O evropské integraci

O evropské integraci

Osobně se domnívám, že pozvolna vstupujeme do nové doby. Její příchod již po mnoho desetiletí avizují myšlenky a ideje, které ovlivnili a ovlivňují moderní dějiny Evropy a světa. Jsou to odstředivé ideje mezilidské solidarity a sociální spravedlnosti-socialismu, či ideje sjednocení národů a států- evropské integrace.

Nové myšlenky však narážejí na stále přetrvávající dostředivé a sobecké myšlení lidí, rodin, etnik, národů  a států. Díky tomu zatím každá dobrá myšlenka nápravy zlořádu světa skončila a stále končí přes některá dílčí pozitiva neúspěchem. Myšlenka socialismu stejně jako myšlenka evropské integrace.

Petr Bajnar

Zítra tomu bude právě deset let, co se Česká republika spolu s několika dalšími státy střední a východní Evropy stala členem EU. Vstupu ČR do EU předcházelo referendum ve kterém se 78% občanů vyslovilo pro. Já osobně jsem patřil k těm, co hlasovali proti, protože se domnívám, že v tomto okamžiku převažují v rámci integračního evropského procesu negativa. Negativa plynoucí ze zneužití integrační myšlenkami málo početnými, ale přesto vlivnými skupinami pro své cíle, proti zájmům většiny Evropanů.

V tomto svém článku bych se chtěl věnovat jednak historii integračních snah v Evropě, pozitivům a negativům EU. Vztahu českých dějin a naší současnosti k evropské integraci a pohledu do budoucna.

Ohlédnutí do historie

S ideou sjednocení Evropy se poprvé můžeme setkat již někde v 8.stol. Franský král a od roku 800 i císař Karel Veliký svojí politiku zaměřil na budování velké evropské křesťanské říše, která se měla stát dědicem slavné říše římské na Západě. Nebyla to však říše založená na idejích svobody a dobrovolnosti. Byla budována z velké části  na kopích vojáků. Obyvatelé obsazených území měli na výběr pouze ze dvou možnosti. Buď se nechat pokřtít a přijmout nadvládu Franků, nebo přijít o hlavu.

Po rozdělení franské říše roku 843 se centrem snah o sjednocení Evropy stala východní část bývalé franské říše-pozdější Německo. Německý král Ota I se nechal roku 962 v Římě papežem korunovat za císaře nově vzniklého útvaru, kterému se brzy začalo říkat Svatá říše Římská. Nejednalo se o jednotný stát, spíše o území více méně samostatných států nad nimiž stála osoba panovníka-římského císaře. Území říše od vrcholného středověku zahrnovalo vedle Německa také střední a severní Itálii, Rakousko, Burgundsko, Švýcarsko, Nizozemí  a české země.. Dominantní roli v říši hráli Němci. Nebylo tomu však vždy. Ve 14.stol. byl držitelem císařské koruny i český král Karel IV a poté jeho syn Václav IV.

Postupně se existence říše stála stále více formálnější. V jejím čele stáli od 16. stol. již jen Habsburci. Definitivně zanikla v roce 1807 za Napoleonských válek.

Napoleonské války byly prvním z válečných střetnutí v Evropě, kterému dominoval spor mezi Německem (tehdy Pruskem) a Francií. Poté přišla ještě prusko-francouzská válka roku 1870-1871, první světová válka v letech 1914-1918 adruhá světová válka 1939-1945, kdy proti sobě stáli vojáci Německa a jeho spojenců na jedné straně a vojska Francie a její spojenci na straně druhé.

Snaha předejít těmto konfliktům v Evropě jednou pro vždy stála na počátku evropské integrace. V roce 1951 vzniká Evropské společenství uhlí a oceli, jehož cílem bylo zavedení dohledu nad případným německým zbrojením. O pár let později v roce 1957 již s cílem vytvořit společný evropský trh a omezit obchodní bariéry vzniklo Evropské hospodářské společenství, které se v roce 1993 přejmenovalo na Evropskou unii. Její vznik byl začátkem období ve kterém začala být dosavadní suverenita členských zemí v řadě oblastí omezována pravomocemi orgánů EU.

Za velké pozitivum minulých desetiletí dějin Evropy považuji především normalizaci vztahu mezi Německem a Francii, ztíženém mnoho let trvajícím nepřátelstvím a také Shengenské dohody o rušení hraničních kontrol, i když i tyto dohody mají svá negativa. Další integrační kroky, jako přijetí Lisabonské smlouva či zavedení jednotné měny eura vidím jako kroky velice sporné.

Tři důvody k euroskepsi

EU je nazývaná rovnoprávným sdružením členských států, ve kterém má každý stejnou váhu. To často platí jen na papíře. Ve skutečnosti mocné a silné státy jako je Německo či Francie mají v reálné politice daleko větší vliv než státy menší. Tedy i v rámci EU platí, že státy jsou si rovny, některé jsou si však rovnější. V historii to není poprvé co navenek se tvářící sdružení rovnoprávných členů nakonec ovládali členové mocnější. Ve starém Řecku v rovnoprávném spolku řeckých městských států-Aténském námořním spolku hrály prim nejmocnější Athény. V rovnoprávném Peloponéském spolku dominovala Sparta. A dnes v rovnoprávném spolku NATO dominuje USA.


Jako o největším negativu EU se všeobecně hovoří o evropské byrokracii, o množství směrnic které vymýšlí. Osobně se však domnívám, že se nejedná jen o snahu úředníku v Bruselu udržet si své dobře placené pozice. Domnívám se, že za všemi těmi často nesmyslnými směrnicemi je i záměr těch, kteří se snaží využít institucí EU ke svým záměrům. To souvisí s tím co nazýváme termínem globalizace, jíž je celý projekt EU nedílnou významnou součásti. Je veřejným tajemstvím, že hlavní slovo v politice zemí Západu nemají volení politici, ale vlastníci velkých nadnárodních společností a bank. Západní politici jsou do značné míry jen loutky v jejich rukou, kteří schvalují zákony, předpisy a nařízení šité na míru vlastníkům nadnárodních společností.

V této souvislosti bych se chtěl zmínit o připravované transatlantické smlouvě mezi EU a USA. Oficiálně se o chystané dohodě hovoří jako o kroku vedoucím k odstranění obchodních bariér mezi EU a USA. Mimo hlavní mediální proud se však připravovaná dohoda hodnotí poněkud jinak.  Smlouva má být dalším krokem, který omezí možnosti národních států regulovat nadnárodní kapitál ve své zemi, což se negativně může projevit v řadě oblastí života. Nadnárodní firmy se stanou ještě mocnějšími, než dnes a jejich konání se může stát téměř beztrestné. Připomněl bych fakt, že již nyní často vidíme na chování vedení některých nadnárodních firem vůči zaměstnancům, že pojem otroctví není věcí minulosti, ale je poměrně častou praxí i v rámci EU.  O rizicích smlouvy si můžete přečíst mimo jiné v článku Wikileaks zveřejnil utajované znění transatlantické dohody mezi EU a USA.

Češi a Evropská integrace

V české historii dominoval na evropskou integraci vždy poněkud idealistický pohled.

Snad poprvé se s myšlenkou „evropanství“ na našem území můžeme setkat u významné a ne zcela jednoznačné osobnosti českých dějin  svatého Vojtěcha na konci 10.stol. Tento na svojí dobu velice vzdělaný a kultivovaný člověk vedl i časté debaty se svým přítelem německým králem Otou III o vytvoření univerzální křesťanské evropské říši s hlavním městem Římem.

V 15. stol. se stala idea „evropanství“ jednou ze základních myšlenek českého husitského krále Jiřího z Poděbrad. K vládcům tehdejší Evropy posílal poselství s výzvou k jednání o vytvoření nadnárodního celku, který by zastřešoval tehdejší evropské země.

V roce 1989 po pádu komunismu se idea návratu do Evropy a prohloubení evropské integrace stala jednou z hlavních idejí prezidenta Václava Havla. K cíli vstoupit do EU se přihlásila celá tehdejší česká politická reprezentace, včetně Václava Klause.

Až po roce 2000 vznikl v české politice proud euroskeptický  v čele s Václavem Klausem a ODS a proud proevropský reprezentovaný hlavně ČSSD a TOP09.

Nemohu nepopřít, že euroskeptický či spíše eurorealistický přístup Nečase mi byl bližší než nekritické přijímání všeho evropského ze strany Sobotky a Zaorálka. Patří k zdravému sebevědomí nebát se říci v rámci EU ne, pokud se jedná o špatný návrh i když by jsme byli jedinou zemí v rámci EU. V souvislosti s politikou ČSSD je paradoxem, že v čele kandidátky sociální demokracie do voleb do Evropského parlamentu stojí sociolog Jan Keller, který jasně odhaluje mýty s EU spojenými šířenými i řadou předních sociálních demokratů. Člověk, kterého si vážím a se zaujetím čtu většinu jeho článků jasně hovoří o mediálních mýtech euronadšenců o EU. Kritizuje připravovanou transatlantickou smlouvu, kterou Sobotkova vláda vítá a schvaluje. Kritizuje politiku EU, která je baštou pravicového neoliberalismu a straní globálnímu kapitálu. A zároveň jasně říká: „To co od EU dostáváme jako čistý příjem v rámci různých evropských fondů tvoří desetinu částky, která je vyprodukována v ČR a odchází mimo naší zem na účty různých vlastníků nadnárodních korporací vlastnících továrny v ČR“.

Pohled do budoucnosti

Ještě před rokem dominovaly tisku úvahy o rozpadu eurozóny a EU. Nyní evropští politici hovoří o tom, že krize je více méně zažehnána. Eurozóna se prý stabilizovala a to nejhorší máme za sebou.

Já se však ptám. Čím toho bylo dosaženo? Byl to provedeno jednoduchým trikem. Evropská centrální banka skoupila bezcenné dluhopisy evropských zemí a prohlásila, že to bude dělat vždy když se nějaká evropská země dostane do vážných finančních problémů.

Osobně bych tento krok hodnotil, jako koupení si času. Považuji vyřešení krize jako dočasné a domnívám se, že dříve či později přijde krize ještě většího rozsahu než ta minulá. Ostatně o zmírnění krize fakticky nelze  hovořit ani nyní, při pohledu na nezaměstnanost v Řecku a Španělsku blížící se 30%..

I když se domnívám, že politický projekt EU nakonec ztroskotá, nebude to znamenat konec myšlenky evropské integrace. Právě naopak. Domnívám se, že pak začne konečně integrace skutečná, která nebude v zájmu jen malé elity lidí, ale všech. Domnívám se, že to nebude integrace jen evropská, ale v jistém smyslu i celosvětová.  Bude to však až v době kdy zcela dosavadní dostředivé a sobecké lidské myšlení nahradí myšlení odstředivé a altruistické.

Publikováno se svolením autora
Autor publikuje na http://bajnar.blog.idnes.cz

Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*