Nepochválený Doulatabádí

Nepochválený Doulatabádí

Autorské čtení slavného teheránského spisovatele, kterého v rodné zemi nechválí, ač se jmenuje Mahmúd = pochválený, vneslo do letošního 25. ročníku Festivalu spisovatelů Praha klid, jasnozřivost a zkušenosti umělce s tibetskými korálky mála na levém zápěstí.

Když do modrého křesla usedl, oblečen ve světle modrou košili, starší muž s tmavě modrou šálou okolo krku, rozhostil se v sále klid a mír, ač jedním z témat festivalu byl strach. Pochopila jsem, že přišel nejen úspěšný romanopisec, ale i velký mystik. Tyrkysová barva korálků na jeho ruce už jenom podtrhla můj osvobozující pocit nadcházejícího očištění literatury, unavené dnešní politikou. Inspirace pro napsání reportáže začala proudit z nebes.

Ještě než samotné čtení začalo, dostala manželka spisovatele, Azhar, překrásnou kytici růží. Diváci odměnili statečnou souputnici pronásledovaného literáta potleskem a já si rychle vyhledala, že Azhar znamená: květiny, kytice. Musela jsem se asi usmívat, protože když sálem najednou zazněla perština, bylo to jako kdybych slyšela směs italštiny a ruštiny; hlavou mi probleskla další Kytice, tentokrát ta z tisíce a jedné noci, nádherný filmový přepis pohádek a legend barvitého Orientu…

Mahmúd Doulatabádí Foto: Masih Azarakh
Mahmúd Doulatabádí Foto: Masih Azarakh

„Člověk má z něčeho strach, ale neví z čeho. Mysl ho přesvědčuje, že mu nad hlavou švihá neviditelná ruka šavlí a ta šavle se noří do jeho útrob a zanechává v nich všudypřítomnou stopu…“

… pohádek přepsaných do milostného příběhu mladíka Núreddína a jeho černé otrokyně Zumurrud, scénář a režie Pier Paolo Pasolini, 1974.

„Člověk se celý život potýká s pocitem ohrožení a neklidu, aniž by znal jejich příčinu, aniž by věděl, proč se nedokáže upokojit. Když ale nakonec zemře, nevezmesi onen tajemný a těžko pojmenovatelný pocit s sebou do hrobu, naopak, propůjčí jej dalším generacím do zástavy…“

Pak se mi vnímání perštiny změnilo, najednou mi připomínalo němčinu a trochu maďarštinu. No jo! Vždyť pan Doulatabádí vypadal dost podobně jako vševědoucí Jaroslav Weigel a měl dočista i jeho hlas!

„Otcové odmítali vše a utápěli se ve vzpomínkách, zatímco jejich synové jednali tak, aby byli zapuzeni, případně se zavrhli sami. Otcové byli paralyzovaní, kdežto synové apatičtí a vykořenění…“

Román Plukovník, ze kterého byla předčítána ukázka, popisuje mezigenerační spor v íránské společnosti po tamní islámské revoluci v roce 1979.

… historie je jako meloun, nad kterým se uzavírají sázky. Jedni tvrdí, že je uvnitř nezralý a zelený jako mýdlo, druzí zase, že je zralý a červený jako krev. Nikdo z nich nemá pořádný nůž, aby meloun rozřízl a přesvědčil se… A tak historie zůstává skrytá a neznámá, dokud celá neshnije.“

 

[ „Děkuji.“ „Děkuji, děkuji!“ ]   /potlesk obecenstva/

 

Následnou diskusi moderoval známý český politolog, Petr Drulák, bývalý ředitel Ústavu mezinárodních vztahů, jehož knihu Metafory studené války: interpretace politického fenoménu vydalo nakladatelství Portál. Zřejmě i proto se mu obrazné vyjádření o melounu a historii tak líbilo. Zde jsou pro mě nejzajímavější otázky a odpovědi:

co je v románu Plukovník vaše hlavní poselství?

Když píšu, na nic a na nikoho nemyslím. Ten obraz, který jste v románu viděl –nevytvořil jsem ho, vytvořily ho dějiny. Je to naše dějinná tragédie, která se za posledních 150 let několikrát opakovala. Já jsem ji nenapsal, vůbec nevytvářím tyto obrazy, jenom pozoruji skutečnost a to mě nutí psát. Vlastně píšu nerad, jsem k tomu nucen.

proč Íránce tak oslovil váš románový cyklus Kelidar? jaký je vztah mezi literaturou a politikou?

Kelidar znamená:láska. A ta je společná pro celé lidstvo. Je to něco, co se v literatuře pomalu ztrácí. Literaturu si přivlastnila politika, zhltla ji. Visí nad hlavami spisovatelů, rozkazuje jim. Mění svůj názor každý den. Ale literatura je řečí lidstva.

stará perská moudrost vypráví o tom, jak si vládce nechal radit od mudrce. Po smrti obou se vládce dostal do ráje – nechal si poradit od moudrého muže. mudrc skončil v pekle, protože se zapletl s politikou.

Literatura je svědomím lidstva, začíná od pocitu. Když si přečtu literární dílo přeložené do perštiny, dokážu ho pochopit. Politika mě otravuje, protože to, co se v ní děje, a to, jak mění tvář země…/mávne rukou/…

Jako umělec nechci vůbec s politikou rozmlouvat, nechci s ní mít kontakt, co je mi do ní!?

/bouřlivý potlesk/

co vás z perské tradice obohatilo nejvíc?

Představy a obrazy, které jsou v perské literatuře a to, že jsme si uchovali jazyk navzdory arabské invazi – je to národní poklad a znak. V perštině stále existuje odpor k násilí: nezabíjejte lidství, i když máte v ruce šípy – to je dědictví, které si nesu s sebou.

 

 

Rebecca Marten

Loading...

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*