Nepříjemná pravda blogera Komárka skončila v „soukromu“

Nepříjemná pravda blogera Komárka skončila v „soukromu“

Ne, že bych se vším, co napsal pan Komárek ve svém článku Ono to bylo s tím komunismem ještě složitější. souhlasil, to zcela určitě ne. Ale také v tom článku není vůbec nic, co by naplňovalo definici protistátnosti.

V tom případě by měl být bloger samozřejmě trestně stíhán. Na trestní stíhání to ale je příliš slabá káva, ovšem na to, aby se text nehodil na hlavní stránku blogu už dostatečné. Ostatně, já si hodím kreditní kartou a uvidím, co mi ukáže. Zdali článek „přežije“.

Pan Komárek tak trochu otevírá onu Pandořinu skřínku, která zní asi takto: Dřívější režim byl nelidský, lidé v něm žili v příšerném nedostatku, auta si museli stavě doma v kůlně a tam také chovat vepře, popřípadě jatečního býčka, aby rodina měla maso.

Kultura byla sešněrovaná, šedivá, režimu povolná, agitační ve prospěch socialismu a podobně. Tak, ono je na tom hodně pravdy. Tak třeba „disidentský“ film dvojice Smoljak Svěrák nesl jasné stopy jejich disidentského zaměření a mířil přímo na kritiku socialismu.

Ilustrační obrázek
Ilustrační obrázek

Jak jinak, že? Ale myslím, že oba byli ve straně a Smoljak to prý i podepsal. Ale, o mrtvých jen dobře, do těch se nekope.

Úmrtím stává se člověk nekritizovatelným a to jak v globálu, tak i v detailu. Což se hlavně týká našeho zbožštělého letiště, které už ani není povoleno kritizovat po jeho vlastním jménem.

Pan Komárek píše velice dobře a všímá si toho, že v určité době, já hovořím hlavně o 60. letech, bývalo tolik odpoledních čajů, tolik tancovaček, že se o tom dnešním mladým může jen zdát. A to za zcela bagatelní vstupné.

Moc dobře si pamatuji, že když nám bylo okolo 17 let věku, tak jsme chodívali každou neděli odpoledne (v sobotu se ještě učilo) do Lucerny, kde jsme, z nedostatku děvčat (byli jsme chlapecká třída průmyslovky) tančili takové ty kolektivní tanečky v řadě. Už nevím, jak se to jmenovalo, ale 4% jsme se nestali.

A pak, když jsme jen trochu povyrostli, ale jen docela malinko, možná nám ještě bylo těch 17, možná dokonce ještě méně, jsme do Lucerny, na tanec, propašovali v tašce asi 6 litrovek bílého, ale protože nás bylo asi právě tolik, tak se jeden z nás „zmatlal“ a nechal se obsluhou chytit.

Ale nejen alkoholické, ale i kulturní dýchánky skýtal ten prokletý komunistický režim. Přihlásili jsme se do KMD (Klub mladých diváků) a zcela paradoxně nám tento klub obstaral lístky i na Václava Havla (v této souvislosti lze letiště jmenovat) Zahradní slavnost do divadla Na Zábradlí.

A čas šel dál. Již jsme nebyli 17 letí zajíci, ale 18 letí muži a tak jsem to roztáčeli, seč se dalo. Dívka jménem Tamara nebyla příliš hezká, byl to takový typ pro Rudé Právo (cover verze obličeje), ale byla velmi potřebná, bydlela u Železničního mostu, a vždy mě ve dvě v noci vlekla ještě k sobě domu. Nuž, přežil jsem to. Umilovat se k smrti nelze.

A přišla maturita a s ní VŠ. V prvním ročníku ještě oxidoval Šiklové marxák, ten však v roce 1969 vyklučili a my měli až do konce studia pokoj. Technika, pokud o ní člověk má zájem, se studuje velmi snadno. Má logiku a mnohé si lze dovodit. Není třeba se biflovat.

A tak nastoupila krásná léta, kdy jsme již měli dost peněz z cestovního ruchu, ale ještě nehrozila HIV pozitivita, natožpak AIDS. Nemá cenu ty věci rozpitvávat, stačí říct, že jsem se usadil a pak krátkým ustašovským procesem prokázal, že je mám velmi mrštné.

A tak jsme mnoho let jezdili na chatu mého tehdejšího tchána, pozdravuji ho na onen svět a i přes formální rozmíšku s jeho dcerou jsme zůstali nejlepšími přáteli. Chata ta se vyznačovala, kromě toho, že byla na řece Otavě, také tím, že za přímé sousedy jsme měli nomenklaturní komunisty.

Ale nomenklatura, nenomenklatura, když jsem viděl jak paní (správně soudružka) Svobodová trápí svého žigula, nelenil jsem a se slovy „paní Svobodová, pomalu plný plyn, držte to a točte, točte…) jsem jí ten motor rozeběhl.

Byla to fakt nomenklatura, soudruh manžel, Standa Svoboda, byl dlouholetým velvyslancem na Kubě a také dovezl ty unesené z Angoly. A na žádné panstvo si nehráli, paní Svobodová, jak jsme v létě slyšeli přes okno, razila zásadu „na chleba buď máslo nebo marmeládu, děti, nikoli oboje).

Dlouho by se dalo vyprávět o životě v chatové osadě, turnaji ve stolním tenise nebo ve volejbale a zde musím zmínit jednu epizodu. Hrál se debl a vítěz dostal jako cenu metr piv. Proti mě byl, kromě jiného jistý, o hlavu větší hráč. Ale ta úžasná motivace mě vybičovala, že jsem ho přehrál. Prostě tak.

A co říci závěrem? Nadávejte mi prosím kultivovaně, jinak riskujete, že se počůrám smíchy. Jedna věc je ale jistá. I přes různé nedostatky jsme těch 20 let normalizace prožili velmi šťastně.

Ono se na nadarmo říká kdo chce, hledá si způsoby a kdo nechce, hledá si důvody.

Jistě, těch důvodů k nespokojenosti bylo 100+1, ale ten, kdo nemyslí negativisticky a nestěžuje si stále jako dement, mohl ta léta, i v těch stísněných podmínkách, prožít velmi hezky.

 

 

Jiří Hermánek

Podobné články

Utajená stezka do evropského ráje

Utajená stezka do evropského ráje

Informace bezp. složek zní: žádné bezprostřední nebezpečí teroristického útoku nám nehrozí. Tweet Podobné článkyTomáš Lejsek:…

3 Komentáře “Nepříjemná pravda blogera Komárka skončila v „soukromu“

  • Děkuji, že jste se s námi podělil o svou minulost a doufám, že vám nikdo nadávat nebude. Za sebe mohu říct, že my jsme žili dost bídně, protože mamka byla často nemocná a otec nás opustil. No ale přežili jsme to a když jsem si vzala horníka, bylo líp. Žili jsme si docela spokojeně v mezích možností, ve zdánlivém bezpečí, netušili jsme, co nám hrozí a žádnou změnu jsme si nepřáli. I když jsme na západě nikdy nebyli, tak nějak jsem tušila i se dočetla, že není všechno tak růžové jak nám někteří chtěli namluvit a nejvíc mě děsilo bezdomovectví – a ejhle – po 89tém je to ještě horší, než jsme si dovedli představit, někdo si sice polepšil, ale za jakou cenu – zánik a výprodej našich podniků, loupeže, podvody, tunely, vraždy, mafie, nezaměstnaní, bezdomovci, sebevrazi… jsme chudobincem Evropy a k tomu kolonií EU a zprostředkovaně i USA…
    Potomci bez veškerých jistot, nárůst rakoviny, alergií…(vtírá se podezření, že z očkování-vždyť nevíme, co do vakcín dávají za sajrajt), zákazy, příkazy, nařízení, nové a nové zákony a novely ….a šrouby se utahují…výmysly našich a z Bruselu nebudou mít konce, dokud budou u moci….a teď ještě hrozí islamizace Evropy – hrůza, doufám, že naši čeští muži tohle nedopustí a že se dřív EU rozpadne, když nám zkorumpovaní lháři nechtějí dovolit referendum, na které máme právo, ještě nám zrůdy u moci budou zkoušet vnutit čipování a budou nám chtít sebrat peníze, vnutit GMO potraviny, nadřazená korporátní smlouva TTIP… a bůhví co si ještě vymyslí, musíme se bránit a tohle nedopustit!!! Jsem z toho vývoje permanentně nas-aná – valí se na Evropu apokalypsa a zplozenci pekla z Washingtonu a Německa (a Saudi a Turci) to dirigují – copak se Evropa nebude bránit?
    Taky mě udivuje, co je mezi náma kolaborantů a ignorantů, jakoby se nenaučili nic z historie. Největší omyl nebo úmysl ďábla byl Schengen – hranice měly zůstat. A ten divný cizácký papež tomu všemu nasazuje korunu. A ještě nás budou chtít strašit mimozemšťanama – tak to je vrchol!
    Přála bych si, aby naše republika byla samostatná a nezávislá, radši bídu na vlastním dvorečku než se pořád podřizovat cizákům. Ale bídou nás stejně jen straší…

  • Já můžu hodnotit 80.léta a to z pohledu životní úrovně. U nás nikdo v KSČ nebyl, ale žili jsme úplně normálně, já ve škole nechodil do pionýru ani SSM a normálně jsem vystudoval. Měli jsme všechno co jsme potřebovali, auta jsme měli asi tři po sobě, něco se muselo vystát, ale kdo něco chtěl, tak to po určité snaze dostal. Neznal jsem nikoho, kdo by žil stylem jak to popisují dnešní antikomouši. Někteří, co komunisty vůbec nemuseli si žili ještě o levl výš a naopak komunisty co jsem znal, tak ti žili dost spartánsky, ostatně tak žijou dodnes.

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*