Mají zvířata duši, nebo ne?

Mají zvířata duši, nebo ne?

delfin

Již léta se mezi lidmi vedou dohady, zda zvířata mají duši. Dle jedné strany se jedná o živého tvora, který rozhodně duši musí mít, dle druhé strany zvířata zkrátka duši nemají. Jak to tedy je?

Zvířecí duše? Křesťané to nepřiznají

Křesťané nechtějí přiznat, že zvířata mají nějakou duši a již vůbec nehodlají přiznat, že zvířecí duše je nesmrtelná. Proč? Najednou by tu totiž vznikla jistá podoba mezi zvířetem a lidmi, byli bychom si blíže, než si myslíme. Lidé tvrdí, že zvířata si neuvědomují své „já“, proto by pro ně nesmrtelná duše byla naprosto zbytečná. Podle profesora imunologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, pana Václava Hořejšího se již děti ve škole učí, že zvířata jsou jakési automaty, které jednají ne dle svého vědomí, ale dle svých instinktů a dalších vrozených vlastností. Mnoha lidem připadají zvířata neoduševnělá. Snad až jaksi prázdná. Jenže často změní názor.

Změníme pohled

Tento pohled může lidem zpočátku připadat rozumný. Většinou ho však změníme, když sami budeme vychovávat nějakého čtyřnohého přítele. Musím říci, že pro mě zvířata nikdy nebyla jen věcí, která automaticky jedná, dle svých instinktů. Dívala jsem se na ně jako na němou tvář, která nám rozumí. Jednoho dne jsem dostala čtyřnohého přítele, zakrslého králíčka. Dnes, po devíti letech, co chlupatou kuličku doma mám, si dovolím říci, že zvířata duši mají. Umí milovat, cítí lítost, bolest, i strach, někdy mají i neskutečnou zlobu, umí bojovat jak o život, tak za to, co mají rádi. Je evidentní, že kdyby duši neměli, tak by tohle všechno k nim nemohlo patřit. Ke svému králíčkovi jsem si pořídila ještě kamarádku. Ta s námi bohužel dlouho nevydržela. Měla rakovinu. I tak však spolu byli prakticky od mala a byli na sebe velice zvyklí. Měli se rádi. V průběhu léčby byla doma vedle našeho králíčka. Byl nešťastný z toho, že králičce není dobře. Neustále se snažil jí nějak „popíchnout“. Čím hůře na tom byla, tím smutnější byl. Jakoby cítil, že se blíží její konec. Nikdy nezapomenu na večer její smrti. Ležela poklidně v kleci a králíček se již ani nesnažil ji nějak rozveselovat. Přiskákal ke mně, položil si hlavu na moji ruku a zavřel oči. Hladila jsem ho. Cítila jsem z něj neskutečný smutek a odevzdanost tomu, co bude. V noci, jakmile jsme zhasli světlo, králička zemřela. Toto je docela důležitý fakt, protože se říká, že lidé, i zvířata odchází raději, když je tma a jsou sami. Proč? Nechtějí, aby se pozůstalí trápili. Ve všech případech, kdy jsem zažila smrt, se mně to potvrdilo. Nicméně zpět ke králíčkovi. Dlouho jí hledal, ale po čase se začalo dít něco docela jiného. Kdykoliv byl v kleci, nebo venku, díval se neustále na jedno jediné místo pod skříň, kde naše králička s oblibou lehávala. Dělával to často, a proto jsem získala pocit, že s námi naše králička stále je. Někdy se dokonce hnal po bytě, jako by za něčím utíkal. Říkala jsem si, že je to zvíře, on vidí a ví více, než my.

Po její smrti naprosto rezignoval a spíše přežíval, než žil. Nemohla jsem ho v takovém stavu vidět a rozhodla jsem se pořídit ještě jednu králičku. Brzy se sblížili, ale jejich vztah již byl chladnější. Přišlo mně to totéž jako s první láskou, ta je neskutečná, je krásná, divoká a veselá, ta druhá je již úplně jiná. Druhá králička se nám rychle všem zapsala do srdcí. Bohužel však s námi vydržela pouhý rok a půl. Po její smrti jsme její přítomnost, jako bytosti cítili ještě dlouhou dobu. Navíc kolikrát mám pocit, že v bytě slyším, jak cvaká její lahvička na pití, která je stále přidělaná k její kleci. Od té doby věřím, že zvířata duši mají. Zaslouží si žít, stejně tak jako lidé. Pokud to jde, snažím se ušetřit i mouchu, věřím, že i ona má duši.

Mimo jiné, lidem se často i podaří vyfotografovat bílý orb v jejich bytě po smrti zvířete.

 Zvířata jsou jako hloupí lidé

Podle pana Václava Hořejšího se tedy rozhodně nepřísluší zvířata přirovnávat ke strojům, nebo věcem. Podle toho by se také měl upravit zákoník. Zvířata pan Hořejší přirovnává k hloupým lidem. Každý, kdo pozoruje psy, musí jednoznačně říci, že se chovají jako velmi staří lidé, duševně zaostalý lidé, nebo malé děti. Cítí, vnímají, umí i odpovědět, někteří jsou talentovanější, dokážou i pomoci, když je třeba. Mají všechny lidské emoce, které často projevují podstatně intenzivněji, než lidé. Projevují se tedy jako hloupí lidé, či malé děti. Rozhodně si uvědomují smrt a vědí, že přijde. Zvířata zkrátka mají duši, někteří menší, jiní větší, ale nikdo nemá právo jim jí brát.

zdroj : pravdu.cz

Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*