Nejde o to, že je Havel mrtvý. Ale o to, že je bez vlivu

Nejde o to, že je Havel mrtvý. Ale o to, že je bez vlivu

Celá ta věc by se dala pojednat graficky. A v tom grafu by bylo, že Václav Havel měl prostě největší vliv tehdy, když žádný oficiální vliv neměl. Jinými slovy, idealizovaný, éterický Havel byl milován a ctěn.

Zatímco v okamžiku, kdy získal reálnou moc, tak současně začal ztrácet svou moc magickou. Již v roce 1965, tedy před více než 50 lety, nás zaujala jeho Zahradní slavnost v Divadle Na Zábradlí a kdyby byl zůstal pouze umělcem, ten dojem by možná zůstal až doposud.

Ovšem, staré přísloví říká, že když Tě Bůh chce potrestat, tak Ti splní to, po čem nejvíce toužíš. A kdo by netoužil po funkci prezidenta? Každý. Každý z těch, kdo se nějak ocitli v kole politiky, dokonce snad i nevysvěcený nebo špatně vysvěcený páter Halík.

A tak se nelze divit a ani to nelze Václavu Havlovi vyčítat, že po té poctě, být prezidentem toužil, ale současně ho jeho Superego, neboli „nadjá“ nutilo předstírat, že ho to vlastně vůbec mikdy nenapadlo.

To ti druzí dva, bezohlední hráči na politické scéně, Klaus se Zemanem neměli s nadjá vůbec nikdy žádný problém.

Ale to předbíhám. Havel, i přes veškerou známost v pražských intelektuálních kruzích, nebyl v „kraji československém“ tak znám, jako Alexander Dubček. Neschopný, ale legendární komunistický funkcionář, který připustil něco jako „Pražské jaro“.

To, že by ho sám vymyslel, o tom velmi silně pochybuji, ale byl natolik měkkým vůdcem, že povolil skoro každou pitomost, kterou“osmašedesátníci“ vymysleli.

Ne, že by na demokracii bylo něco špatného, ale laborovat s ní pod v kremelském chlívku ovládaných států bylo, jako si svítit svíčkou do kanystru s benzinem.

A tak se stalo, že jakmile usedl na prezidentský stolec, začal jeho neformální vliv erodovat. Stačilo pár měsíců a národ víc naslouchal reformnímu Klausovi než idealistickému Havlovi.

Lid chtěl spíše Klausův kapitalismus než Havlův idealismus nebo spíš reformní komunismus.

A vlastně hned od tzv „revoluce“ zde byl jakýsi triumvirát Havel-Klaus-Zeman, i když Zeman tak trochu hodně zaspal na startu a musel hodně dohánět.

Zadupat Klause do země se Havlovi nikdy nepodařilo. Nechtěl ho ve vládě, byl tam. Nechtěl ho za prezidenta, stal se jím.

Nechtěl ho za prezidenta a nebylo to nic platné. A o takových „legráckách“ jako byl Sarajevský atentát ani nemluvím. A že byl Klaus tehdy opravdu tou ranou otřesen a málem sám hodil ručník do ringu, je pravda.

Ostatně, není divu, podraz od nejbližších spolupracovníků zabolí nejvíc. A proto se asi Klaus se Zemanem tak sblížili, protože přes počáteční Zemanovy žvásty oba zjistili, že ten druhý umí držet dané slovo, což je v podstatě nejen v politice, ale i v životě, to nejdůležitější.

Dnes prochází Evropa i Česko závažnou krizí. A oba tito mužové, tedy jak Klaus, tak i Zeman se snaží tuto krizi pojednat. Navrhnout nějaké řešení. Řešení, které nemusí být nejlepší, ale které je lepší než nic. To Václav Havel, bohužel, vůbec neuměl.

Ještě dnes si pamatuji jeho novoroční proslovy, které, musím to tak říci, byly naprosto o hovně. Nebo, jak jsme zamlada říkali „o posmrtném životě chrousta obecného“. A proto se v současných diskuzích velmi mnozí snaží Klause i Zemana tepat, ale nemají z čeho čerpat.

Národní zájmy Československa a později Česka byly totiž pro Václava Havla španělskou vesnicí. Něco takového on vůbec neřešil. On řešil lidská práva a to tak, aby byl ve 105% souladu, ba dokonce v předstihu před stanoviskem USA.

Takže, pro migrační krizi asi snáze najdeme citát od TGM, Edvarda Beneše, či Ferdinanda Peroutky, ale ne od Havla. Což má jasnou příčinu v tom, že Havel se o národní zájmy nikdy nestaral, byl kosmopolitou a jeho prioritou byla hlavně světová proslulost a zájmy USA.

Vypadá to jako maličkost, ale není. Havel se s Klausem minimálně dvakrát střetli na podkladě komentování politiky USA. Jednou v roce 2003, kvůli invazi do Iráku a pak také v roce 2011 kvůli bombardování Libye.

A dějiny velmi dobře ukázaly, kdo měl ve své odhadu pravdu. Havel to bohužel nebyl, což ale vůbec není žádnou výjimkou.

 

 

Jiří Hermánek




Podobné články

2 Komentáře “Nejde o to, že je Havel mrtvý. Ale o to, že je bez vlivu

  • StB díky Havlovi „převezla“ chlebodárce disentu z USA. Peníze pro disidenty šly Havlovi s tím, že je měl posílat dál. Havel si je nechával a prohýřil je spolu s úzkou partičkou kamarádů. V tom udělal komunistům službu, protože nemuseli honit rozptýlené disidenty, kteří byli bez peněz a nemohli komunistům škodit. Kdyby Havel používal peníze k tomu, k čemu byly určeny, určitě by s ním nebyli v StB takoví kamarádi. Pokud Havla na chvíli zavřeli, měl i v cele luxus. Co se týče porevolučního chování Havla jako loutky, neměl žádné morální ani mravní zásady. Nebudu to rozepisovat, přečtěte si hezky za sebou jeho projevy rok po roce. Sám se sebou se pohádal. Nenajdu jediný důvod, proč bych si měl toho člověka vážit. Pohrdám i všemi, kteří ho mají stále za idol.

  • Hlavně že je dodnes ikonou pro spousty lidí v Česku, kteří ještě nepochopili (nebo si to spíše nechtějí přiznat), že se za jeho naivní vlády – a tudíž s jeho tichý souhlasem – dostali do elitních prostor vládní garnitury veksláci, zloději a dnešní rozvraceči národa.

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*