Narušení hlavního proudu

Narušení hlavního proudu

volby2013

Snad žádné jiné parlamentní volby nebyly spojeny s tak jednoznačným očekáváním. Kolaps pravice očekával kdekdo, od levicových novinářů až po Václava Klause, který ODS otevřeně popřál výprask. Konečný výsledek občanských demokratů byl skutečně horší než očekávání, TOP 09 si výrazně nepolepšila ani nepohoršila a komunisté potvrdili pozici stabilní síly. Debakl kdysi nejsilnější pravicové strany, nástup Andreje Babiše, úspěch Tomia Okamury a návrat lidovců do Sněmovny však brzy po ohlášení výsledků zastínila zcela jiná událost. Pokus vítězné ČSSD spáchat sebevraždu.

Sebedestruktivní ČSSD

Těžko si představit horší formu politické frustrace, než jakou nyní prochází ČSSD. V roce 2010 musela spolknout hořkou pilulku v podobě vítězství, které jí nestačilo na sestavení vlády a kabinet nakonec vytvořily strany pravice a středu. Aktuální výsledek ovšem lépe vynikne ve světle tvrdých čísel. V roce 2010 dovedl někdejší předseda sociální demokracie Jiří Paroubek stranu k zisku 1 155 267 hlasů, s Bohuslavem Sobotkou získala ČSSD v předčasných volbách něco málo přes milion hlasů (1 016 829). Připočteme-li výhodu v podobě tříletého působení neoblíbené pravicové vlády a ministrů, kteří byli spolehlivým svorníkem lidového hněvu, je zjevné, že potenciál ČSSD byl někde „prošustrován“. Pozice předsedy Bohuslava Sobotky tak v danou chvíli nemůže být rozkolísanější.

Pro bližší pochopení podstaty této krize je nutné si uvědomit, že tím, kdo sociální demokracii sebral značnou část munice a možná ukradl vítězství, je současná hlava státu. Tím, že Bohuslav Sobotka neprohlédl nebezpečí předčasného konce Nečasovy vlády, jež byla pro sociální demokracii dokonalým terčem, vzdal se možnosti být po volbách pánem situace.

Koncovku nezvládla ani prezidentská strana Zemanovců. Poučením je, že osoba prezidenta republiky není automatickou zárukou úspěchu, pokud si dílem myslíte, že voliče opijete kýčem, a dílem působíte jako idiot. Neúspěch Zemanovců ovšem není prohrou Miloše Zemana. Jen se definitivně ukázalo, že SPOZ nerovná se Zeman. A když po volbách padla možnost koalice ČSSD a SPOZ tolerované komunisty, prezident začal hledat nové cesty.

Babišovci klíčem

Zeman bude situaci bedlivě sledovat a věren své strategii být o dva tahy napřed povede paralelní útok s cílem podporovat štěpení v sociální demokracii. Rovněž se bude snažit rozdělit ANO, protože právě odsud mu hrozí největší nebezpečí.

Překvapivě vysoký zisk ANO vytváří tlak na to, aby lídr protestního hnutí Babiš převzal politickou zodpovědnost. Babiš disponuje finančním zázemím a renomé úspěšného byznysmena, jehož voliči budou chtít, aby jimi vloženou důvěru proměnil v konkrétní politické činy. A jakkoli budou jednání o vládě dlouhá, již dnes se s velkou pravděpodobností zdá, že by mohla být postavena na základě nějakého vztahu ČSSD a ANO. Zda to bude vztah koaliční, nebo půjde o podporu vlády ČSSD (a nejdůležitější otázka: kdo za daných okolností bude tím třetím), je zatím ve hvězdách. Jedno je jisté: ČSSD si za současné situace nemůže dovolit menšinovou vládu v té variantě, že by ji podporovaly dvě strany (nejpravděpodobněji ANO a KDU-ČSL), jelikož by na počty mandátů (50) byla v menšině vůči těm, již ji podporují (ANO má v součtu s KDU-ČSL, ale i s Úsvitem shodně 61), a již tak oslabený šéf ČSSD by ležel doslova na lopatě. Klíč k budoucímu vládnímu trojspolku dnes drží v rukou Andrej Babiš.

Jenže pokud by nakonec puč proti Sobotkovi uspěl, sociální demokracie se pro potenciální koaliční partnery z ANO a KDU-ČSL promění z možného partnera ve stranu ovládanou prezidentem. Navíc Babiš v nedávné minulosti upozornil na podezřelé schůzky mezi některými sociálními demokraty a Martinem Nejedlým, který je jedním z klíčových mužů kolem Miloše Zemana. Babiš by uzavřením koalice s Haškem popřel sám sebe. Nakonec se tak lídr ANO, ostrakizovaný pro své údajné estébáctví, může paradoxně stát tím, kdo bude mít v rukou existenci jakés takés stabilní vlády, jež nebude ovládána prezidentem.

Proti proudu

Příčinou současného stavu, kdy demokratické strany ztrácejí ve prospěch populistů a nad vším se vznáší stín prezidenta využívajícího kliček a nestability k posílení vlastní pozice není politická nevyspělost českého voliče, jak s lítostí a mírně arogantním podtónem konstatují novináři a publicisté blízcí „pražské kavárně“. Ano, je to ztráta důvěry v systém zaběhnutých politických stran a „blbá nálada“, dílem přiživovaná nepopulárními kroky Nečasovy vlády, zčásti přeháněním levice a také totální inflací pojmu „boj proti korupci“. To všechno u středních vrstev vytvořilo potřebu dát volbou nových subjektů, slibujících změnu k lepšímu, systému tvrdou ránu. Nicméně strukturální vadou politického systému je, že nedokázal zatím vygenerovat osobnost, která by byla schopna stmelit potřebné síly, jež by až příliš sebevědomého prezidenta korigovaly.

Vývoj povolebních vyjednávání může dospět k tomu, že prezident nakonec bude oním faktorem, který dokáže do narušeného politického systému, zmítaného vnitřně rozloženými stranami a neschopností nalézt elementární shodu, vnést řád. A co na tom, že chaos sám pomáhal nastolit. Můžeme se dočkat i toho, že prezident ukáže na Jiřího Rusnoka a pověří jej vytvořením provizorní vlády číslo 2. Nezapomeňme, že podle průzkumů nálad veřejnosti se Rusnokova vláda těšila vesměs příznivým ohlasům a prezident s jednoznačným mandátem od občanů by se takový poznatek při řešení politického patu jistě nebál zohlednit. Při projevu u příležitosti udílení státních vyznamenáních se ostatně Zeman neustále odvolával na Masaryka, ovšem nikoli jako na prezidenta Československa, nýbrž jako na Masaryka-intelektuála, jenž stál za pravdou a nebál se kvůli ní jít proti hlavnímu proudu, i když byl vysmíván, vypískán, nenáviděn. Tím naznačil mnohé.

zdroj : revuepolitika.cz

Loading...

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*