Politická kultura Západu v zrcadle globálního oteplování




Odraz procesu globálního oteplování – který se dnes korektně nazývá klimatické změny – v politické kultuře Západu je jedním z tragických příkladů nefunkčnosti a prolhanosti této civilizace. Je to ale skvělý doklad funkčnosti unikátní manipulace, kterou mocenská centra tohoto světa vymývají mozky lidem celé planety. Manipulace, která se třicet let pozměňuje a zdokonaluje aby v přítomnosti už žila vlastním inteligentním životem. Manipulace, která je téměř dokonalým projevem spojeného génia kapitalismu a liberální demokracie.Průmyslová civilizace bílého muže odstartovala svůj vítězný pochod planetou v první polovině devatenáctého století. Z Anglie se rozšířila rychle do Německa a pak do celé Evropy. O něco později do Austrálie a Japonska. V plné kráse ovšem rozkvetla až ve Spojených státech amerických. Zbytek světa se dočkal až po druhé světové válce. Na konci dvacátého století se pak kruh uzavřel uvolněním obchodních bariér a globalizaci západní kultury podnikání. Úspěch by ovšem nebyl tak ohromující, nebýt překvapivé synergie metod průmyslové kapitalistické ekonomiky a čínského komunismu.Energeticky náročný způsob výroby a života vůbec (osobní auta, elektrické spotřebiče, kvalitní vytápění a účinná klimatizace a dostatek masitého jídla) se v současnosti šíří rychlostí světla do zemí třetího světa , kde se – na mnohem větším vzorku populace  a mnohem rychleji – opakují procesy, které u vyspělých zemí proběhly ve dvacátém století. Kulturní tradice to nestíhají, porodnost stoupá a násobně přibývá krků polykajících energii stejně hladově jako nový průmysl a nová doprava. Neboť potřeba stále většího množství energie všeho druhu je absolutním imperativem průmyslové civilizace.Zdrojem energie novověku bylo a stále je spalování fosilních paliv – nejdříve uhlí, pak ropy a nakonec zemního plynu. Uhlík z fosilních paliv jak všichni víme reaguje s kyslíkem ze vzduchu za vývinu tepla a vzniku oxidu uhličitého. Teplo se spotřebuje na vytápění nebo transformuje na jiné druhy energií. Netečný plyn oxid uhličitý stoupá do atmosféry. Tam trpělivě čeká, aby ve svých molekulách zachytil kvanta infračerveného záření proudící z povrchu planety

Tepelné (infračervené) záření je transformovanou formou energie pocházející prapůvodně ze Slunce. To jí (ve formě především viditelného a ultrafialového světla) zásobuje planetu a umožňuje existenci života neboť ohřívá oceány i kontinenty. Ty pak vyzařují na oplátku část získané energie v infračerveném pásmu zpět ke hvězdám.

Molekuly oxidu uhličitého, methanu, vodní páry a některých dalších atmosférických plynů tím, že absorbují tepelné fotony zvyšují svou vibrační energii – teplotu. Fotony jsou časem opět vyzářeny, ale již bez preferovaného směru – část z nich tedy správně do vesmíru ale část bohužel zpět k Zemi. Planeta se tím pádem ohřívá více, než kdyby oxidu uhličitého nebylo a tepelné záření volně unikalo do vesmíru. Ohřívá se tak jako záhon pod skleníkovým poklopem jakkoli mechanismus zadržení tepla ve skleníku je jiný a spočívá především v omezení vzdušného proudění.

Produkce skleníkových plynů moderním člověkem je dobře dokumentována. Jejich koncentrace v atmosféře je dobře měřitelná. Mechanismy interakce infračerveného záření s molekulami plynů v atmosféře jsou přírodními zákony podložené a vysvětlené jevy, tak nezpochybnitelné jako gravitace. Přesto mnozí o reálnosti těchto jevů pochybují. Má to několik, vcelku dobře pochopitelných důvodů.

  • Důsledky energetické nerovnováhy planety se těžko stopují, protože je nezažíváme přímo, ale kombinované s dalšími často protichůdnými či chaotickými procesy a jevy ve formě počasí.
  • Uznání bezprecedentní nebezpečnosti skleníkového jevu a efektivní boj proti němu by měly dalekosáhlé negativní následky pro ekonomickou elitu i pro životní úroveň obyčejných lidí, především ve vyspělých zemích.
  • Pravdivá prezentace skleníkového jevu coby vrcholného nebezpečí pro lidsvo by dále zvýraznila negativní stopu průmyslové civilizace bílého muže na mapě tohoto světa.

Procesy formující počasí se nejen ovlivňují navzájem (synergické efekty), ale jsou na sebe také vázány formou zpětných vazeb. Negativní zpětné vazby (jev závislý sice roste účinkem jevu příčinného, ale jeho růst zpětně příčinu potlačuje) jsou dobré. Kultovním příkladem je pole sedmikrásek, které v závislosti na okolní teplotě rozkvétají bíle (je-li teplo) nebo černě (je-li zima). Paprsky slunce černý povrch pohlcuje a bílý odráží. Pole si tak udržuje přibližně stejnou teplotu v širokém rozsahu dopadající energie.

Negativní vazby převažují v soustavách s vysokou odolností proti zásahu. Pozitivní zpětné vazby naopak způsobují, že nárůst závislého jevu pozitivně ovlivňuje i jev příčinný. Po zapálené prachové šňůře oheň doputuje k výbušné náloži a ta vzplane. Nevubuchne, jen hoří. Výbuch je způsoben až tím, že hoření nálože produkuje teplo a zvyšující se teplota hoření nálože mohutně urychluje. Soustavy, ve kterých převáží pozitivní zpětné vazby jsou nestálé a nebezpečné.

Skleníkový jev byl dosud na štěstí pro život na planetě provázen pro nás výhodnými synergickými efekty a negativními zpětnými vazbami. Větší koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře vedla k jeho většímu rozpouštění ve vodě řek a oceánů. Prachové a aerosolové částice vznikající při spalování uhlí a ropy bránily dopadu slunečních paprsků na povrch a odrážely jejich část zpět do vesmíru. Ve vyšší koncentraci CO2 rostliny rychleji rostly a oxid spotřebovávaly budujíce z něj své tkáně.

Bohužel však stále stoupá pravděpodobnost, že v celkové bilanci příčin a následků skleníkového jevu převáží  pozitivní zpětné vazby. Bílý led s vysokou odrazivostí pro sluneční paprsky je nahražován plochou tmavé země nebo vody které je pohlcují a teplota stoupá což opět zrychluje rozpouštění ledu a zvětšuje plochu země. Tání permafrostu vede k uvolňování zamrzlých bublin methanu do atmosféry. Vyšší teplota oceánské vody způsobená oteplováním uvolňuje do ní předtím nastřádaný plyn z dlouhých let provozu našich elektráren. Vyšší teplota atmosféry způsobuje, že v ní může být obsaženo více vodních par, aniž dojde ke kondenzaci.

Vývoj všech těch špatně předpověditelných vzájemně se ovlivňujících a prolínajících komplexních procesů tvořících počasí nikdy nebudeme schopni předpovědět s jistotou. Studie budoucího počasí vždy budou mít pravděpodobnostní charakter. A právě nemožnost racionálně jednoduše černobíle popsat a jednoznačně prokázat obecně vliv skleníkového efektu na budoucí počasí jsou součástí jeho plíživé nebezpečnosti.

Pravděpodobnost – nadto pojatá jako časová změna – je něco s čím obecná lidská racionalita není navyklá pracovat. Jsme duální a pracujeme s pojmy pravda a lež, co je mezi tím vytěsníme. Věda ovšem musí používat pojmu pravděpodobnosti, neboť v její podstatě je zakódována pochybnost o každém modelu, o každé teorii. Věda tudíž například nemůže tvrdit s jistotou, že za dva roky nastane nová malá doba ledová, i když konkrétní vědec si může myslet, že je to blbost. Věda musí brát v úvahu, že malé doby ledové jsou historická skutečnost a pravděpodobnost  takové události jakkoli malá, není nulová. Ti, kteří skleníkový jev studují a vyjadřují své obavy z jeho důsledků a ti, kteří by o jeho potlačení měli a mohli usilovat se beznadějně míjejí.

Vědecký jazyk nadto vylučuje emoce, protože fakta musí být vážena s úzkostlivou objektivitou. Naše rozhodování však řídí emocionalita citlivá na plamenné a strhující výzvy, kterých se jí od vědecké komunity nikdy nedostane. Povaha globálního oteplování  tak až neuvěřitelně skvěle vyhovuje osobám, které se této hrozby potřebují zbavit. Zbavit virtuálně – tím, že ji v myslích obyčejných lidí marginalizují.

Skutečné následky vládce nebolí. Doufají, že jim jejich peníze i tentokrát dovolí uniknout osudu, který zažije většina obyvatelstva panety. A mají možná pravdu. Komplexní přírodní jevy ve velkých systémech sice mají tendenci se vlivem převahy pozitivních zpětných vazeb měnit, ale období změn je po čase opět vystřídáno ustavením nové rovnováhy. Ovšem na jiné úrovni (v tomto případě teplot).



Dostatečně ohřátá zeměkoule bude vyzařovat – i přes nadále trvající skleníkový efekt – do vesmíru tolik energie, že to konečně zase vyváží energii přicházející ze Slunce. Planeta přejde na nově ustavenou orbitu tepelné rovnováhy. Patrně (tyto modely nejsou moc populární z dobrého důvodu) na ní zbydou oblasti vhodné pro život– například Sibiř, sever Kanady, Antarktida. Tam najdou nový domov ti, co si to budou moci dovolit a ti kteří jim budou sloužit. Možná necelá jedna miliarda šťastných.

Jakou cenu zaplatíme, než k tomu dojde? Po zvýšení průměrných teplot v příštích dvaceti letech o dva až tři stupně (což dnes ještě můžeme ovlivnit, ale za deset let už tomu nebudeme moci zabránit) se stanou se oblasti planety hostící dnes miliardy lidí, neobyvatelnými, protože tam denní teploty v létě budou běžně překračovat padesát a více stupňů Celsia,.Oblasti dnešního mírného pásu (včetně Evropy a jižních států USA) pak postihne zvýšení teplot a katastrofální sucha.

Skrze zvyšující se teploty se sníží kapacity pro chov zvířat a pěstování rostlin. To se stane právě ve chvíli, kdy vrcholí populační exploze v Africe a lidí přibývá tempem, které by bylo problematické i bez oteplování. Neobyvatelným se stane celý Blízký východ. Zmizí ledovce Himaláje představující zásobárnu vody pro Indii a Čínu. Zvýší se hladiny oceánů a bude zaplavena část Bangladéše, Číny a Indie.

Dojde ke stěhování národů. Evropa se stane jednou z cílových zón uprchlíků. Ta Evropa, která je podivnou shodou okolností už dnes obklopena z jihu zeměmi, ve kterých vládne islám. A některé větve islámu mají, jak víme, tendenci vizionářsky interpretovat katastrofické budoucnosti jako znamení. Fakt, že oxid uhličitý se dostal do atmosféry z části zásluhou křesťanské civilizace bílého muže bude nepochybně některými použit jako ideologická zbraň zdánlivě opravňující k potrestání původců katastrofy a jejich potomků.

Co se stane až Evropa bude nucena bojovat o přežití se suchem a s novou, mnohem silnější a agresivnější, možná ozbrojenou, migrací? A proč na tyto strašné možné budoucnosti nereagujeme adekvátně? Vždyť také nečekáme každý rok stoletou vodu a přesto stavíme hráze. Nevyjíždíme na silnice v očekávání  havárií, ale platíme pojištění. Proč se v tomto konkrétním případě chováme tak nerozumně?

Odpověď se stane zřejmou pohlédneme-li na neúplný výčet opatření, která učiněna, by nás snad ještě i dnes zachránila před nejhorším:

  • Až doby než se růst obsahu CO2 v atmosféře prokazatelně zastaví bude nutno zmrazit růst světové ekonomiky a snížit ty její výkony, které nebudou nasměrovány přímo do náhrady fosilních paliv jiným typem energií
  • Veškeré finanční zdroje planety bude nutno vrhnout do výroby bezemisních energetických zdrojů především pro země třetího světa, ale i pro vyspělé státy. Tyto zdroje budou zčásti na bázi obnovitelných zdrojů, ale neobejdeme se bez množství malých nukleárních elektráren.
  • Dodávky bezemisních zdrojů a jejich provoz bude nutno financovat formou stoletých půjček. Pro jejich krytí bude třeba zdanit příjmy fyzických osob pobírajících více než 1000 Euro měsíčně deseti procenty po dobu nejméně deseti let. Dále  bude nutno zdanit deseti procenty zisky všech právnických osob po dobu deseti let. Dále bude nutno zdanit jednorázově deseti procenty všechny velké majetky fyzických i právnických osob přesahující 1 milion Euro.
  • Pro pokrytí nákladů na bezemisní zdroje a nízkoenergetické výroby bude nutno regulovat veškeré nové investice po dobu nejméně deseti let a direktivně je směrovat je do oblastí bezemisní energetiky a energeticky nenáročných technologií.
  • Bude nutno omezit razantně globální charakter ekonomiky – a s tím i nákladní dopravu – tak, že dovozy budou podléhat až padesátiprocentnímu clu v závislosti na vzdálenosti. Bude nutno zvýšit násobně ceny pohonných hmot dodatečným zdaněním tak, aby se omezila osobní letecká i automobilová doprava.
  • Pro výrobní podniky bude třeba zavést energie na příděl, pokud neprokáží, že používaná energie pochází z bezemisních zdrojů, nebo pokud nebudou přímo napojeny a výrobu bezemisních technologií.
  • Bude nutno stanovit direktivně nízké limity spotřeby umělých hnojiv v zemědělství. Výrobky z plastických  hmot o kterých je známo, že se likvidují převážně spalováním bude nutno zatížit minimálně 100 % daně  Bude nutno uvalit 100 % daně na cement a další stavební materiály při jejichž výrobě se produkují skleníkové plyny.
  • Bude nutno omezit nebo zakázat ve všech odvětvích lidských aktivit energeticky náročnou automatizaci a robotizaci. Roboti spotřebovávají energii nutnou pro jejich výrobu a provoz. Svou porci energie ale nepřestanou vyžadovat ani lidé, kteří jsou roboty nahraženi. Celková bilance je tedy negativní.
  • Subvence zemím třetího světa budou muset být podmíněny aktivní rolí jejich vlád při omezení porodnosti a zajištění potravinové soběstačnosti. Místním ženám budou nabídnuty celoživotní renty, zavážou-li se nemít víc než tři děti.
  • Pro všechny lidi na planetě bude nutno zavést jednoduché a jednoznačné identifikační procedury, tak aby bylo zřejmé i bez dokladů, odkud kdo pochází. Bude nutno uzákonit pod hrozbou síly povinnost bezpečné země přijmout zpět občana, který se chtěl podvodem dostat do země jiné.
  • Bude nutno sankcionovat státy, které se nebudou chtít účastnit systémového boje proti globálnímu oteplování, případně s nimi zcela přerušit hospodářské styky.

Tak nějak, ne-li ještě bolestněji, ale hlavně co nejrychleji, abychom získali alespoň šanci na přežití. Skutečný boj proti oteplování totiž není humanitární mise, to je válka. A válka bolí. Bohužel náš problém tkví v nerovnováze účinků okamžité bolesti, kterou způsobí boj proti příčinám oteplování a ještě neexistující (byť mnohem větší až nepředstavitelné) bolesti z jeho následků.

V devadesátých létech dvacátého století velcí ekonomičtí hráči dojící zisky z ropy, uhlí a těžkého průmyslu financovali tažení popírající hrozby skleníkových plynů. Neboť přiznat jejich existenci znamenalo ohrozit jejich byznys. Stačilo najmout pár úplatných expertů, kteří nebezpečí patřičně zlehčili a proti jednomu vědeckému názoru postavili jiný.

Lidé se ovšem nedají zblbnout trvale a přístroje už vůbec ne. A jak údaje o koncentraci CO2 rovnoměrně stoupaly, jak ledy tály a objevovaly se stále dojemnější fotografie vyhublých ledních medvědů, stala se platforma neexistence skleníkového jevu těžko udržitelnou. Do výzkumu klimatických jevů proto začaly proudit státní i soukromé granty, podporu získávaly neziskové organizace zaměřující se na boj s emisemi skleníkových plynů, vznikly emisní povolenky.

Zelené ideje se dostaly do programů standardních politických stran. Byl přijat nejdříve Kjótský protokol a po něm podepsaly prakticky všechny státy světa Pařížskou dohodu. Občan mohl konečně klidně spát. Demokratický vlk se nažral. Ale megakorporační koza zůstala celá. Zasvěcení museli od začátku vědět, že opatření z dílny Pařížské konference nepovedou (i kdyby USA od této dohody letos neodstoupily) k potřebnému výsledku. Vždyť se naplánovalo jen zastavení růstu emisí v Evropě a USA a mírné omezení růstu emisí Číny.

Všechny nás ale zmanipulovali sociopati, jejichž vládu nad světem by skutečný boj proti skleníkovému jevu dozajista rozmetal. Neboť by dal by možnost zmanipulovaným cvičeným opicím stát se opět  inteligentními světoobčany, získat kontrolu nad ekonomickými procesy a omezit svobodu těch, kteří dnes beztrestně manipulují se svými majetky a ohrožují samu naši existenci.

Umožňuje jim to sama podstata liberální demokracie, která zdánlivě pokrokově definuje stejné svobody pro všechny a to jak ve veřejném prostoru, tak v ekonomice. Aniž by byl brán ohed na to, že svobodný ve svém podnikání sice může být instalatér, ale ne megakorporace, jejíž podnikatelské aktivity negativně ovlivňují nás všechny. Zisk za každou cenu není moudrý a prospěšný, ale je velmi nebezpečný. Všechny velké korporace by měly být (bez ohledu na skleníkový jev) postaveny pod veřejnou kuratelu.

Vládci světa nás loutek to dobře vědí a dělají co mohou aby k tomu nedošlo. A my jim jejich svobodu ničit náš svět tolerujeme, protože to tak všichni chceme. Politická a byrokratická elita byla uplacena aby lhala a teď je lehce vydíratelná a musí ve svých lžích pokračovat. Vědci jsou pod gilotinou peněz od státních a soukromých donorů. Výzkumy, které by zpochybňovaly nastavený pozitivní trend nejsou v módě. Ekologické organizace tvrdí, že lepší je nějaký pokrok než žádný. I ony se namočily do peněžní stoky a musí prezentovat pozitivní výsledky. Zbývá jen pár obtížných a umanutých aktivistů.

A především – obyčejným lidem a voličům se nechce dát desátek nemakačenkům v rozvojových zemích. Nechtěljí si programově snižovat životní úroveň. Bojí se nezaměstnanosti víc než tepla. A bohatí jen laskavě vycházejí vstříc naší chamtivosti a nenažranosti. Pod jejich taktovkou poslušně zavíráme oči a zacpáváme si uši abychom neviděli na stupnice teploměrů.

Dokonce i alternativní weby úspěšně odkrývající společenský hnůj, po kterém denně šlapeme, v případě globálního oteplování selhávají. Je pro ně důležitější instinktivní odpor proti mainstreemu (stavícímu klimatické potěmkinovy tanky pro neexistující boj), než logika a zdravý rozum. Klimatické změny jsou jimi vydávány za výmysl politických elit, sluníčkářů a neziskovek.

A obsah oxidu uhličitého v atmosféře přitom dále roste. Na řadu proto přichází plán C. Podle něj už se nepotlačují příčiny oteplování, které je najednou prezentováno jako neodvolatelná lavina, které jsme se vcelku nevinně připletli pod kola. Neuvažujeme o katastrofě způsobené člověkem. Nemáme na to čas, jsme soustředěni na heroický boj proti následkům anonymního přírodního jevu. Kdeže by někdo hledal vinu? Kdo by soudil ty co na emisích vydělávají? Vždyť přece bojujeme proti suchu. A podívejte se kolik dáváme na charitu!

Tvůrčím způsobem pracujeme na svém zničení. Politický systém, ve kterém žijeme nepřipouští jinou možnost. Naše liberální demokracie nemá schopnost ani vůli zastavit všude se rozlézající moc superbohatých, ba ona tvůrčím způsobem upevňuje moc megakorporací. Obyčejní lidé, zajímající se o politiku jen měsíc před volbami (a polovina ani to ne) jsou vystavení sofistikované koordinované propagandě, které nelze odolat. Sice intuitivně cítí, že je něco špatně, nejsou však dostatečně soustředění a odhodlaní, nejsou informovaní. A upřímně řečeno ani nechtějí být. Kazilo by jim to potěšení z dovolené u teplých moří.

P.S. Někdy mám pocit, že Bůh nás zkouší a ve své dobrotě nám stále ještě dává šanci. Kdybychom se teď trochu uskrovnili, kdybychom trochu zatočili s ekonomickými totalitáři, kdybychom jen opatrně a selektivně využívali umělé inteligence, mohli bychom v průběhu několika let přebudovat tuto planetu v nový ráj, ráj pro všechny. Co ale Bůh učiní když v této zkoušce propadneme?

 

.http://www.prozitrek.cz/politicka-kultura-zapadu-v-zrcadle-globalniho-oteplovani/