Laxní přístup k islamistům pošlapává lidská práva

Laxní přístup k islamistům pošlapává lidská práva

Multikulturalisté jaksi zapomínají, že nejdůležitějším z lidských práv není právo na svobodu vyznání, ale právo na život. K čemu mi bude bezbřehá náboženská svoboda, když mě jiný pro svou víru zabije?

Multikulturalisté straší, že svobodná kritika islámu podněcuje nenávist. Ve skutečnosti je tomu naopak, tu nenávist podněcují fundamentalisté. Já kdybych byl umírněným muslimem žijícím v nemuslimské zemi, tak bych cítil morální, byť nikoli trestní, spoluzodpovědnost a snažil bych se bojovat proti radikálnímu islámu, tj. takové jeho formě, která pokládá za svou nedílnou součást kamenování za cizoložství, sekání rukou za krádež, zákazy sňatku muslimky s nemuslimem, zahalování ne jen vlasů, ale celého obličeje u žen (burky/nikáby)…, protože radikalizace z pravidla nezačíná až u samotného teroru, ale např. tím, že si dotyčný třeba najednou nechá narůst předpisový plnovous. Smekám před tou hrstkou statečných muslimů, za všechny jmenuji třeba u nás žijícího Tunisana Hatema Berrezougu, který se snaží hlásat umírněnou podobu islámu tak, aby nebyla v rozporu s našimi hodnotami. A vzhledem k tomu, jak je tepán z obou stran, odmítám věřit tomu, že jde o taqíu, tedy přetvářku ve stylu – před nemuslimy budu „umírněný“, v mešitě radikální.

Jenže multikulturalisté těmto statečným lidem vůbec nepomáhají, místo toho razí přístup, že radikál znamená džihádista/terorista, ale spoustu dalších fanatiků, kteří se sice navenek od teroru distancují, ale jsou jeho „předpolím“, pokládají za umírněné, obhajují svobodu např. nosit burky, nabádají nás k „sebeumravňování“, a naivně si myslí, že když mi budeme hodní, tak oni nebudou mít příčinu se nám mstít terorem.



Jenže se ukázalo, že tudy cesta nevede, když i v těch nejvíc vůči muslimským menšinám tolerantních a vstřícných západních zemích bují džihádizmus čím dál víc a víc, typickým příkladem je Velká Británie, ale v poslední době i Německo. Pokud jde o Francii, tak tu neřadím mezi ultrakorektnické země typu Německa, Británie či Švédska, byť se tam událo rovněž mnoho útoků.

Jenže nadávání na islám, pálení Koránu a spol. také není řešení, pokud zjm. politici zůstávají nečinní, vyjíma různých teatrálních, ale nic neřešících akcí typu obcházení policistů se samopaly po velkých městech. Řešení by bylo nastavit naprosto konkrétní hranici toho, co je ještě „umírněný islám“ a co už je „radikální islám“. Vážně řešit trestání obhajoby „tvrdé šaríe“, tedy kamenování a spol., stejně jako se trestá kupř. popírání holocaustu. Mělo by se vážně debatovat, kam zařadit burky, halal porážky, manželství s nezletilými dívkami, atd., atd.

Propagace islamizmu je totiž stejně nebezpečná jako propagace třeba neonacizmu. Nejde o to, jestli někdo věří v Hospodina nebo Alláha, zda jí či nejí vepřové, pije či nepije alkohol…, jde o to, jestli považuje tresty jako kamenování za součást své víry nebo ne, jestli jako např. chirurg neuteče od operace k povinné modlitbě, jestli nutí svou dceru či manželku zahalovat si celý obličej, atd., atd.

Strkání hlavy do písku před těmito věcmi s tím, že je přece ústavou zaručena náboženská svoboda, znamená otevřené pošlapávání daleko důležitějšího lidského práva, jímž je právo na život.

Místo toho je potřeba, jak jsem již psal, stanovit jasnou „čáru“ a každé její překročení přísně trestat, ale současně být mnohem vstřícnější k těm, kteří se upřímně snaží začlenit do společnosti, ale skutečně poctivě, nikoli jen „na povrchu“. A samozřejmě silně omezit imigraci, protože, jak říkal jeden nejmenovaný politik, když je ta imigrace jako „potůček“, může nás obohatit, ale když se z ní stane „dravá řeka“, tak je to těžký průšvih.

Takže tu vůbec nejde onějakou kulturní izolaci či „zadrátování“ hranic, jde o to, že všeho moc škodí, ať je to moc národovectví nebo moc multikulturalizmu, moc imigrantů nebo moc neprodyšně uzavřená hranice, moc tolerance nebo moc netolerance, moc lidských práv i moc jejich omezování. Nelze jedn neduh řešit neduhem opačným, např. bezcitnost přecitlivělostí či nedostatek lidských práv jejich přebytkem či lidskoprávním fanatizmem, to je jako prosazovat pravdu a lásku lží a nenávistí a většinou se to vymstí.




Reklama

Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*