Na jejím místě bych mu ty nohy podrazil taky

Na jejím místě bych mu ty nohy podrazil taky

Každý z nás má jiný práh vnímání nepořádku či nebezpečí a každý na ně reagujeme jinak. Známe hrdiny „ad hoc“, tedy hrdiny takové, kteří, i když si nebyli tak zcela vědomi nebezpečí, které hrozí, zakročili.

A pak jsou také „hrdinové z povolání“, třeba hasiči, vysokohorští záchranáři a další a další povolání spojená s určitým rizikem. A asi nejvyšším stupněm hrdinství je jít na jistou smrt, ale svůj úkol splnit.

Známým, krásným a učebnicovým příkladem takových lidí byli ti ukrajinští hasiči, kteří, ze své služební povinnosti, zasahovali při požáru reaktoru v jaderné elektrárně Černobyl dne 26.4.1986.

Ti lidé věděli, že jdou na jistou smrt a přesto necukli, přesto svou povinnost splnili. A ti tzv. uprchlíci vůbec žádnou povinnost neplní a pokud je někdo ohrožen na zdraví či na životě, tak jen a pouze svojí vinou, nikoli vinou vnějších okolností.

uprchlici madarsko kameramanka

Nebo ještě lépe tak, že vinou vnějších okolností, do kterých se sami dostali nebo které, dokonce, sami vyvolali. A příkladů, i v naší civilizované zemi najdeme dost a dost. Spousta lidí se vydá do Tater, bivakují v lavinových svazích a pak se diví, že domů jedou v plastových pytlích.

Ani mezi tzv. uprchlíky není riskérů málo a pak marně pláčou nad úmrtím synka, Ajlána Kurdího a mnoha, mnoha dalších dětí, které se staly obětí toho neuváženého (nebo spíš velmi dobře uváženého) dobrodružství – dobytí Německa.

Každý má právo, ba spíše dokonce i povinnost, zlepšovat svůj život. Poctivou prací, podnikáním nebo tak nějak podobně. Nikdo ale nemá právo být přijat ta, kam nebyl zván a kde ho nikdo nechce. Prostě se vnutit na sílu.

Je to podobné, jako kdyby nějaká žena, která třeba díky hazardu přišla o střechu nad hlavou a tím pádem ji sociálka odebrala děti, najednou vnikla do domu nějaké dobře situované rodiny, řekla: „Vy zde máte pokoj nazbyt“ a usídlila se tam v rámci jakési „spravedlnosti“.

Svět není a nemůže být zcela spravedlivý. A pokud Německo poskytne přístřeší i těm, kteří nepocházejí z válečných zón, bude to vlastně obrovská nespravedlnost vůči těm, kdo v utečeneckém táboru měli méně peněz nebo méně odvahy či méně riskovali a zůstali tam.

Jediná, teoreticky sice správná, ale v praxi jen stěží proveditelná politika, je vrátit z Německa obratem všechny neúspěšné kandidáty o azyl, jakým třeba měl být onen „podražený trenér“.

Jaký je důvod k tomu, abychom s ním měli soucit nebo abychom ho dokonce považovali „za hrdinu“. Naprosto a absolutně žádný. Veden chtivostí po lepším a pohodlnějším životě v Německu se hnal, hlava, nehlava a kdybych byl na místě té kameramanky, tak mu tu nohu nastavím také.

Celá tato „aféra“ s uprchlíky není ničím jiným než citovým vydíráním. My se zde máme špatně (a tomu docela věřím)  a my se chceme mít lépe. A proto, jako pravěcí lidé, když lovili mamuta, běhám za kořistí. A tou kořistí je samozřejmě Německo.

Ale, policie není pro srandu králíkům. Je zde od toho, aby zachovávala pořádek a pokud někdo ten pořádek narušuje, pak prostě i občan koná. Nastaví, i když přitom hodně riskuje, nohu lupiči, který prchá z banky a ještě je za hrdinu. A také trochu za blázna, že?

Tak proč pliveme na na kameramanku Petru László, která instinktivně a podvědomě učinila totéž?

 

 

Jiří Hermánek

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*