Nový světový řád a zničení Jugoslávie

Nový světový řád a zničení Jugoslávie

Ačkoli kosovská válka a obžaloba Slobodana Miloševiće představovaly radikální rozchod s mezinárodním řádem, jak byl ustaven po 2. světové válce, nespadly tak úplně z čistého nebe. Ideje nadnárodního uspořádání se osnovaly po celé desetiletí a byly povzbuzeny především novým uvažováním vycházejícím z Washingtonu. 11. září 1990 vyhlásil prezident George H. W. Bush ve své řeči v Kongresu „nový světový řád“. [1]

Tento nabubřelý obrat původně uvedl do politického diskurzu sovětský vůdce Michail Gorbačov ve své řeči k Valnému shromáždění OSN dne 7. prosince 1988. Gorbačov se přimlouval za překonání bipolárního systému, sjednocení světového hospodářství, posílení OSN a za to, aby se konflikty řešily na základě vzájemné spolupráce supervelmocí.

Bush použil tento obrat ve stejném smyslu jako Gorbačov. Použil tento výraz s odkazem na „mezinárodním společenstvím“ plánovanou reakci na iráckou invazi do Kuvajtu, když řekl, že tato krize by měla poskytnout příležitost, aby povstal svět, „v němž vláda práva nahrazuje zákon džungle. Svět, ve kterém národy uznávají společnou odpovědnost za svobodu a spravedlnost. Svět, v němž silní respektují práva slabých. Tuto vizi jsem sdílel s prezidentem Gorbačovem v Helsinkách.“

John Laughland Foto: Screenshot from Youtube
John Laughland Foto: Screenshot from Youtube

Bush měl konkrétně na mysli to, že rozhodnutí Spojených států a jejich spojenců vypudit irácké síly z Kuvajtu bylo schváleno Radou bezpečnosti OSN a že tudíž poprvé od konce druhé světové války bude mezinárodní právo vynucováno prostředky vojenského násilí. Zatímco v minulosti spočívalo mezinárodní právo výlučně na smluvních ujednáních mezi státy formou písemných dohod, kdy neexistovala žádná nadřazená donucující moc, v „novém světovém řádu“ budou napříště státy nuceny podrobit se rezolucím Rady bezpečnosti OSN. Mezinárodní právo by mělo ztratit svojí „horizontální“ a konsenzuální podobu a mělo by být vertikálně strukturované a donucující. Hlavní žalobkyně ICTY Louisa Arbourová to v srpnu 1999 vysvětlila takto: „Z období spolupráce mezi státy jsme přešli do období, ve kterém mohou být státy omezovány.“ [2]

Tento pohled bude brzy vtělen do doktríny „darebáckých států“, jež bude tvořit základní koncept americké zahraniční politiky za prezidenta Clintona a Bushe ml. Podle této teorie se státy světa dělí do jednotlivých kategorií: Spojené státy a jejich spojenci tvoří střed, dále od středu se nalézají různé další státy v rozličných kategoriích spojenectví či kvazispojenectví a na periférii jsou tzv. „darebácké státy“, jejichž nezákonné a vzdorovité chování musí „mezinárodní společenství“ omezovat.

Spojené státy a jejich spojenci byly v roce 1990 a 1991 zmocněni rezolucí RB OSN vést protiútok a vypudit irácké síly z Kuvajtu. To samo o sobě nebylo důkazem nového nadnárodního smýšlení. Přinejmenším to bylo v souladu s principem, uchovaným Chartou OSN, že svrchovanost je úhelným kamenem mezinárodního systému. Spojenecké síly tvrdily, že jednají, aby ochránily kuvajtskou svrchovanost. Nicméně, rezoluce, které Rada bezpečnosti odhlasovala za několik měsíců v roce 1991, potvrdily, že se začíná vynořovat nová doktrína humanitární intervence. Rezoluce č. 688, schválená 5. dubna 1991, odsoudila „útlak iráckého civilního obyvatelstva, včetně toho nedávného na územích obývaných Kurdy, jehož důsledky ohrožují mezinárodní mír a bezpečnost v tomto regionu.“ Bylo to poprvé, kdy se o vnitřních záležitostech nějakého státu řeklo, že představují hrozbu pro mezinárodní mír. Kapitola 7 Charty OSN umožňuje Radě bezpečnosti přijmout opatření vůči takovému „ohrožení míru“ (Článek 39). A Rada bezpečnosti tak tímto svým prohlášením otevřela právní možnost intervence.

Přesně k tomuto došlo, když Spojené státy a Velká Británie vyhlásily, aniž by jim k tomu dala pokyn nějaká další rezoluce OSN, dvě bezletové zóny v severním a jižním Iráku, údajně kvůli ochraně civilního obyvatelstva v těchto oblastech. Vyhlášení těchto bezletových zón odstranilo překážku na cestě k low-level war, kterou po deset let proti Iráku vedly Spojené státy a Velká Británie, které podnikly desetitisíce bojových vzletů a bombardovaly v těchto zónách tisíce cílů. Tatáž Rada bezpečnosti OSN na Irák uvalila drastický režim sankcí spolu s velmi dotěrnými zbrojními inspekcemi. Tento stav trval do roku 2003, kdy Spojené státy a Velká Británie napadly a obsadily Irák.

Krátce po projevu prezidenta George Bushe st. z roku 1990, došlo k dalšímu vývoji směrem k nadnárodnímu uspořádání. V reakci na zhroucení Berlínské zdi a sovětského vlivu nad východní Evropou byly v listopadu 1990 velmi posíleny pravomoci Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Tato organizace vznikla v roce 1975 v Helsinkách, když se Spojené státy a Sovětský svaz snažily dosáhnout jisté míry détente. Její charta obsahovala „balík“ závazků v oblasti lidských práv, a těchto závazků využili jak disidenti v komunistickém bloku, tak západní organizace a vlády, které je podporovaly. V listopadu 1990 v euforii ze zhroucení komunismu se KBSE přejmenovala během slavnostní konference ve Versailles na „Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě“. OBSE získala mnoho nových pravomocí v oblasti lidských práv a také právo dohlížet na „přechod k demokracii“ ve východní Evropě. Zrodil se tak průmysl „přechodologie“ a začalo desetiletí zasahování do vnitřních záležitostí nově svobodných států, z nichž mnohé byly politicky manipulovány západními vládami operujícími prostřednictvím toho, čemu se říká nevládní organizace. [3]

Základ tvoří tatáž filosofie, která vedla k rezoluci RB OSN č. 688 v roce 1991. Porušování lidských práv a různé vnitřní politické tenze mohou, jak se uvádělo, být příčinou nestability, a tudíž nedostatečné bezpečnosti. Z toho plyne nutnost posílit mezinárodní organizace, aby mohly řídit vnitřní záležitosti všech evropských států. Předmětem obecného zájmu se stalo skoro vše: zacházení s menšinami, práva žen, lidská práva, etnické vztahy, dokonce i pracovní právo a sociální ochrana. Bezpečnost mohla být údajně zajištěna, pouze pokud by byl celý svět podřízen týmž standardům a politice. Jak napsal jeden ústavní expert, OBSE je „zdrojem všeobjímajícího ústavního pořádku v Evropě, kterému se musí podřídit všechny národní a politické instituce v Evropě.“ [4]

Tatáž filosofie poháněla dokonce ještě větší projekt, než bylo upevnění pravomocí OBSE. Již od doby zveřejnění Delorsovy zprávy v roce 1988, směřovala Evropská unie ke sjednocování v nadnárodní kvazifederaci. V rámci Evropského společenství vždy existovaly prvky nadnárodního uspořádání, avšak projekt opustit národní měny členských států a nahradit je jediným společným evropským platidlem byl mnohem smělejším krokem, než cokoli, o co se usilovalo v minulosti. Tento nový posun směrem k nadnárodnímu uspořádání byl řízen stejným zájmem o „stabilitu“, který inspiroval změny v OBSE a později vznik ICTY. Přední politici, kteří podporovali evropskou integraci, především německý kancléř Helmut Kohl, argumentovali, že rivalita mezi národy by mohla vést k novým válkám na evropském kontinentu. Má-li být zachován mír, tvrdili, potom je zapotřebí, aby evropské státy byly zasazeny do donucujícího nadnárodního řádu, a o tom všem bylo zavedení eura. [5]

Tato nová teorie nadnárodního uspořádání měla univerzální a regionální dimenzi. Němci se obávali nové nestability, která by mohla vzejít z dramatických změn v geopolitice evropského kontinentu. Když sovětský vůdce sdělil kancléři Kohlovi na břehu Rýna v roce 1990, že Sovětský svaz bude tolerovat sjednocení Spolkové republiky Německo s Německou demokratickou republikou, načrtli političtí činitelé ve spolkovém kancléřství nové geopolitické plány pro pevně integrovanou EU, která by fungovala jako stabilizující či federativní síla na evropském kontinentu, přičemž počítali se systémem „soustředných kruhů“ s „užší Evropou“ v jejím středu a novými svobodnými státy na její orbitě. [6] Tyto plány odrážely široce rozšířený strach z toho, co by se mohlo stát, pokud by se země východní Evropy osvobodily ze svěrací kazajky komunismu. Mnoho komentátorů se totiž obávalo, že by mohlo dojít k vzestupu nového „nacionalismu“ a že by Evropa mohla být uvržena do nestability.

Během 90. let se v zahraničně-politickém uvažování západních mocností ještě více zakořenila představa, že nacionalismus a nestabilita představují nová nebezpečí a že je zapotřebí proaktivní zahraniční a vojenské politiky, která by jim čelila. Prezident Bush st. řekl 2. srpna 1990 v coloradském Aspenu – v den, kdy Irák vpadl do Kuvajtu –, že s koncem studené války se mohou odkudkoli vynořit nové hrozby a že americká vojenská politika bude tudíž potřebovat mít globální dosah. V roce 1992 unikl z Pentagonu dokument Směrnice obranného plánování (Defense Planning Guidance), jehož autorem byl Paul Wolfowitz a ministr obrany Dick Cheney, ve kterém se rovněž argumentovalo, že Spojené státy budou potřebovat přijmout proaktivnější postoj v zahraniční a obranné politice, konkrétně např. prostřednictvím intervencí na mnoha místech světa za účelem prevence či preempce nejrůznějších hrozeb, které mohou vyvstat. V tomto dokumentu byla poprvé formulována doktrína preemptivní války, aby byla později využita k ospravedlnění útoku proti Iráku v roce 2003. Tento přístup, navržený představiteli Pentagonu, se bude lišit, podle jejich vyjádření, od mnohem reaktivnějšího přístupu z doby studené války, který byl založen na národní svrchovanosti a doktríně zastrašování. [7] Mnoho komentátorů (zvláště neokonzervativců) začalo argumentovat, že pouze americká hegemonie může zabránit, aby svět neupadl do chaosu.

Toto uvažování, které zjevně obsahovalo příchuť amerického imperialismu a nacionalismu, šlo ruku v ruce s otevřeně globalistickým smýšlením. Zatímco lidé, kteří stáli na pravici, jako byli Wolfowitz a Cheney, se nerozpakovali říct, že cílem této nové politiky bylo zabránit, aby se nevynořila žádná nová mocnost, která by mohla konkurovat americké hegemonii, lidé, kteří stáli na levici, jako byl náměstek ministra zahraničí v Clintonově vládě Strobe Talbott, prosluli psaním ve prospěch vzniku světového státu a zániku národních států jako smysluplných politických entit. Talbott napsal:

„Vsadím se, že během příštích sto let bude státnost, jak ji známe, překonaná; všechny státy budou uznávat jedinou globální autoritu… Vnitřní záležitosti státu byly pro světové společenství zakázanou sférou. Nyní začíná být princip ‘humanitární intervence’ přijímán. Bod zlomu nastal v dubnu 1991, krátce poté, co se Saddám Husajn stáhl z Kuvajtu, když Rada bezpečnosti OSN schválila, že spojenecké jednotky budou pomáhat hladovějícím Kurdům v severním Iráku.“ [8]

Podobným způsobem projevil svou podporu mezinárodní vojenské intervenci také David Scheffer, jedna z intelektuálních opor Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY), který sloužil za Clintona jako velvyslanec pro válečné zločiny a v roce 1996 vymyslel termín „mezinárodní soudní intervence“. [9] V klíčovém článku z roku 1992 vyjádřil jisté názory na Irák, kterých bylo o sedm let později využito k ospravedlnění válečné agrese proti Jugoslávii:

„Je zásadně nutné přezkoumat koncept humanitární intervence v kontextu současných událostí. V době před 2. světovou válkou byl princip jednostranné vojenské intervence, která by byla vedena striktně humanitárními účely, považován v rámci široké komunity odborníků na mezinárodní právo za legitimní a byl včleněn do obyčejového mezinárodního práva. Po 2. světové válce měl v Chartě OSN zakotvený zákaz užití síly s výjimkou případů sebeobrany či na pokyn Rady bezpečnosti za následek všeobecnou delegitimizaci konceptu humanitární intervence… V období po skončení studené války se nicméně ve světě ujaly nové normy netolerování lidské bídy a lidské krutosti… Tvrdit dnes, že normy suverenity, neužívání síly a posvátnosti vnitřních záležitostí jsou naprosto nadřazené lidským právům obyvatelstva, jejichž životy a blahobyt jsou v ohrožení, znamená vyhýbat se nepříjemným otázkám mezinárodního práva a ignorovat běh dějin.“ [10]

Irák byl sice prvním terčem takovéto mezinárodní intervence, Jugoslávie však brzy následovala. V červenci 1991 vypukly boje ve Slovinsku a Chorvatsku, přičemž v Chorvatsku byly zvláště krvavé. Občanská válka v Bosně a Hercegovině vypukla v dubnu 1992 ihned poté, co tato země pod tlakem Spojených států a Evropské unie vyhlásila nezávislost. Boje trvaly do roku 1995 a během těchto tří let mnoho lidí nabylo dojmu, že došlo k náhlému znovuobjevení „etnicity“ jakožto klíčové příčiny válek a hlavního faktoru nestability. Byla zde malá snaha o náležité vysvětlení politických motivů stojících za jugoslávskými válkami. Zdá se, že „nacionalismus“ a „odvěká etnická nenávist“ poskytovaly jediné možné vysvětlení toho, co bylo obecně vnímáno jako naprosto iracionální události. Podle všeobecně vyjadřovaného mínění se vrátila dávno přežitá historie. A to právě ve chvíli, kdy progresivní země postupovaly k zářným výšinám nadnárodní integrace. Stalo se samozřejmostí hovořit o Balkánu, jak to učinil v roce 1995 bývalý americký prezident Gerald Ford, že jde o místo, kde je zakořeněn „houževnatý etnický konflikt, který je starší než já“. [11] Richard Holbrooke, zvláštní vyslanec USA pro Balkán, řekl, že se balkánské státy musí osvobodit od „nevyřešeného dědictví své vlastní tragické, násilné a hrozivé minulosti.“ [12] Západ si osvojil starou komunistickou frázi, že „nacionalismus“ či dokonce „fašismus“ jsou novými reakčními hrozbami a tuto perspektivu všeobecně aplikoval na Jugoslávii a zvláště pak na osobu Slobodana Miloševiće. Milošević byl vskutku opakovaně prezentován jako klíčová postava různých balkánských válek, přestože rozpad Jugoslávie pokračoval po jeho pádu a dokonce i po jeho smrti. Násilné povstání etnických Albánců v Makedonii v roce 2001 tuto malou zemi téměř rozervalo na kusy. A Černá Hora vyhlásila svou nezávislost na zbytkové Jugoslávii v červnu 2006, dva měsíce po Miloševićově smrti.

Jelikož komunismus poskytoval zjevnou stabilitu, stal se rychle u západních osobností předmětem nostalgie. Tento režim, který se vždy považoval za pokrokový, byl náhle pozitivně hodnocen za kontrolu, kterou vykonával nad tím, co bylo považováno za primitivní národy na východě. Tak jako sovětský prezident Michail Gorbačov v roce 1990 vyzval k vytvoření „Evropského střediska pro prevenci konfliktů“, ačkoli v té době žádný konflikt nikde nevypukl, tak mnoho lidí na Západě zrovna nevítalo zhroucení komunismu ve východní Evropě. Rychle spěchali se založením nových svazujících nadnárodních struktur, které by ho nahradily. Jacques Poos, ministr zahraničí Lucemburska a předseda Evropské rady, řekl v roce 1992, že pojem národního sebeurčení je „jako základ mezinárodního řádu nebezpečný“. [13] Poté, co Evropská unie odejmula svým členským státům nejdůležitější svrchovaná práva, se zdálo, že je jen málo důvodů se domnívat, že bývalé komunistické státy mají nějaké právo na svrchovanost či na sebeurčení.

Nejexplicitněji toto přesvědčení vyjádřil britský ministerský předseda John Major ve své řeči v Dolní sněmovně 23. června 1993. Major řekl, že boje v Jugoslávii a bosenská občanská válka byla zapříčiněny „zhroucením Sovětského svazu a disciplíny, kterou uplatňoval vůči letitým záštím ve staré Jugoslávii.“ Pisatelé Majorových projevů zjevně zapomněli – nebo to nikdy nevěděli –, že jakákoli disciplína uplatňovaná Sovětským svazem vůči Jugoslávii se rozplynula, když v roce 1948 došlo ke známé roztržce jugoslávského diktátora Josifa Tita s Moskvou. Majorova poznámka ukázala, že mezinárodní politická elita byla pevně oddána názoru, že nadnárodní struktury, i kdyby měly být diktátorské, byly nutné k udržení míru na evropském kontinentu.

Takové názory vedly přímo k vytvoření Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v květnu 1993. Rada bezpečnosti rozhodla, tak jako v případě Iráku, že porušování lidských práv, ke kterému docházelo na území bývalé Jugoslávie, představovalo ohrožení míru. A tudíž se odvolala na své pravomoci k udržování míru podle kapitoly 7 Charty OSN, aby tento tribunál vytvořila. Závěr, který byl od té doby formulován při mnoha příležitostech explicitně, spočívá v tom, že univerzální mír a „spravedlnost“ se potřebují navzájem. Tuto myšlenku vyjádřil prezident George W. Bush ve své druhé inaugurační řeči 20. ledna 2005: „Přežití svobody v naší zemi stále více závisí na úspěchu svobody v dalších zemích.“ Dříve se mělo za to, že ozbrojené síly státu jsou zde proto, aby chránily své občany před zlem, které se nachází za jeho hranicemi, že mír může být založen na nespravedlnosti (k čemuž došlo ve východní Evropě po skončení 2. světové války) a že určitý stát může být svobodný bez toho, aby byly svobodné všechny ostatní státy.

Žádný z těchto proroků nadnárodního uspořádání by nikdy nepřiznal, že samotné zhroucení Jugoslávie bylo do posledního detailu řízeno mezinárodním společenstvím, které jednalo právě ve jménu nadnárodního uspořádání. K mezinárodnímu zapojení do jugoslávské krize došlo ihned po zhroucení Svazu komunistů Jugoslávie v roce 1990, když se v každé z republik Jugoslávie uskutečnily volby za účasti více stran. Evropská unie se okamžitě rozhodla, že jejím úkolem je vytvořit v Jugoslávii napětí. Při příležitosti podpisu Maastrichtské smlouvy o evropské měnové unii se EU rozhodla, že se svou vahou zasadí také v zahraničních záležitostech. EU ani Spojené státy nikdy nepřijaly názor, že nejlepším způsobem, jak zmírnit tuto krizi, je nechat její protagonisty, aby si své záležitosti urovnali sami. Místo toho se EU a její představitelé začali ihned pokoušet rušit dohody a zároveň zasahovat do jugoslávských záležitostí tím, že povzbuzovali slovinské, chorvatské a nakonec také bosensko-hercegovské separatisty. Německo, jak známo, zatlačilo na ostatní státy EU, když oznámilo svůj záměr uznat na konci roku 1991 Slovinsko a Chorvatsko. Proto je v dnešním Chorvatsku tolik „Genscher Cafés“ a proto byla po válce vysílána chorvatskou televizí laciná popová písnička, ve které koketně oděná mladá žena vemlouvavě pronáší: Danke, Deutschland“.

Ačkoli boje již propukly, tyto kroky znemožnily jakoukoli šanci na vyjednávání mezi jednotlivými stranami v Jugoslávii. Státy, které chtěly volnější federaci či odtržení, byly náhle zlákány možností, že by se mohly opřít o diplomatickou či dokonce vojenskou pomoc ze zahraničí. To radikalizovalo politickou situaci a nastolilo nebezpečnou nerovnováhu ve vyjednávání mezi jugoslávskými republikami. Když se válka rozhořela, Chorvati a zejména bosenští Muslimové se značně spoléhali na mezinárodní podporu, přičemž věnovali značné úsilí prezentovat se jako oběti, aby tuto podporu ještě více posílili. David Chandler přesvědčivě argumentoval, že mezinárodní vměšování samo tento konflikt rozjitřilo, protože zničilo jakoukoli naději, že by federální mechanismy mohly usměrnit rozličné neshody mezi republikami. To nakonec vedlo k tomu, že bosenští Muslimové měli zájem na prodloužení občanské války v Bosně: „Pro obklíčenou sarajevskou vládu s omezenými zdroji, o které by se mohla opřít, se bojování ve válce brzy stalo podružnou věcí při získávání podpory pro mezinárodní intervenci.“ [14]

Místo aby vycházely z toho, že politický konsenzus může být vybudován pouze zainteresovanými stranami a nikoli mezinárodními činiteli, kteří z definice nemají žádnou odpovědnost vůči národům Jugoslávie, považovaly Spojené státy a Evropská unie za samozřejmost, že mají právo se vyslovit, který stát Jugoslávie měl právo se odtrhnout a který ne. EU vytvořila Badinterovu komisi ústavních expertů, aby tuto záležitost v letech 1991-92 prošetřila. Komise přišla s nejrůznějšími podmínkami, jejichž splnění se vyžadovalo po jugoslávských státech, aby si zasloužily mezinárodní uznání. Tyto závěry samy o sobě vyvolávaly mnoho otázek. Například, zda by uznání mělo mít věcný podklad, jak naznačuje Montevidejská úmluva z roku 1933 (zda dotyčná vláda skutečně ono území kontroluje?, atd.) či nějaký základ morální. Také vyvolává otázku, zda má součást federálního státu právo na jednostranné vyhlášení nezávislosti na této federaci, protože federace je smlouva a ta může být právně zrušena pouze na základě dohody všech smluvních stran. Federální státy USA by zajisté měly se svým vyhlášením nezávislosti na americké federaci potíže, jak na své náklady zjistila Konfederace během Americké občanské války.

Mezinárodní intervence měla naprosto zásadní vliv na rozhodování místních činitelů. Bosensko-muslimský prezident Alija Izetbegović stáhl svůj podpis z Lisabonské dohody z února 1992 poté, co ho k tomu povzbudil americký velvyslanec Warren Zimmermann, který u své vlády úspěšně loboval za to, aby se pustila do „aktivního amerického prosazování uznání [Bosny a Hercegoviny jakožto suverénního státu], ačkoli Srbové, kteří tvořili velkou část obyvatelstva, chtěli, aby republika setrvala v Jugoslávii. [15] Následovalo uznání, ačkoli bylo splněno málo, pokud vůbec nějaké, z „podmínek“, které předtím stanovila Badinterova komise. Předzvěst toho, že by Bosna a Hercegovina skutečně mohla být uznána, rychle vedla k vyhlášení nezávislosti, které pak přímo vedlo k vypuknutí občanské války v Bosně. [16] Vskutku, mezinárodní uznání bylo potřebné, aby poskytlo právní základ pro vyslání jednotek OSN do Bosny, k čemuž došlo v roce 1992, tj. k jednostrannému zničení svrchovanosti existujícího jugoslávského státu.

Vypadalo to tak, že mezinárodní společenství, které pomohlo bosenskou občanskou válku odstartovat, dělalo všechno pro to, aby ji prodloužilo. Západní politika byla založena na rozhodnutí rozbít Jugoslávii, která byla multietnická, a na rozhodnutí udržet Bosnu a Hercegovinu na základě toho, že byla multietnická. Tento schizofrenní postoj prodloužil konflikt o tři roky. Rozpad Jugoslávie měl logicky vést k rozpadu Bosny a Hercegoviny. V tomto případě by boje mohly skončit stejně rychle, jako tomu bylo mezi Jugoslávií a Chorvatskem. Evropská unie a Spojené státy místo toho trvaly na tom, že by Bosna a Hercegovina měla být zachována. Boje skončily v roce 1995 ještě surreálnějším mezinárodním vměšováním než předtím, tj. mezinárodním protektorátem pod úřadem „Vysokého představitele“, který je do dnešních dnů jediným elementem, jenž celý tento fiktivní stát drží pohromadě. [17] Vnitřně rozdělený stát Bosna a Hercegovina existuje pouze na papíře a pouze proto, že ve skutečnosti nevládne jeho konstitutivním národům. [18]

Podobné hloupé inkonzistence sužovaly postoj Západu k dalším konfliktům na Balkáně, jediným společným jmenovatelem byla očividná nenávist k Srbům. Západ peskoval bosenské Srby za to, že se na konci roku 1991 stáhly z politických institucí Bosny a Hercegoviny, ale chválil kosovské Albánce za jejich stažení se z institucí Srbska a Jugoslávie v devadesátých letech. A následně pro změnu vyčítal kosovským Srbům, že se v roce 2006 stáhli z institucí ovládaných kosovskými Albánci. [19] Západ prohlásil, že Chorvatsko, Slovinsko a BaH měly v letech 1991-92 jednostranné právo na odtržení od Jugoslávie, ale že Srbové v Bosně v roce 1992 neměli právo na odtržení od nového státu, jehož autoritu nikdy neuznali. Vznik monoetnického a svrchovaného slovinského státu byl v roce 1991 podporován právě proto, že Slovinsko bylo monoetnické, zatímco Bosna a Hercegovina byla po roce 1992 uměle udržována jako stát právě proto, že byla považována za multietnickou. V roce 2006 Západ uvítal referendum uspořádané v Černé Hoře, které vedlo k nezávislosti země na Bělehradu, ale striktně se postavil k návrhu bosenských Srbů v Republice srbské v Bosně uspořádat referendum o nezávislosti na Bosně a Hercegovině. [20]

Jak devadesátá léta pokračovala, vliv této ideologie nadnárodního uspořádání nadále rostl bez ohledu na to, jakou příšernou škodu napáchala a bez ohledu na její zjevné inkonzistence. Ustavení bosenského protektorátu bylo samo o sobě logickým vyústěním předpokladu, že pouze mezinárodní zprostředkování, inspirované nepolitickými ideologiemi volného obchodu a lidských práv, je vhodnou formou vlády nad hašteřivými národy. Naopak státy byly považovány za vnitřně nestabilní a zločinné. Tento a takto vnímaný problém, měl vyřešit podpis Římské smlouvy v červenci 1998, na jejímž základě vznikl nový Mezinárodní trestní soud. Poté, co v letech 1993 a 1994 vznikly mezinárodní trestní tribunály pro Jugoslávii a Rwandu, se pokládalo za potřebné, aby vznikl stálý mezinárodní trestní soud, který by držel údajné tyrany na uzdě. Způsob, jakým ICC vznikl, sice odpovídal tradičním postupům mezinárodního práva (byla sepsána smlouva a předložena k dobrovolnému podpisu a ratifikaci státy), ale uvažování, které stálo za vznikem ICC, bylo téhož druhu jako to, které inspirovalo založení ICTY. Zejména to, že je zapotřebí, aby jednání států bylo přivedeno pod kontrolu nadnárodního tělesa.

Tytéž ideje také stály za zadržením bývalého chilského prezidenta, senátora Augusta Pinocheta Ugarteho v Londýně v říjnu 1998. Španělský soudce podal u britských úřadů žádost o vydání, která vinila Pinocheta ze zločinů spáchaných chilským režimem, když byl v letech 1973 až 1990 prezidentem. Tento případ prošel různými právními tahanicemi před britskými soudy a v parlamentu; došlo k odvoláním a protiodvoláním. I když byl generál Pinochet nakonec poslán ze zdravotních důvodů domů, Sněmovna lordů vydala usnesení, že španělská žádost o vydání byla oprávněná. To znamená, že španělský soud by mohl mít právo stíhat Pinocheta na základě Konvence OSN proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení či trestání, která vstoupila v platnost 26. června 1987. Jinými slovy, soudy Španělska, bývalé koloniální velmoci, měly právo soudně rozhodovat o tom, co provedli v Chile jedni Chilané druhým Chilanům. (V usnesení Sněmovny lordů o aplikaci Konvence o mučení stálo, že lze takto soudně rozhodovat o činech spáchaných po roce 1987. Původní žádost o vydání byla vznesena Španěly kvůli tomu, že chilské orgány spáchaly zločiny na španělských občanech. Neexistovala však žádná obvinění z mučení španělských občanů po roce 1987, takže i kdyby se tento případ dostal před soud, mohly by být posuzovány pouze činy spáchané proti Chilanům.) Toto konečné usnesení o Pinochetovi bylo vydáno 24. března 1999, pravě v den, kdy NATO začalo bombardovat Jugoslávii.

Zdroj: John Laughland – Travesty: The Trial of Slobodan Milošević and the Corruption of International Justice (2007), str. 33-47, překlad: Karel Hyka

John Laughland je britský konzervativní novinář a politolog. Publikoval knihy The Tainted Source: The Undemocratic Origins of the European Idea (1997), česky jako Znečištěný pramen: nedemokratické počátky evropské ideje (2001), Schelling versus Hegel: from German idealism to Christian metaphysics (2007), Travesty: The Trial of Slobodan Milošević and the Corruption of International Justice (2007), A History of Political Trials from Charles I to Saddam Hussein (2008). Od roku 2008 působí jako ředitel studií na Institutu pro demokracii a spolupráci v Paříži.

Poznámky:

[1] „Toward a New World Order“, projev prezidenta George H. W. Bushe 11. září 1990 v Kongresu.

[2] „L’ère de ‚la contrainte des états‘ s’est ouverte, estime Louise Arbour“, Le Monde, 6. srpna 1999, str. 4.

[3] Britská Helsinská skupina pro lidská práva, www.oscewatch.org, strávila více než deset let dokumentací zlořádů, kterých se dopustila OBSE a další nadnárodní či nevládní organizace.

[4] Thomas Buergenthal, „The CSCE Rights System“, George Washington Journal of International Law and Economics, sv. 25, č. 2, 1991, str. 380.

[5] O tomto aspektu evropské ideologie obšírně pojednávám v knize The Tainted Source: The Undemocratic Origins of the European Idea (1997), [česky vyšlo pod názvem Znečištěný pramen: Nedemokratické počátky evropské ideje v roce 2001, pozn. překl.].

[6] Tato vize byla původně formulována dvěma poradci z úřadu kancléře Michaelem Mertesem a Norbertem Prillem v článku pro Frankfurter Allgemeine Zeitung, který nesl název „Das Verhängnisvolle Irrtum eines Entweder-Oder“, 18. července 1989.

[7] Viz vynikající shrnutí od Davida Chandlera, „Dick Cheney’s Song of America”, Harper’s Magazine, říjen 2002.

[8] Strobe Talbott, „Birth of the Global Nation“, Time, 20. července 1992.

[9] David J. Scheffer, „International Judicial Intervention“, Foreign Policy, jaro 1996.

[10] David J. Scheffer, „Toward a Modern Doctrine of Humanitarian Intervention“, University of Toledo Law Review, sv. 23, zima 1992.

[11] Tyto poznámky pronesl v Helsinkách 1. srpna 1995.

[12] Projev na jarním zasedání Severoatlantického shromáždění v Budapešti, květen 1995.

[13] Citováno v knize Marka Almonda Europe’s Backyard War (1994), str. 33.

[14] David Chandler, „Western Intervention and the Disintegration od Yugoslavia“, IN: Degraded Capability: The Media and the Kosovo Crisis (2000), str. 26.

[15] Warren Zimmerman, Origins of a Catastrophe (1999), str. 192. Lord Carrington dosvědčil v soukromé korespondenci, že americká vláda poslala Alijovi Izetbegovićovi telegram, v němž mu doporučovala, aby odvolal svůj podpis z oné Cutileirovy dohody. Totéž dosvědčil i sám Cutileiro, viz jeho dopis listu The Economist, 9. prosince 1995.

[16] Viz Robert Hayden, Blueprints for a House Divided: The Constitutional Logic of the Yugoslav Conflicts (2000), kap. 5.

[17] Viz David Chandler, Bosnia: Faking Democracy After Dayton (1999).

[18] O popisu mezinárodního vměšování jako faktoru rozpadu Jugoslávie viz Chandler, „Western Intervention and the Disintegration of Yugoslavia“, str. 19 a násl. Viz také Hayden, Blueprints for a House Divided: The Constitutional Logic of the Yugoslav Conflicts.

[19] Viz např. tato zpráva: „UN Envoy Urges Kosovas Serbs to Engage in Political Life“, Radio Free Europe Newsline, 12. června 2006.

[20] „EU opposes Bosnian referendum“, ISN Security Watch, 30. května 2006.

 

 

 

Převzato z http://kosovoonline.cz/

Podobné články

2 Komentáře “Nový světový řád a zničení Jugoslávie

  • · Edit

    Thomas P. M. Barnett a jeho americký Mein Kampf

    Barnett napsal(a):
    “Konečným cílem je homogenizace všech států na zeměkouli. Toho musí být dosaženo smíšením ras s cílem vznikem světlé hnědé rasy v Evropě. Proto musí Evropa přijmout ročně 1,5 milionu přistěhovalců z třetího světa. Výsledkem tak bude vznik populace s průměrným IQ 90, lidí, kteří budou příliš hloupí na to, aby chápali, ale dost inteligentní, aby pracovali.”

    http://e-republika.cz/article3257-Thomas-P-M-Barnett-a

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*