Nicneříkající svoboda a lidská práva

Nicneříkající svoboda a lidská práva

 

bloger_682

Čím méně svobody máme, tím vehementněji se vytrubují tzv. lidská práva a naopak. Tento vztah nepřímé úměry mezi skutečnou svobodou a gumovými lidskými právy lze zřetelně vystopovat. Souvisí to s agendou moderního humanismu, kterou nastolily samozvané živly Francouzskou revolucí. 

autor : David Vorovka

Odvrácená tvář humanismu

Jako spousta dalších idejí, která sladce znějí, ale hořce chutnají, se humanismus odívá do vzletných slov o právech člověka a lidí obecně, zatímco jeho skutečný cíl spočívá v nastolení nesvobody. Nikdo se bez reptání nenechá zbavit svobody, avšak při pozvolném procesu, navíc kamuflovaném propagandou humanismu a lidských práv, to akceptuje snáze. Nehovořím nyní o příležitostných humanistech, kteří se za ně považují proto, že se prostě zastávají humánního jednání. V tomto případě si pouze málokdy uvědomujeme, že módní pojem „humánnost či humanita“ nahradil odedávnou etiku. Hovořím o humanistech- ideolozích, jimž jde jen o šíření jimi navzájem uznaného „dobra“.

Pravý cíl humanismu spočívá v nahrazení Boha. Ať už jsem věřící nebo ateista, není špatné si to uvědomit. Už nad námi nemá stát transcendentální morálka zakazující zabíjet či krást, protože to stravuje naši duši a staví bariéru k duchovnímu osvobození. Už nad námi dlí jen lidský zákon a mezinárodní soudy. Reprezentuje-li státní i mezinárodní legalitu banda zkorumpovaných šašků, stojí logicky zákaz zlodějny na dost vratkých základech. Dekadence v mezilidských vztazích nastala díky odvržení víry, ať už si to přiznáme nebo ne. A upadá-li morálka, upadá i svoboda. Největší lží humanismu je tvrzení, že víra nás činí nesvobodnými, kdežto humanistické ideály nás osvobozují. Klást si nelehké nároky na sebe není otroctví, ale neklást si nic mimo materiální svět je úpadek.

Prvními průkopníky a zakladateli moderního humanismu jakožto kategorické soustavy idejí a programu byli svobodní zednáři a tajná organizace iluminátů pod vedením Adama Weishaupta. Jedním z ideových předchůdců Francouzské revoluce se stal Voltaire, jenž vstoupil kolem roku 1726 do zednářské lóže během svého pobytu v Anglii. Po svém návratu do Francie začal zuřivě vystupovat proti křesťanství a církvi. Přestože figuroval jako jeden z encyklopedistů, jeho vztah k pravdě a faktům ilustruje svým mottem: „Musíme lhát jako ďábel, ne s obavami, ne pro chvíli, ale směle a neustále…“ Krátce před svou smrtí své role trpce litoval a žádal dokonce o kněze ke smrtelné posteli. Jeho zednářští kumpáni tomu však zabránili.

Deklarace práv člověka a občana došla vyhlášení na pozadí běsnění zednáři vyhecované a vyzbrojené lůzy, kterou smyšlenými příběhy o králi a cizích vojskách obrátili proti monarchii. Vůdci revoluce jako Robespierre plánovali vyvraždit miliony Francouzů, což se podařilo jen zčásti. Tohoto osvědčeného a hrůzného způsobu jak zdecimovat národ a tradice se chytili později bolševici v Rusku. Povstání, která spontánně vznikla proti teroru zakladatelů „demokracie a lidských práv“, byla brutálně potlačena. Nově ustavený sněm např. schválil „úplné zničení kraje Vendée a vyhubení jeho obyvatel“. Revoluční oddíly přezdívané „pekelné“ pobily v odbojném kraji Vendée přes 100.000  obyvatel včetně žen a dětí. Pařížští radikálové a nositelé „pokroku“ uvažovali dokonce o zplynování obyvatel, kteří nesouhlasí s revolucí. Takto vypadal zrod dnes adorovaných ideálů humanismu a lidských práv. Není divu, že až dodnes naleznou otevřené oči zparchantělé symptomy humanismu, když jeho otcem se stal vyprovokovaný teror a nikoliv upřímná myšlenka.

Současné vedoucí humanisty nalezneme mezi pravými teroristy dneška- jako Bill Clinton, který nechal s Madeleine Albrightovou vybombardovat Srbsko na základě zfalšovaných údajů o jednostranné vině Srbů, a který nařídil FBI povraždit celou „náboženskou menšinu“ v texaském Waco včetně dětí. Patřil k nim i „humanitární bombardér“ Václav Havel, jenž plédování každému obsazení suverénního státu považoval zřejmě za své poslání posvěcené Římským klubem.

Strom se pozná podle jeho ovoce. Ovocem humanistů a demokratů jsou války o ropu a zničené země jako Irák, kde se rodí deformované děti, Afghánistán, kde se produkce drog pod patronací NATO zetřicetinásobila (to samé očekávejme v Kosovu) nebo Libye, kde se rozmohlo mučení nevinných civilistů a beznaděj, dokonale zakrytá za nezájem onehdy angažovaných médií. Tyto shnilé plody humanismus vydal bez ohledu na to, jak šlechetnými myšlenkami se zaštiťuje. Nejde však jen o tyto plody. Ten nejrafinovanější se skrývá pod označením „lidská práva“. Právě koncept lidských práv se zdánlivě absurdně skrývá za novodobým kolonialismem a ničením individuálních svobod.

 

Humanistický koncept lidských práv postuluje, že existují speciální požadavky na práva menšin, práva žen, dětí atd. Práva menšin pak dále třídí na práva národnostních, sexuálních, náboženských minorit apod. Ačkoliv bezesporu zahrnují i pokroková ustanovení politických či sociálních práv, fatální chyba dle mého spočívá v jejich čistě kolektivním vymezení, které svádí k další sortifikaci na různé druhy subkolektivů. Takové vyumělkované dělení a škatulkování lidí na „diskriminované menšiny a neustále podezřelou většinu“ vede k následujícím důsledkům:

  1. Práva národnostních menšin ospravedlňují chimérický a nefunkční multikulturalismus, který vytváří zdání, že zahlcení států velkým počtem cizinců znamená obohacení a nulová rizika. Generují neutuchající pokřik o diskriminaci té či oné minority zlou národní většinou za neustálého vměšování „nezávislých“ a různými Sorosi financovaných nevládních organizací do zájmů zemí. Vedou k pochybné pozitivní diskriminaci, jejímž pravým pojmenováním nemůže být nic jiného než více práv menšiny na úkor většiny.
  1. Práva homosexuálů vyvěrají z falešného pocitu, že osoba hendikepovaná svou orientací si může nárokovat vše, co požívá jinak přirozeně se chovající jedinec. Tato agenda lže o tom, že pokud homosexuálové tato práva nemají, tak jde o diskriminaci. Heterosexuálové nezakázali homosexuálům zakládat rodiny, to jejich odchylka jim to znemožňuje. Můžeme snad obvinit přírodu, že nás diskriminuje? Fikce o menšinových sexuálních právech naopak diskriminuje majoritu, protože nelze popřít, že funkční, chráněná rodina a svazek muže a ženy je v zájmu společnosti, nikoliv její redukování na papírový svazek kohokoliv s kýmkoliv.
  2. Práva žen (feminismus) vede k nepřirozenému vzájemnému postavení mužů a žen a prohlubuje dysfunkci rodin. Produkuje směšné požadavky na kvóty pro ženy nejen v politice, ale i v soukromých firmách, čímž ignoruje právo zaměstnavatele na svobodný výběr. Praxe navíc ukazuje, že ženy nekultivují politiku ani o milimetr, což se stalo oblíbeným argumentem obhájců kvót. Nejzvrácenějším, uměle vytvořeným právem ženy, které ve skutečnosti ženu fatálně defeminizuje a odmateřšťuje, se stalo právo na sériové potraty. Individuální právo každého na život od početí se podřídilo sobeckému zájmu některých žen.
  3. Práva dětí. Naoplátku získaly děti (k jejich další škodě) „právo“ na úřednickou ochranu před „nebezpečnými“ hračkami jako balónky či prak, protože by si mohly ublížit. Autonomie rodiny a právo rodičů svobodně vychovávat své děti je pošlapávána i v řadě dalších oblastí. Perverze systému už dokonce zavádí praxi, kdy potomci mohou zažalovat své rodiče za to, že jim údajně neposkytli vhodné podmínky pro kariéru a rozvoj, zatímco rodiče mohou zažalovat zlobivé děti. Zestátnění soukromých vztahů tak dostává šílené kontury.

Ideologie lidských práv kolektivizuje zájmy a potřeby jedinců, čímž je může i formovat. V duchu Orwella se zavádějí dříve zcela nemyslitelná opatření na sledování soukromí, pohybu a celkově chování lidí pod záminkou bezpečí pro všechny. Právo na soukromí každého člověka a svobodné nešmírované jednání ustoupilo do pozadí a každý, kdo se chce vzepřít této zvůli, se stává podezřelým. Někde už stačí, když člověk chce jen platit v hotovosti, aby se stal možnou hrozbou veřejného bezpečnostního blaha. Politici a média pracující v zájmu světovládných „humanistických“ oligarchií nám budou permanentně připomínat hrozbu terorismu, přičemž slova bývalého amerického prezidenta Jamese Madisona se už stala realitou: „Jestli do této země přijde tyranie a útlak, pak to bude pod záminkou války proti vnějšímu nepříteli.“

 

Reálná svoboda vyžaduje stejné individuální vymezení práv pro všechny jakožto atribut suverénního jedince a nikoliv příslušníka jakési skupiny; člověka, pro kterého a z jehož vůle je stát řízen a ne naopak. Žádná kolektivní práva nezajistí a ani nemají zajistit všem rovnou míru svobody. Neexistuje žádná menšina národnostní nebo sexuální z hlediska vymezení svobody. Homosexuál musí mít stejná práva jako heterosexuál, především proto, že oba jsou lidmi. Žena musí požívat stejnou společenskou svobodu jako muž, protože oba jsou primárně lidmi, namísto příslušníky různých pohlaví. Ale všichni mají sdílet zároveň stejnou odpovědnost. Svoboda bez odpovědnosti se stává zvůlí. Právě díky nerovnosti v odpovědnosti se ničí i pozitivní vymezení svobody.

Co je odpovědnost? Je to např. rozhodnutí uzavřít manželství a založit rodinu, vychovat děti. Svobodu k založení rodiny má KAŽDÝ  a každý si může zvolit, zda za ni přijme zodpovědnost tím, že ji založí. Volání homosexuálů (nebo spíše internacionálních zájmových skupin) po právu uzavírat sňatky není voláním po osobní ani společenské odpovědnosti, ale po bezúčelném rozvrácení role manželství a rodiny.

Myšlenka individuálních svobod spočívá ve zcela prostých a transparentních principech, řekl bych časem neměnných, přirozeně konstantních. Jsem gay nebo lesba? Pak mohu naprosto vše jako ostatní- jako člověk; jen z povahy věci nemohu založit rodinu a nepřísluší mi tedy ani žádná forma manželství. Lidskoprávní koncept toto perverzně obrací a v jednu chvíli vyhlásí práva homosexuálů jako smyšlené menšiny na registrované svazky a výchovu dětí, zatímco v další etapě se zastane „práv pedofilů“ (a vsaďte se, že to tak bude). Individuální práva nepodléhají momentálním náladám socioinženýringu elit, ale svou povahou zakotvují jistotu a transparentnost, jinými slovy obecnou spravedlnost a odpovědnost.

Osobní svoboda vyvěrá ze samé podstaty jednotlivce- každý z nás je suverénem, který svou vůlí spolu s ostatními legitimizuje státní moc a může ji i odejmout. Místo toho nám systém přiřkl jakási lidská práva a pak nás nechal na každém kroku sledovat, protože všechny nás považuje za potenciální teroristy. Vládl-li by primát individuálních svobod, nic z toho by si nemohl dovolit, protože by nepřežil jediné hlasování o zavedení těchto opatření. Jedinec budiž svrchovaným občanem, a tudíž bez jeho vůle nesmí být o něm pořizovány žádné neautorizované záznamy a zacházet s ním ze strany úřadů a policie ponižujícím způsobem.

Neexistují žádná specifická práva národnostních menšin. Rómové, jsou-li občany státu, mají mít stejné postavení jako kterýkoliv jiný Čech- občan. Róm není menšina a Čech většina, zato všichni jsou občany a jako takoví mají práva a povinnosti. Fikce minoritních práv dovoluje nekonečné svévolné vytváření iluze „diskriminace“, přestože Rómové mohou volit, kandidovat, studovat, pracovat a čerpat sociální výhody. Jak si pak oni naloží se svým životem tvoří výsledek jejich rozhodnutí jako občanů. K žádné diskriminaci ze strany většiny však nedochází. Naopak by šlo jmenovat četné příklady pozitivní diskriminace, kterou čerpají, aniž by cokoliv „navíc“ společnosti za to recipročně přinesli. A došlo-li by k soukromoprávní nespravedlnosti vůči některému z Rómů, lze nápravu vynutit na principu jeho svrchovaných občanských práv a není třeba začít harašit rasismem a stigmatizovat jím každého, kdo nečůrá s Kocábem.

Neexistuje žádný dnes ospravedlnitelný požadavek na zvláštní práva žen. Nechť se žena považuje za jedince jako muž se stejnými právy i odpovědností a pak se celá agenda feminismu ničící přirozené vztahy mezi pohlavími zhroutí jako domeček z karet. Zakotvila-li společnost stejná práva pro všechny jednotlivce, ženy přestávají být specifickou skupinou vyžadující zvláštní ohledy. Toto umělé dělení, ne zájmy lidí, přineslo amorální požadavek na potraty. Chimérické vydělení žen z přirozeného společenského kontextu učinilo z nich údajné oběti a z mužů „pachatele nespravedlnosti“. Ostatně na půdorysu této lži se obhajuje právo na zabíjení nenarozených dětí („No a co když nějaká zrůda znásilní dívku? Tehdy je přece potrat oprávněný“). Snaha rozvrátit morální hodnoty člověka se vždy zaobalují do extrémních záminek- stejně jako množící se nápady na čipování dětí, protože to přece zamezí jejich zneužívání…

Ukončeme umělé dělení lidí na různé skupiny, menšiny, pravici či levici a začněme pohlížet na svět bez ideologických brýlí, které nám neustále nasazují jiní. Koncept lidských práv nevyvřel zdola, z vůle obyčejných lidí, ale byl instalován podvodným způsobem v duchu falešné demokracie a humanismu, aby lidé uvěřili, že mají svobodu, zatímco reálně žijí jenom v karikatuře svobody a permanentní manipulaci jejich zájmů.

zdroj : skutecnosti.cz

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*