzín. Jenomže já byl uvězněn uvnitř a pilot také.

Narodil jsem se v roce 1949 v Clevelandu v Ohiu. Žil jsem spokojený život a vše se mi dařilo v té době. Život jsem nebral moc vážně. Chodil jsem do nedělní školy, protože moje rodina byla katolická, a o Bohu jsem věděl, ale nebyla to hluboká víra. I když se mi vše dařilo, nebyl jsem vnitřně spokojený. Dokonce jsem se někdy cítil zoufalý.

Ale v zoufalé situaci jsem se ocitl až teď! Byl jsem v troskách letadla, celé moje tělo hořelo a já jsem nemohl ven! Naštěstí se kolega vrátil, nadlidskou silou mne vytrhl z trosek, dovlekl mimo hořící plochu a tam mě válel po zemi, aby na mě uhasil hořící oblečení. Pilota už zachránit nestačil. Měl jsem velké štěstí, ale utrpěl strašná zranění.

Nemocnice

Na třetině těla jsem měl popáleniny třetího stupně. Podle lékařů jsem neměl šanci na přežití, ačkoliv jsem byl sportovec, zdravý mladý muž. K mým zraněním se přidaly další komplikace včetně infekce. Oslepl jsem na jedno oko. Moje váha klesla na 40 kilogramů. Měl jsem zničený žaludek, nemohl jsem jíst… Trpěl jsem strašlivými bolestmi a chvílemi jsem upadal do bezvědomí. Někdy jsem byl v bdělém stavu a jindy se pohyboval kdesi na pomezí. Většinu času mi bylo hrozně špatně a doslova jsem cítil, jak z mého těla uniká život.

Jiný svět

V té době jsem zažil něco, co mi změnilo život. V jedné chvíli zmizel tento fyzický svět a moje vnitřní tělo opustilo moje tělo. Už jsem nebyl v nemocničním pokoji – vstoupil jsem do duchovního světa. Okamžitě jsem si byl vědomý dvou věcí: že tento duchovní svět je reálný a že tu chybí smyslové vnímání času. Bylo to fantastické! Zjistil jsem, že někde cestuji a nemohu to kontrolovat. Najednou se přede mnou objevily zavírající se dveře. Začala mě obklopovat naprostá tma. Místo oddělení. V uzavřeném prostoru zářil paprsek nejčistšího světla, jaké jsem kdy viděl. Dveře se zavíraly stále rychleji. Význam této oddělenosti se mi začal vyjasňovat. Pochopil jsem, že kdyby se ty dveře zavřely zcela, byl bych odříznut od toho světla na celou věčnost.

 

Oddělenost

Prožíval jsem hlubokou beznaděj a strach. Oddělenost je beznaděj! Vnější oddělenost je utrpení mimo víru. Chci, abyste věděli, že existuje místo, kde je vnější oddělenost. Bylo mi dovoleno, abych tam nahlédl a vnímal to, co tam je. Začal jsem volat po Bohu.

A dostal jsem otázku: „Byl jsi křesťan, když se toto stalo?“

Tu noc, kdy mě přivezli do mého pokoje v nemocnici, jsem prý požádal mou matku, aby mi zavolala kněze, kterého jsem kdysi znal. Kněz přišel rychle, pomazal mne olejem a modlil se za mě. Tehdy začal kajícný proces. Křičel jsem: „Bože. Omlouvám se! Prosím, dej mi ještě jednu šanci!“ Stál jsem na kraji věčnosti s těmi zavírajícími se dveřmi a obklopen temnotou a pochopil jsem okamžitě, že mohu být navždy odloučen od Zdroje všeho života! A začal jsem křičet ty samé věty jako v nemocnici: „Bože, já chci žít! Omlouvám se. Prosím dej mi další šanci!“

Setkání s Bohem

Najednou jsem se ocitl v Nebi. To byl kontrast! Věčná láska a zklidnění v porovnání s věčnou beznadějí. Věděl jsem, že nikdy nezemřu. Byl jsem si hluboce vědom věčného života – a byl jsem si absolutně jist, že budu vždy v bezpečí a bude o mě postaráno.

Potom mi Pán začal ukazovat budoucí události. Vteřiny, dny, týdny, měsíce a roky šly přede mnou – všechno bylo propojeno. Nebylo to tak, že se objevil jeden den a pak další. Viděl jsem čas – nevím, jak to Bůh dělá, ale tu schopnost má.

Viděl jsem se, jak potkávám lidi, které jsem nikdy neznal, jako kdyby je znal, bylo to jako bych se díval na něco v televizi. Některé události byly hodně zvětšené při mé vizi. Potom pokračovalo něco jiného, občas jsem se viděl, jak dělám nějaké hloupé věci, které jsem neměl dělat, a chtěl jsem sám na sebe zavolat: „Nedělej to!“, ale jen jsem na to hleděl a potom scénu vystřídalo něco jiného.

Potom mi Pán řekl, že se vrátím zpět na Zemi. Nemluvil jako já, ale přišla ke mně to poznání, že jsem posílán zpět. Najednou jakoby někdo zatáhl za provaz a začal mě přitahovat jako draka, začal jsem cestovat zpátky. Když jsem se usadil ve svém fyzickém těle, mohl jsem cítit, jak se moje duše protlačuje masem. Bylo to jako by vítr foukal ve větvích stromu. Najednou jsem zase viděl a slyšel.

Uzdravení

Když jsem se začal vracet do normálního vědomí, zjistil jsem, že mluvím krásnou řečí a divil jsem se, co se to děje. Jakmile jsem tu myšlenku dostal, řeč se zastavila a já jsem si uvědomil, že jsem živý. Horečka, kterou jsem do té doby permanentně měl 41 stupňů Celsia, začala klesat a poprvé od nehody jsem normálně spal. Když jsem se po několika hodinách probudil, byl jsem přilepený k prostěradlům od krve a potu, ale spočíval jsem v moři klidu! Poprvé v životě jsem zakusil, co je to skutečný klid a mír.

Můj stav se následující dny začal zlepšovat, i když nervy v nohách byly pořád mrtvé. Další rok jsem byl téměř pořád v nemocnici a další čtyři roky v lékařské péči. Byla to dlouhá cesta. Prodělal jsem asi 100 operací. Lidi se o mne starali, jak nejlépe uměli.

Nerozuměl jsem tomu, co se mi spirituálně stalo. Byl jsem zachráněn, znovuzrozen a naplněn Duchem, ale ještě jsem si neuvědomoval, co to znamená. Nic takového jsem dosud nepoznal. Začal jsem se uzdravovat, zpočátku pomalu. Jedna noha začal být funkční, ale druhá byla ochromená. Jeden nerv v přední části nohy byl stále zcela mrtvý; nemohl jsem s ní hýbat.

Po necelém roce se tato noha náhle vyléčila – bylo to báječné! Pravá noha byla v pořádku, ale levá stále odmítala poslouchat, když jsem jim ráno říkal „jdeme!“, nikdy to nešlo. Potom jednoho dne se moje levá noha zvedla a já jsem šel – neuvěřitelný zážitek! Odložil jsem nožní oporu a už jsem se jí nikdy nedotkl. Hodně zranění se mi báječně vyléčilo. Zrak v osleplém oku se obnovil po pěti letech s pomocí chirurgické operace. Také těžce poškozený žaludek – nemohl jsem normálně jíst – lékaři vylepšili: vložili do něj gumovou hadici a tou jsem přijímal tekutou potravu. Lékaři opravili taky můj poškozený jícen.

Boží lekce

Dnes si užívám život. Hraju si se svými dětmi, běhám, lyžuju a jezdím na koni. Nikdy jsem nečekal, že budu znovu chodit. Zažil jsem normální život plný síly, ale také totální bezmoc a jaké to je, když si člověk nemůže sám pomoci. Nemohli mi pomoci ani lékaři ani ti, kteří mě milovali. Avšak byli lidé, kteří se se mnou nikdy nesetkali, kteří se za mě modlili, protože je k tomu vedla nadpřirozená moc. Boží moc proudila jejich srdci a smrt byla díky Bohu poražena! Nedoporučoval bych nikomu mou zkušenost, i když mne naučila absolutního významu života v souladu s Boží mocí. My všichni se potřebujeme vědomě rozhodnout zastavit ulpívání na našich vlastních schopnostech a začít žít podle Boží moci.

zdroj : pravdu.cz

Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*